Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník zbloudilé skupiny – Ukrajina 2011 (Matěj Kubíček)

 

Deník zbloudilé skupiny – Ukrajina 2011

Den 1. (2.8.2011)

            11:00 příjezd do Užhorodu. Cestou jsme se učili azbuku a pročítali průvodce. V Užhorodu jsme díky hodnému pánovi koupili lístky na bus Volovce. Odjezd 15:30. Jdeme se fotit s autobusem, projít si město. Už se Matěj nebude neúspěšně pokoušet nabízet peníze místním. J Prošli jsme se po Užhorodu, zjistili, že čas je posunut o hodinu. Nakoupili jsme u nepříjemné paní Lvovské pivo 8%. Dále jsme nakoupili jídlo v hodnotě 300 Kč za 71 hřiven. Pak jsme se vydali k nádraží a chytili zadkotřes směr Volovec. V šest jsme doslova přistáli ve Volovci, i nadále docenili ceny sladkostí a vydali se na boršč a maso s „hračkou“ a k tomu si dali „Oboloň“, čili oboloňské pivo. Z „hraček“ se vyklubala pohanka, porce byli střední, jídlo nebylo skvělé, ale nebylo ani hnusné. Za 135 hřiven jsme uznali jídlo jako dobré. 1 hřivna=2,20 Kč. Navečer jsme se ubrali do hor, prošli hřeben a našli pěkné odpočívadlo u potoka. Hned vedle byla tůňka, kterou nikdo z nás nepohrdl. Večer táborák, a tak na místečko v údolí nám budou kazit vzpomínky pouze haldy odpadků všude okolo. U táborového ohně jsme opékali Honzovu ponožku, která se nacucala vodou poté, co spadl do potoka, když šel pro pivo. Těsně před půlnocí jsme se odebrali spinkat.

 

Den 2 (3.8.2011)

            V noci kolem nás chodili „nějací“ lidé. Honza dokonce slyšel i výkřiky. Ráno 10 metrů od nás kouká bílý žigulík na místě, kam se běžné auto nedostane. Uvařili Borůvkáři se vracejí ze šichtyjsme si ráno čaj. Petr zjistil, že vzal spousty černého čaje, bohužel SYPANÉHO a sítko nikdo z nás nemá. Pak jsme se po sáhodlouhé přípravě vydali do hor, samozřejmě že ne po turistické cestě, ale to jsme ještě nevěděli. První překážka byl potok. Přešli jsme ho po pokáceném stromu a to proto, že dle našeho mínění jsme špatně zabočili a nechtělo se nám vracet. Stoupali jsme neohroženě výše k polonině, když tu náhle po přebrodění dalších dvou potoků cesta skončila. Rozhodli jsme se tedy vzít to vstříc kopci. Asi půl kilometru do ostrého kopce nám vzalo mnoho sil, ale narazili jsme na cestu místních, která vedla vstříc vrcholu. Potkali jsme pár borůvkářů, a tak i my jsme si po výstupu lesem dali hodinku pauzu na sběr borůvek a brusinek a to přímo do pusy. Pak nám zbývalo „pouhých“ 800 metrů do kopce borůvčím. S přestávkami a myšlenkou, že „po cestě se jde lépe“ jsme našli hřebenovou cestu. Pak už nebyl problém zdolat 1300 metrů vysoký hřeben s názvem Plai. Tam jsme si udělali hostinec a potkali milého pána z technické fakulty v Kyjevě. Promrskali jsme pár základních ukrajinských slovíček a nechali pána se zamilovat do Honzy. Zbytek dne jsme trávili ťapkáním po hřebeni. K večeru jsme potkali dva Slováky. Matěj a Honza si však mysleli, že to jsou Poláci, a tak  je v rozverné konverzaci nechtíc uráželi poučováním o tom, jak Zakarpatská Ukrajina patřila Československu a také výsměchem, že oni jako Poláci mají českého průvodce. Vůbec jim dvěma nebylo podezřelé, že nám v pohodě rozumí a my zase jim. Navečer jsme sešli z hřebene a ubytovali se v opuštěné salaši dříve využívané k ubytování ovcí. Byl zde stylový komín, který táhl tak, že jsme si ze salaše po pár minutách udělali udírnu. Po čase se oheň vzpamatoval a my po čínské polívce zalehli do hajan.

 

Den 3 (4.8.2011)

            V noci nás vyděsily vačice, údajně rodu plch, které lítaly po střeše a po trámech. Nejprve jsme si mysleli, že je to medvěd a těch 5minut, než jsme světlem zamířili první „veverku“ by se dalo napětí krájet. A tak jsme za šramotu dospali do rána. Plchové jako odměnu za to, že jsme jim zabrali salaš, nasrali Petrovi do ešusu. No do rána, vstávali jsme v 11. Prozkoumali jsme okolí, a ač Matěj hledal nejvíce, tak pramen nalezl Petr. Řídil se šipkou namalovanou na chatrči a vyšlo to. Zbytek dne jsme chodili, papali borůvky a brusinky. Kromě Honzových spálených zad a Matěje vyvrknutého kotníku se nic zvláštního nepřihodilo. V sedle Prislop, kde je kříž na památku nějakých vojáků jsme se vydali po zelené zpátky z hor. V 6 večer jsme při sestupu potkali prvního člověka tento den, nejspíš šel přes kopec na diskotéku. J Ve vísce Ťuška jsme přebrodili potůček, každý svým stylem a pak jsme doputovali k místnímu magazínu, kde jsme udělali tržbu dne. Navečer jsme si dohodli ubytování na louce s místními přehazovačkami sena a rozbalili stany. Večer míchaná vajíčka se salámem a k tomu vodku s džusem z granátového jablka (jen tak mezi námi: chutnalo to jako řepa).

 

Den 4 (5.8.2011)

            Ráno nás probudilo vedro, vstali jsme již na osmou a již v půl desáté byli na cestě s myšlenkou, že dnešek proflákáme u Siněvirského jezera. Bohužel Ťuška je nekonečná a ještě než jsme došli na konec, došly nám vtipy. Teď čekáme u silnice na stop, bohužel všechny maršrutky jedou proti nám. A tak jsme se později vydali stopovat na hlavní silnici. Cesta při vzpomínkách na gympl utekla rychle. Po půl hodině se nám podařilo stopnout taxikáře, který nás za 50 hřiven hodil do Mežherji, do Koločavy chtěl 200, ale to jsme odmítli s odůvodněním, že musíme na nákup. Nakoupili jsme jídlo a stopli dalšího taxikáře, který nás za stovku odvezl až před restauraci. Zajímavostí je, že oba taxikáři pracovali v ČR, uměli skvěle česky a vůbec nedbali na předpisy. Asi třikrát jsme dost nebezpečně předjížděli krávu. V restauraci Četnická stanice, o které víme, že každý kdo tam byl se zes..l,  jsme si objednali tři piva, džus, šašlik, boršč a dvakrát pelmeně. :-D Jídlo bylo poloviční, ale levné, potkali jsme zde spoustu Čechů, koupili zmrzku a mapu, a vyrazili prozkoumat Koločavu.

            V Koločavě jsme se vyfotili se vším možným i nemožným. Nakoukli jsme do kostelů, které jsou stavěné vedle sebe (jeden pravoslavný a druhý římskokatolický), poté jsme navštívili skanzen s úzkokolejnými vláčky, že kterých byl nejvíc unešen „překvapivě“ Honza. Také zde byl průvodce, který nám sdělil spoustu zajímavých věcí a chtěl nám prodat úplně vše, co měli. Pak jsme se vydali k pitné vodě směrem Usť Čorná. Zde jsme se opět přesvědčili, že po cestě se jde lépe. Přebrodili jsme řeku, přelezli ohrady a zakempili u lesu u potoka plného komárů. Oheň, těstoviny a spát.

 

Den 5 (6.8.2011)

            Krávy obklíčily náš stan a cinkaly zvonečky všude okolo. Petr Zhodnotil situaci: „Honzo, jedna ti žere sandály, druhá ochutnává pivo a třetí právě nasrala právě vedle ešusu.“ Poté nastalo koupání v třeskutě ledové řece. Odchod kolem poledne bude honička. Kousek od našeho ubytování jsme dobrali vodu v minerálním pramenu. Postarší Ukrajinec nám zde ukazoval, jak je voda skvělá. Ale jak už to tak u termálních pramenů bývá, strašně zapáchala, a po napití zůstala zvláštní chuť na jazyku. Kromě Matěje všem připadala odporná. Pouze na této vodě jsme se vydali do kopce skrz mravenčí les. Po tříhodinovém stoupání a pití vody, která smrdí jako když si „prdnete do huby“ jsme dorazili na „vrchol“ měřící 940 metrů. K našemu překvapení to nebyla ani půlka cesty na úvodní patnáctistovku Poloniny Krásné.

            Polnina Krásná - nocleh v produktovoduV 17.25 jsme po hráškovém obědě v sedle vylezli na vrchol. V mapě jsme našli, že zde má být vedení el. proudu, které jsme nikde neviděli. A tak jsme se podívali pořádně a zjistili jsme , že po celém hřebeni vede produktovod. Na dva kopce od nás se nacházelo stavení, ve kterém jsme hodlali přespat. Bohužel když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že jde o nevyužité ohromné rezavé roury z produktovodu. Po ohníčku a hře Král elfů jsme se do rour uchýlili, protože jsme byli líní stavět stan.

            Jednoznačně naše nejhorší noc. Vítr nás olizoval ze všech stran a hláška „zima jako v rouře“ vystihovala vše.

 

Den 6 (7.8.2011)

Neděle. Ani nevadilo, že nás Matěj vzbudil v 6.30, spánek nikdo nemohl nazvat spánkem. Byla hrozná zima. Zahřál nás až ranní ohníček a Honzův výstup s drolícím se chlebem zakončený slovy: „Já ti ukážu!“ Poté Honza sroloval chleba v ruce do pěsti a nasoukal ho do sebe. Celé dopoledne jsem se vláčeli po hřebenech, bylo zataženo a dost foukalo. Potkali jsme i nějaké turisty a smáli se, jaktože ještě nevstávají. Honzo-Petrův marný pokus nalézt pod jedním kopcem vodu skončil mokrými nohavicemi a botami od trávy a žádnou vodou.

Okolo poledne jsem našli osadu borůvkářů, u které byl téměř nepoužitelný pramínek vody. Během toho, co Matěj s Péťou mazali chleba, se Honza s Petrem pustili do monstrózní přestavby pramene holýma rukama. Moc hezký výsledek sice skončil pěkným vodopádem, ale ani my vodu pít nebudeme a vydáme se dál. Chudáci borůvkáři až zjistí, že si minimálně 2 dny neloknou čisté vody. Vydali jsme se tedy vstříc vrcholu Klimová. Nejstrmější kopec tohoto dne. Poté, co jsme se vyškrábali nahoru a přelezli další dva kopce jsme zjistili, že jsme byli lehce dezorientovaní a Klimovou zaměnili s jiným kopcem. Pak už to bylo stále z kopce, ale hodně daleko. U pramene jsme již natrvalo doplnili vodu a bohužel se rozdělili. Kluci si ještě chtěli máchat nohy v potoce a tak se Matěj s Petrou vydali napřed.

Ty však cestou dolů pronásledoval veliký černý Ukrajinec s „obrovským“ motýlkem. A tak se naši dva hrdinové dali a zběsilý útěk dolů do města Usť Čorná, což je vyčerpalo a málem zkapali u hřbitova, kde je výše uvedený ukrajinský houbař normálně pozdravil.

V prvním krámku jsme si všichni na posilněnou dali naší oblíbenou zmrzku, tentokrát s příchutí kiwi a k tomu místní, moc dobré piškoty. Navečer jsme vyrazili do vyhlášené putyky zvané Teťana, která zatím spíše připomíná bar. Za dnešek jsme naťapkali nejvíce kilometrů a objednám,e si večer nějaký místní likér. Večeře byla moc dobrá, průvodce nezklamal. První dobrý boršč, skvěla houbová polévka a k tomu jsme si všichni dali zapékané maso se sýrem a cibulí se smaženým bramborem. MŇAM.

Po večeři jsem hledali ubytování, po poradě s místními jsem se dostali k překupníkům, asi 11-letý chlapec zkušeně dotelefonoval a dovedl nás k malé chatičce odkud vyhnal bandu dětí. Zde jsme měli poprvé komfort teplé vody a evropského záchodu. Koupili jsme si vodku s džusem a při příjemné debatě jsem se odebrali do hajan.

 

Den 7 (8.8.2011)

Nejlepší noc. Ráno jsme vstali kolem desáté, noc bez kousání komárů, zimy a všeho možného. Ale také celou noc pršelo, pršelo i ráno, a tak jsme si dali k snídani polévku do hrníčku. Posbírali mokré prádlo, které jsme předchozí noci pracně prali. Sbalili jsme a šli vyzkoušet další restauraci.

Přivítal nás příjemný dřevěný kamrlík se třemi pivy a výborným džusem. Po relativně levném obědě jsem čekali na zastávce na autobus. Měli jsme trošku problémy s určením času, jelikož Usť Čorná používá SEČ. Naštěstí „autobus“ jel podle kyjevského času ve dvě, takže jsme vyšetřili hodinku. Nebyl to tak docela autobus. Spíše dodávka s 8 místy, takže se kvůli nám nedopravila na místo určení spousta lidí. Zapomněl jsem zmínit, že jsme potkali při čekání partu skautů z česka, která se nám jevila jako zvláštní. Z Usť Čorné jsme se dopravili do Dubove, kde jsme přestoupili na další dodávku do Tjačeva. Teprve tam jsme se dohodli, že místo do Rachiva pojedeme do Solotviny. Petr vybral z bankomatu a vydali jsem se na cestu nacpaným busem. V něm jsem se seznámili s partou Slováků, kteří měli stejný cíl. Pár pohodových pánů kolem šedesátky, navštěvující Ukrajinu přes 20 let, nám mohli předat jen řadu zajímavých zkušeností.

V Solotvině jsme se stali obětí zakazníkůchtivých ubytovatelů. Čapli jsem se první paní  a za 30 hřiven jsme byli spokojeni. Paní domácí nás sice špatně poslala k Solotvinským jezerům, ale i tak jsme tam později dorazili. K jezerům vedla dlouhá kolonáda s prodejci, kde jsme později nakoupili. Nejprve jsme se však museli nachytat na přeplněný bazének turistů, kam jsme zaplatili nekřesťanské vstupné 10 hřiven/osoba a již po 5 minutách jsem ho opustili a šli k normálnímu jezeru, kde byl vstup poloviční. Tam jsme se nechali nadnášet slanou vodou a házeli po sobě bahno ze dna, kterým si někteří přítomní natírali celá těla  a vypadali pak jako glumové. J Cestou zpět jsme na promenádě koupili sušené ryby, kvas, melouna a další pochutiny. Doma jsme se opláchli od soli, dali si sušené rybky a vyrazili kolem desáté poznávat místní komunitu.

Obešli jsme pár lokálů a pochopili, že to tu moc nežije. Tak jsem se ubrali do pizzerie nejblíže k našemu obydlí. Všimli jsme si, že místní dopíjí panáka a střelhbitě odjíždějí autem domů jakoby nic. Za to my jsme se upravovali postupně pivem, vodkou, pak jsme to proložili skvělý, hot-dogem, opět vodkou a nakonec domácí slivovicí. Honza blinkal ještě večer a nám ostatním nebude dobře asi zítra.

 

Den 8 (9.8.2011)

Není nám dobře. Poprvé jsme si čistili zuby v „duše“ (sprše). V noci nám opět zmoklo prádlo – asi ho neusušíme nikdy. K snídani salám junior ukrajinské výroby, meloun a chleba s medem. Honza konečně na první pokus zcizil lžíci. Zde je vhodné zmínit našeho skvělého průvodce, který nám celou cestu pomáhá. Jsou v něm kvalitní rady a tipy na tůry, restaurace a jiné. Dnes nám radí vydat se do Rachiva a Jasinim kde se ubytujeme a zítra zkusíme bez krosen vylézt na nejvyšší horu ukrajiny – Hoverlu. Petr se právě přiznal, proč mu není zle, včera udělal ze suchého záchodu záchod poblinkaný. Vyrážíme.

Geografický střed EvropyTak jsem si zase mysleli, že ušetříme, tak jsem do Jasini místo za 150 hřiven jeli za 400, protože jsem si mysleli, že cena 100 hřiven je za auto, nikoliv za osobu.  Cestou jsme se vyfotili u geografického středu Evropy. V Jasini jsme navštívili interentovou kavárnu a pátrali po ubytování. Je zde turistická báza, ale nakonec jsme našli pěkný provat za 50 hřiven. Ve městě jsme viděli, jak se prodávají drogy, celkem zajímavá zkušenost.

Podle rad průvodce jsem se zastavili v restauraci Mango v centru jasini, kde jsme potkali Slováky, na které jsme narazili už na Polonině Boržava. Dali jsme si jídlo, které nás dost zklamalo. Fohodli jsme se se Slováky, že půjdeme ještě opékat buřty k nim na turbázu Edelbeise, my koupíme buřty, oni vodku a víno.

Zašli jsme se ubytovat, paní domácí je moc příjemná a vstřícná. Celý večer jsem si při opékaní povídali o všem možném, popíjeli atd. Na další den jsme se domluvili na společněém výstupu n Hoverlu.

 

Den 9 (10.8.2011)

            Sraz na autobusáku na devátou jsme nemohli stihnout. Honza nás neúspěšně budil na sedmou. Pak jsme si udělali dobrá vajíčka s juniorem. Zajímavostí rána bylo, že nás všechny postihl průjem, možná po večeři v Mangu. A tak když už jsme šli stejně o 5 minut pozdě, tak se Honza zul a odebral se na dalších 10 minut trůnit. Se Slováky jsme se sešli v centru a chytili moderní maršrutku. Která nás dle dohody měla dovézt „oden“ kilometr pod výstup za 120 hřiven. Nevěděli jsme, že cesta kterou jsme chtěli jet je hodně děravá a že pojedeme krokem, ale i tak bylo nefér, že nás řidič vyhodil pod viaduktem vzdáleným 7 kilometrů od turbázy „Koločeško“ nebo jak se to jmenuje, odkud se jde na Hoverlu. I přes naše protesty na výstup mu mája zaplatila plnou částku. Mája a Míša byli ti dva Slováci, on „ajťák“ a ona učitelka Slovenštiny na základce, oba ve věku 26-30 let.

            Výstup na HoverluA tak jsem ťapali, došli jsme k hranicím národního parku, kde jsme chlápkovi z horské služby, nejspíše do vlastní kapsy, nasypali 10 hřiven za hlavu za vstup. Cesta k turbáze byla dlouhá, mokrá, ale přesto slunečná. Dobrali jsme vodu a podařilo se nám nakonec stopnout gazík na převoz dřeva, tak jsem si vlezli na korbu a frčeli. Místy to dost házelo a tak jsme měli co dělat, abychom se udrželi. Míša si sedl na kanystr s naftou, který byl bohužel děravý, tak se mu podařilo zadělat si kraťasy , batoh i trenky. Když jsem dojeli, dali jsme chlapům na pivo 30 hřiven a Míša se musel komplet převléct, Honza mu ochotně půjčil kraťasy a mohlo se jít.

            Výstup byl náročný, ale víceméně pozvolný. V 1 500 metrech jsme dali pauzu na sladkosti. Slováci na tom byli s fyzičkou ještě hůř než my, takže se většinu Sestup z Hoverly a školák vracející se domů na kolečasu táhli za námi, což se jim později vyplatilo. 300 metrů od vrcholu začalo z ničeho nic pršet a blýskat se. Honza s Matějem byli téměř pod vrcholem, čekali tam na ostatní. Naštěstí pro ně se v této vysoké nadmořské výšce nacházel několikatunový, pětimetrový kříž jako hromosvod. Slováci se otočili hned a běželi se schovat do salaše pod výstupem, asi v 1750 m.n.m. Petra s Petrem se otočili asi 150 metrů pod vrcholem, hromy a blesky nebyly to pravé pro ně. Matěj s Honzou se po 10 minutách na mrazu a marného čekání odebrala k sestupu. Po chvíli pauzy v salaši, kde jsme se všichni sešli, jsem se s rybníkem v botách a celí promočení vydali na zpáteční čtyřhodinový sestup. Zahřívali jsme se běháním a skákáním, později i zpěvem a pak už jsme byli konečně dole. Byli jsme unavení a dobrou hodinu se nám dole nepodařilo nic stopnout. Když už jsem to vzdali a vydali se pěšky, po chvíli jel autobus a ten jsem konečně mimo zastávku stopli.

Ještě jsme stihli v Jasini nakoupit, jelikož jsme se rozhodli, že si k večeři uděláme zasloužený smažák s bramborem. Slováci si na zahřátí koupili vodku a pěkně se po ní namastili. My jsem doma dobře povečeřeli. K večeři jsem dostali také domácí fazolovou polévku od paní domácí, která byla moc dobrá. Pak jsme koukali na videoklipy v telce. Některým z nás to vydrželo u piva až do tří hodin ráno.

 

Den 10 (11.8.2011)

            Další superspánek až do 11. Dobrá snídaně (od paní domácí na ochutnávku také skvělý černorybízový jam) a balení. Slováci z turbázy se ještě stavili rozloučit a vzájemně jsme si vrátili oblečení ze včerejška zapůjčené na Hoverle a každý z nás se vydal na svojí cestu. Oni jeli do Kamenný Podolski, my jsme dali paní domácí dýško 100 hřiven a vydali se do Ivano-Frankovsk. 
    Tak z vlaku se stal autobus, protože jsme šli kolem autobusáku a zrovna řidič nabíral poslední cestující naším směrem. Cestou v Mercedesu 303 s dosti sešlém stavu jsme pozorovali místní zvyklosti. To, že místní píšou azbukou a známkují od 5 do 1, jsme věděli, ale že mají i zrcadlově převrácené řazení u auta nás překvapilo. Honza seděl v autobuse vedle Ukrajince dříve pracujícího v Bratislavě a ten nám vysvětlil, že ty dva kostely, které jsme viděli v každé vesnici patří řeckokatolické a pravoslavné církvi. Řečtí katolíci jsou především Maďaři naplavení na Zakarpatskou, zbytek místních jsou Pravoslavní. Asi na půli cesty jsme narazili na pohřeb. Jde o průvod městem, které nesmí žádné auto předjet a to ani v protisměru z úcty k mrtvému. Druhou půli cesty jsme hráli poker s počítáním žetonů v hlavě, čímž jsme si pěkně prosvištili matiku. Po příjezdu jsme ihned nacupitali koupit lístky do Kyjeva. První zprávy přinesly, že nejbližší lístky jsou na zítra večer. Chtěli jsme přemluvit nějakého Ukrajince, aby nám lístek vyjednal, ale k naší smůle nikdo neuměl, nebo nechtěl mluvit anglicky. Jeden „asi Němec“ nám jen pověděl, že lístky také nesehnal. Po čase se Honzovi podařilo přemluvit dvě sličné dívky, aby nám dohodli lístky na zítřejší večer. Dohoda trvala dlouho a během ní se za námi ve frontě objevili znenadání naši slovenští přátelé, protože se také nedostali, kam potřebovali, a tak jeli do Ivano-Frankovsku také. Naštěstí pro nás, nás vyhledal „asi Němec“ a řekl nám, že zjistil, že se dnes v půl deváté dá jet do Lvova a tam přestoupit na Kyjev. Honza vysvětlil situaci těm dvěma kočkám a my dostali obratem lístky. Překvapením pro nás bylo, že lístek stál z Ivano-Frankovsku až do Kyjev 372 Hřiven za všechny a to je to nějakých 600 km. Se Slováky jsme během tří volných hodin prošli I-F, dali si dovozovou pizzu na náměstí, nakoupili jídlo na cestu a už jsme razili pro batohy, které jsme před tím zanechali v úschovně. Chvilku jsme obdivovali masivní mašinky a pak jsme již nastoupili. Ve vlaku jsme se při Duraku (Honzova ruská hra) seznámili se dvěma Ukrajinci, umělcem Petrem (okolo 16 let) a ekonomkou Ollou (okolo 19 let). Ti nám pověděli něco o Kyjevě, ale i díky jejich horší angličtině (co si budeme povídat Petr uměl pěkný hovno) jsme se toho moc nedozvěděli. Snad jen to, že ubytko v Kyjevě stojí okolo 200 Hřiven na hlavu na noc.

 

Den 11 (12.8.2011)

Ve Lvově jsme přestoupili. Měli jsme hodinku, a tak jsme ještě vylezli před nádraží, vyfotili se, pojedli a šli ku vlaku. Opět „velký prasečák“ slovy Honzy, mnoho krátkých postelí bez zavřeného kupé, málo vzduchu, turecká záchod a voda, kterou se podařilo až Petrovi pustit půl hodiny před dojezdem do Kyjeva. Zní to hrozně, ale přesto tu bylo útulno, nebylo si na co stěžovat až na přepojení lokomotivy na druhou stranu, která na každém nechráněném přejezdu houkala. V půl 12 po snídani Kyjiv. Matěj a Péťa navštívili turecký záchod s extrémně malými šířkami, kde koukala hlava i nohy a Honaz s Petrem šli zase čekat do fronty na „pánský záchod“ do Mekáče. Vybrali jsme peníze a šli koupit lístky na další vlak, lístek pro Petra stálo 90 hřiven až na Ukrajinské hranice (téměř 800km, Petr se totiž vracel předčasně). My si koupili lístek do Charkiva na neděli večer. Prošli jsme nádraží a zkušeně vyhlíželi bábušky s cedulí levná komnata. Nic. Až jsme narazili na Brita, žíjícího ve Francii, nacházejícího se momentálně v Kyjevě, který nemohl najít metro, když stál přímo vedle něj. Podle batůžku jsme poznali, že je na tom stejně jako my, a tak jsme s ním vykonverzovali relativně levný hostel v centru. On nás provedl metrem, kde žetonek na neomezenou dobu stojí 2 hřivny. Měli jsme problémy s orientací, ale podařilo se nám najít hostel „really center“, Brit neuměl azbuku, tak nám musel prostě věřit. Hostel byl ovšem plný, ale dohodli nám ubytování v jiném, kde to bylo fajn. Na pokoji jsme byli s jedním fotografem z Turecka a spal u nás chlápek z Holandska, kterého tam nechávali gratis a on za to vodí turisty po barech. Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Robert (ten Holanďan) nám ukázal perfektní restauraci, kde jsme se doslova přejedli. Šlo o formu bufetu se skvělým a kvalitním výběrem v příjemném prostředí za rozumný peníz. Pak jsme viděli Majdan Nezaležnosti, Chreščatyk, chrám Sofie, Michalský chrám. Mnoho turistiky jsme zakončili zvedáním brány Golden Gate z 11. Století. Pod ním jsme si dali velmi drahá piva a šli si odpočinout do hostelu. Okolo desáté mělaa začít „Pub Crawl“ párty. Bohužel pro nás přišla 19-letá dost afektovaná Anastacia. Její „Heeeeyyyy Gáááájs“ bylo téměř legendární. Ještě jsme vyzvedli dva zastydlé huberťáky z vedlejšího hostelu a šlo se kalit na náměstí nezávislosti (Majdan). Po chvíli jsme od nucené zábavy a také šesti nudných Brazilců, které přivedl Robert, utekli. Bavili jsme se živou hudbou, dobrým, leč dražším pivem a ožralými Ukrajinci hádajícími se o dívku. Naše grupa odcházela a my se nechali vytáhnout s ní. Ještě jsme měli potíž s Nasťou, která nám chtěla ztopit 50 hřiven, ale debat už jsme se tentokrát nenechali. Puberťáci šli s Nasťou někam trsat do vodka baru a my měli jít do irish Pubu pít s Robertem. Bohužel vstup byl 50 hřiven. To jsme nedali a vrátili se sami do předchozí hospody. Tady jsme dopili a zabouřlivé konverzace o tom, zda Američané byli nebo nebyli na měsíci a zda je lepší jít na pivo nebo do muzea jsme se odebrali na kutě.

 

Den 12 (13.8.2011)  

Vstáváme velmi pozdě, přeci jen jsme šli spát dnes ve 2.30 ráno. Konečně jsme dojedli chleba z Jasinji k tomu rybičky z Ivano Frankovsku a můžeme vyrazit do města. Poslední úpravy na mapě kudykam a „let´s Gou Gááájs!“. Začali jsme na Chreščatyku, kde jako na hlavní šestiproudé silnici, kde o víkendu do 22.00 nesmí Jedna z dominant Kyjevajezdit auta. Dále zde byla demonstrace na propuštění premiérky Timoščenkové a hned vedle státem dotovaná demonstrace proti demonstraci, která byla samozřejmě hlasitější, sladěnější a asi i účinnější (ta státem dotovaná). Koupili jsme si od bábušky maliny a šli jsme k historické bance, jejíž střecha je pokryta různými zvířaty vylitými z betonu. Jo a mimochodem naprit je prezidentský palác. Pak jsme v parku viděli stadion Dynama, který je hodně v ďolíčku a ani by člověk neřekl, že má kapacitu 17 000 diváků. V parku byli také motokáry, které jsme měli ve školce, a tak jsme se rozhodli si je půjčit a náležitě se vyblbnout. Z parku jsme se vydali k obelisku, před ním bylo mnoho svateb a svatebčanů, přeci jen byla sobota. Ti mají ve zvyku objíždět celé město a všude de fotit. U obelisku mají ve zvyku nechávat květiny u ohně. Dále je zde svíčka na památku hladomoru z let 33-34. Svíčka má asi 30 metrů a pod ní je dost depresivní muzeum. Matěj šel dále kouknout na trhy, kde na 62 stáncích měli všude jen med a zbytek grupy zatím navštívil další klášterní komplex.Celý den bylo dost horko, na nádraží autobusů jsme si tedy koupili sváču a rozvalili se na chvíli v parku.. Ještě jsme stihli obří stříbrnou sochu se srpem a kladivem na štítu střežícím celý Kyiv. Seběhli jsme kopec a skočili na metro směr domov. Zašli jsme ještě do naší oblíbené restauračky Ustana chata a opět se skvěle nadlábli. Doma jsme si dali šlofíka, poslali „do hajzlu“ stále prudící Anastaciu, vyprali jsme a počkali na radu Oli, která nám poradila výborný klub na konečný jedný stanice metra, odkud se mělo jít ještě maršrutou. Naše rozhodování zda do klubu pojedeme, značně urychlila upřesňující SMS od Oly, kde stálo, že se musíme slušně obléci, abychom prošli přes facecontrol, což jsme jako horalové nemohli nikdy splnit. Rozhodli jsme se tedy vyzkoušet hospodu naa náměstí, kterou nám předchozí večer doporučila čtveřice nalitých Ukrajinců pijících na náměstí. Těšili jsme se na Kozla a jejich vlastní pivo, které tam měli vařit, ale zase z toho nic nebylo. Kozla neměli a vlastní pivo pouze v černém provedení. Dali jsme si teda nějaký patok a zablili to. Matěj s Péťou šli už spát, zatímco Petr s Honzou se ujali nesplnitelného úkolu najít levnou zapadlou hospodu. Plni naděje zahnuli do každé postraní ulice, aby znovu a znovu zažívali hořká zklamání z objevení akorát zavřených hospod nebo zbytečně předražených klubů. Když už to chtěli zabalit, Honza náhle uslyšel u nonstop kiosku češtinu. Tři týpci popíjeli na zemi Staráč, jak se s nimi dali do řeči, ihned vyfasovali pivka. Ukázalo se, že zde pracují na stavbě fotbalového stadionu pro Euro 2012 jako výškoví specialisti. Kluci se s nimi ožrali, pokecali o horách a dozvěděli se něco o Kyivě a Ukrajině. Dokonce přečkali kontrolu otravné policie, která při zjištění, že se jedná o Čechy, kteří neprojevují sebemenší respekt, pochopila, že si na nich nic nevezme. Horolezci je naučili, jak chcát v noci přímo na hlavní třídě a jak se objednávají taxíky. Celkově se jednalo o povedený večer s kopou srandy a ripy na zítřek.  

 

Den 13 (14.8.2011)

Vstali jsme dle toho v kolik šli kluci spát, tedy okolo 11. Hned z rána jsme si zabalili a vyrazili na snídaňo oběd do Usaty. Perfektní dlabanec a hurá sofijskou ulicí k doprohlídce Sofijského chrámu. Ač nad překvapení všech jednoduchý hlavní palác z 10.-11. Století postavený princem Yaroslavem velikým nás velice překvapil svou krásou. Zejména velká freska z vajíček byla ohromující. Před kostelíkem stál klasický postarší umělec hrající ukrajinskou vážnou hudbu – moc pěkné. Na okamžik jsme ještě nakoukli do místního monastýry, kde měl nejspíše sídlo kněz, zde se nám líbila kamna a křesla. U vstupu jsme si ještě připlatili za výstup do zvonice, kde byl Kyiv jako na dlani. Podle rady Čechů ze včerejška jsme šli do Andrejské ulice s neskutečně dlouhou řadou krámků. U Dněpru nám nabízeli mnoho výletů lodí, my jsme však dali přednost pláži na druhé straně řeky. Přejí se na něj dalo po pěším mostě, ale na most se lezlo až za 6-ti proudou dálnicí, dalo by se říct taková D1 a pochod samozřejmě nikde. Minuta váhání a jsme tam. Na mostě jsme obdivovali odvážlivce skákající dolů. Kousek od pilíře skočil borec šipku z 60 metrů, naštěstí lana zafungovala přesně jak měla a on se pět minut houpal nad Dněprem. Pláž. Měkký písek jako mouka nám lahodil. Skočili jsme se i smočit do vody tekoucí z Černobylu. Pak na metro, projížďka na konečnou a zpět, většinou je to nadzemí, ale i tak to bylo bez větších objevů a hurá spláchnout ze sebe Dněpr. Dobalil jsme a podle tipu Čechů vyhledali na netu pizzerii Mafia, kde nám měli dát metrovou pizzu za neuvěřitelných 100 hřiven. Po delším ohledávání Majdanu jsme našli prd, a tak jsme zkusili její sestru na Chreščatyku, tam tu pizzu měli, ale za 280. Pustana chata bylo naše řešení, naposledy. Na nádraží jsme dali sbohem kamarádovi, fotografovi, členovi výpravy, příteli, spolufousáči a hlavně prima klukovi Petrovi, který se vydal směr Praha a my ostatní zaléháme s plnými bříšky do vlaku směr východ, konkrétně Charkiv.

 

Den 14 (15.8.2011) 

Neskutečné horko, cukající vlak, opět krátké postele a ješte po včerejším kvasu na mostě má Matěj střevní potíže jako bič. Welcome to Charkiv. Po vystoupení z vlaku jsme se rozhodli koupit lístky do první třídy na zítra do Donětsku, abychom se konečně vyspali. Prostřídali jsme se na nádražních toaletách a v pekárně koupili ještě teplé pečivo. Na lavičkách před vokzálem jsme nakrmili sebe i vrabčáky, holubi a havrany. Pak jsme po poradě s místními pochodovali na náměstí. Všechny informace, které měl Honza z Wikipedie z netu nás odkazovali na řeku Dněpr, která teče Kievem, výborně Honzo! Takže jsme byli odkázáni pouze na pomoc mmístních, kteří v 95% případů hovoří pouze Rusky. Viděli jsme tři pěkné kostely, do nejhezčího z nich jsme nakoukli. Zapálil jsme svíčky a pozorovali místní, jak uctívají pravoslavné bohy. Trošku výše jsme objevili pizzerii Mafiaa pochopili, že ta metrová pizza stojí 99 hřiven pouze do 18.00, takže jsme včera měli pech. Dneska jsme také odešli, dva byli plní a jednoho bolelo bříško, ale již to bylo se slovy klasika: „já se vrátím“. Podívali jsme se do krámku s cukrovinkami, viděli Ustanu chatu a šli do parku na náměstí. Zde jsme si odpočali, viděli Lenina, univerzitu, základní znak nezávislosti Ukrajiny (to proto, že byl den nezávislosti Ukrajiny, ale to jsme samozřejmě nevěděli, protože naše informace byli typu: Od Dněpru 200 metrů je univerzita) a Honza si šel zastřílet na střelnici. Po té jsme oslovili velice slušně anglicky hovořící slečny, které nám poradili tři velice krásná místa: zoo, vláčky a soutok řek. Na zoo kašleme, půl hodiny se trmácíme v totálním vedru k vláčkům. Pojedou až ve středu, je pondělí, prima. Prohlédli jsme si stojící vagónky a prošli pěknou stezkou směr stanice metra Botanickaja sad. Cestou jsme narazili na prastarou lanovku, museli jsme se svézt, za 10 hřiven hlavu pohodka. Sice jsme se báli o život, ale stálo to za to, bylo to dlouhé a až 18 metrů vysoké. Metrem s přestupem zpět na nádraží, bohužel nás nějaká paní, nevíme proč, donutila smazat fotky dvou stanic. Navíc v mapě jsou trasy jinak značené než v metru, a stanice Radnicka je mezi lidmi Sovětskaja. Mafia nás přivítala velice dobrým welcome drinkem, který jsme i přes protesty Honzy zopakovali, příjemný prostředím a dobrou citronádou. Bohužel ke smůle Péti a Honzy jsou všechny pizzy v akci plné hub, takže se Matěj přehouboval. Co nás však zaskočilo byla cena dvojitého sýra, který stál jako půlka celé pizzy. Dnes již druhé napálení, první byly červivé křížaly, které jsme věnovali koním v parku. Na soutoku řek jsme trávili pizzu, okukovali místní všudypřítomné krásky v jak jinak než módních kostýmech. Péťa přijala perník od jedné „hárekrišny“ a přes most plný zámků lásky jsme mohli na nádraží. Zde nás překvapili čisté a relativně levné sprchy oproti očekávání. Čekáme na vlak, který se s námi vydá ve 22.06 první třídou směr Donětsk. Jeli jsme spolu se dvěma Ukrajinci vracejícími se ze služební cesty a Honza jel s Kameruncem a Ruskou jedoucí k moři.

 

Den 15 (16.8.2011) 

Noc hrozná, první třída má lepší postele, dobré záchody, ale vlak je na rozpadnutí a v každé zatáčce nás probudil vrzaním a pocitem, že vagón sjede z nápravy. Brzy ráno jsme v Donětsku, Matěj zahájil štafetu hledání toalety na rozestavěném nádraží, kde toalety nejsou, a když ano, tak zavřené. Honza zase stále ve frontě na pokladně, která se přímo před ním, když se dostal na řadu pochopitelně, zavřela. Po chvíli máme vše, odjezd na Krym na večer, konkrétně „Feodosia“. Posnídali jsme, prošli trh, nakoupili Pétě brýle a pečivo a už jsme vyrazili trolejbusem do centra města. I po poradě s místními jsme zaplatili v autobuse za lístek po hřivně, v každém buse je vlastní průvodčí (plná zaměstnanost) a platí všichni kromě dětí a důchodců. Vystoupili jsme u Olympijského stadionu, kde je mnoho míst k sezení na sledování atletiky. Hned vedle je fotbalová aréna Šachťaru Donětsk, několik desítek tisíc míst k sezení, parádní infrastruktura, mazec. Dovnitř jsme se však nedostali, stojí to 75 hřiven a to je jako lístek na Spartu u nás, jenže tady by se nehrálo. Mezitím jsme shlédli jakýsi monstrózní památník a hned po tom jsme se šli podívat na vláčky, které jsme našli na mapě zakoupené u nádraží. Honza měl opět smůlu, jezdí se od čtvrtka do neděle. Dnes je úterý. Cestou zpět jsme shlédli pohádkovou betonovou zahradu. Pak jsme se vydali do centra navštívit výstavu železného umění a Puškinův bulvár. Z toho nás vyhnala bouřka na pečivo, polívku a salád. Po rozvážném obědě jsme se deštěm rozběhli k trolejbusu a šup převlíct se na nádraží do suchého (tam jsme měli v úschově všechny věci). Trolejbus zde jezdí z hlavního nádraží nezvykle půl hodiny, takže než jsme přijeli na nádro, tak pršet přestalo. Přesto jsme se převlékli, vzali bundy a karty. Na cestě  do centra už jsme neseděli, ale mačkali se a paní průvodčí musela hodně používat „airbagy“, aby si vydělala. V centru jsme si prohlédli kostel, vietnamské tržiště bez vietnamců, čili s ukrajinskými prodavači, ale jinak stejný princip. Nakoupili jsme si ovoce a ořechy. Stavili jsme se u tradiční sochy Ševčenka a již standardně obří sochy Lenina na Leninově náměstí. Durak na lavičkách a pak cesta na zbytek pushkinovy promenády. Cestou jsme viděli „cosi“ poháněného trolejí, připomínajícího hasiče, byl to asi náklaďák dopravních podniků, ale Honza to pojmenoval „lehátkový trolejbus“. Začíná pršet a chce se nám s*át. Blesky všude okolo a naše drobné pozůstatky na pláži jest řešením. Čekáme na trolejbus. Airbagy by byly málo, paní stojí uprostřed a peníze za jízdenky putují tam a zpět, i skrz nás. Tlačenice, ve které mohl jet leckdo gratis, ale faktem je, že zrzavá starší paní byla jako hlídací pes (ještě, že nemají SMS jízdenky). Jsme na nádraží, máme nakoupeno a oproti včerejšku jsme ušetřili, vlak jede za hodinu.

 

Den 16 (17.8.2011) 

Petra má svátek. Cesta vlakem z Donětsku do Feodosie proběhla skvěle. Všichni jsme se vyspali nejlépe za poslední tři dni. Město je na zdejší poměry větší a také trochu dražší. Například taxikáři si tu s cenami dělají prakticky cokoliv. Ani ubytování nás cenou neuspokojilo, a tak jsme si koupili pár věcí, zdlábli se v parku a vybrali si na mapě městečkou ještě více u moře s krkolomným názvě Orzhovonikidze. Nakonec ne zcela levně, ale za 84 hřiven jsme se dostali na pobřeží. Přivítali nás přeplněné pláže, mnoho desítek stánkařů na tržišti, promenádě i na pláži. A také drahé ubytování za příšerný komfort. Je zde mraky rusů a žádní Češi, aspoň nám nikdo nerozumí. Na pláži za městem mají lidé roztažené stany gratis, je tu i nuda pláž, na kterou my se stydíme, a tak raději zůstáváme na místě, kde je písek a okolo nás pět luxusních metrů na všechny strany prostor. V moři jsou nejprve pár metrů kamínky a pak už písek. Matěj došel celkem levně nakoupit a sušený losos a meloun všem bodli. Po pořádné práci, pořádná odměna, dvě hodinky spánku na sluníčku. Balíme, Péťa se ještě opláchla sladkou vodou, která je zde dostupná pouze v pětilitrových barelech (10 hřiven za kus). Je to asi proto, že vesnice se nachází na kopcovitém výběžku a o vodu je tu nouze. V sedm večer jdeme po cestě na nejbližší kopec. Tady nacházíme vyválené místo v trávě, relativně v závětří, ideální na kamping. Je zde spousta havěti, která nás bude budit, například ježci, kobylky s velkými křídly a další. Ráno budík na 6.00, a tak jdeme spát už v 8 se slovy Honzy: „Chybí mi tem klapot kolejí!“ (3 dni za sebou jsme spali ve vlaku do této chvíle). Tvrdil, že to byla ironie, ale my víme svoje.

 

Den 17 (18.8.2011) 

Ráno se nám vůbec nechtělo vstávat, a tak nás ze stanu až ve čtvrt na deset vyhnalo slunce. Počasí je krásné, Péťa po ránu zjistila, že v Kyjevě nechala fungl nové boty a Matěj zase košili neznámo kde. Posnídali jsme salám se sýrem a stále hnusným ukrajinským chlebem. Vyrazili jsme přes kopce směrem k městu Koktebel. Výhled byl snad ještě hezčí než z Polonin a dost silný vítr dělal o něco snesitelnější silné slunce. Do Koktebelu jsme se nedostali. Šlo to pomalu a navíc Honza si udělal puchýřek. Šli jsme po celkem pěkné rozpálené pláži. Kolem poledne jsme se velice rádi schovali do stínu se studeným pivem, džusem a kolou v místním plážovém baru. Na pláži jsme vydrželi až do pěti. Sdělali jsme poslední sušené ryby, snědli místní chléb a střídavě se koupali a spali v místní zátoce. Byl zde také kamenitý vstup, ale již o mnoho kratší a oblázky hladší. Dále bylo mnoho písku a spousta malých medúz, které nikoho nežahaly. Ve čtyři si Matěj s Pěťou půjčili šlapadlo a jeli k útesům vzdáleným asi dvacet minut. Celkem makačka, oproti Honzovy, který se vzbudil se slovy: „Jdeme kalit!“ Za necelou hodinku jsme došli do Koktebel, kde jsme nutně Koktebel - sociální zařízenípotřebovali sprchu ve sladké vodě, naposledy jsme se totiž ve sladké sprše myli v Charkivě na nádraží. Na konci promenád jsme našli relativně drahý autokemp, na tom, že budeme spát ve stanu. Myslím, že těch 105 hřiven ale využijeme dostatečně. Sprcha z duši, vyprání prádla a ještě noc v centru města. Koukneme na mapu a za chvíli vyrážíme na maso do centra, kde měli krásné špízy. Vybrali jsme nejlevnější šašlík (Maso na špízu), a tam si dali konečně místní speciality. Rajče plněné bryndzou, lilek plněný bryndzou, šašlík s fajn omáčkou a cibulí a také sýrové pečivo. Bylo to sice drahé, ale za to chutné. Pak jsme šli nocí po nekonečně dlouhé promenádě, kde bylo tolik turistů (Rusů), že by zde i bezoký prodal oko. Zaujal nás zvláště prak vystřelující lidi jako na Matějský, za 100 hřiven, velice svůdné tanečnice u tyče a pouliční kapela hrající rock a blues, která rozproudila mnoho Rusů. Večer okolo půl dvanácté jsme dorazili do kempu a poprvé navštívili záchody. Turecké záchody, které neměly dvířka, a když šel člověk na malou, tak viděl dva vedle seroucí Rusy. Honza to tak hlasitě komentoval, že nás přišli i upozornit, ať neděláme bordel.

 

Den 18 (19.8.2011)

Ráno jsme vstali na osmou, na toaletu jsme si raději došli na pláž za hřivny, protože ddo kempu by nás nikdo nedonutil. Vyrazili jsme skrz město kolem místního vypnutého aqvaparku na nádraží (autobusové). To jsme našli za chvíli a i se nám rychle podařilo sehnat lístky na maršrutku do Sudaku. Do Alušty, kam jsme měli namířeno, byly lístky na zdejší kase již fuč. Zde se totiž lístky prodávají na kasách, aby si řidiči nenechávali peníze pro sebe, my jsme tak získali místenku, takže np. Jelo to za tři čtvrtě hoďky, a tak jsme ještě skočili na trh doplnit zásoby nějakým ovocem. Cesta do Sudaku byla plná serpentýn a kodrcání, které nám po ovoci neudělalo vůbec dobře. Na nádru v Sudaku jsme se celkem rychle zorientovali a i díky tomu, že čísla autobusů se shodují s jejich SPZkami jsme už za dvacet minut seděli v autobuse do Alušty. Cestou jsme v totálním vedru udělali tři zastávky dlouhé natolik, aby řidič vždy zaplnil volná místa v maršrutce, vždy tak 15-30 minut. Do Alušty jsme dorazili v půl třetí, unavení, zralí na blinkání, ale stále koupání chtivý. Prošli jsme od vokálu po promenádě k moři. Cestou jsme zjistili další Honzův omyl a to, že nejdelší trolejbusová dráha s československými trolejbusy nevede z Jalty do Sevastopolu, nýbrž se Simferopolu do Jalty přes Aluštu. Pláž zde nemají, jen betonová hnusná mola. Rozhodli jsme se nekoupat. Dali jsme si moc dobrý gyros, nakoupili si v luxusním drahém ruském obchodě a podívali se do mapy. Chtěli jsme se vydat do asi 4 km vzdálené vesnice po pobřeží jménem Lazurne. Taxi bylo drahé (za 4 km asi dvě stě Kč), a tak jsme místo pěšky se rozhodli vzít trolejbus, trochu se pavéz a pak jen „seběhnout“ k moři. Našli jsme trolejbusovou zastávku, kde nám nějaký maršrutkář nabízel, že nás tam hodí za 15 hřiven, my ho urazili otázkou, jestli 15 za všechny. Ale i tak to bylo 45 hřiven dohromady, takže asi sto Kč. Raději jsme nasedli do trolejbusu, zde nám jeden pán vyjednal zastavení, protože dálkové trolejbusy zastavují pouze na znamení (nějaký nesourodý ukrajinský zvuk, který jsme nebyli schopni napodobit). Vystoupili jsme, vše probrali s mapou a zhruba v 17:30 vyrazili k moři. Měli jsme jít kousek zkratkou na silnici, která už by nás dovedla jen kouskem k moři, silnice však obtáčela kopec zbytečně dlouhou pětikilometrovou trasou, proto jsme se vydali zkratkou. Cestu tím směrem, kde měla být zkratka, jsme našli docela snadno. Prošli jsme kolem jednoho vinohradu a došli na vrstevnicovou cestu. Zkráceně řečeno, vyzkoušeli jsme asi všechny cesty zdánlivě vedoucí dolů k moři (to nebylo dál než 2 km vzdušnou čarou) a vždy jsme narazili na neprůchozí vinohrad s cedulí objekt střežen psy a nebo jen cesta vedla strmě z kopce a pak skončila. Po dvou hodinách zoufalství, již všichni přezuti v pohorkách jsme se vrátili na silnici k trolejbusové zastávce a rozhodli se obejít to po zbytečně dlouhé silnici okolo.cDnes se již nevykoupeme, ve čtvrt na devět, stále daleko od moře, jsme se rozhodli na malé odbočce přespat pod širákem. Je tma. Možná jsme na té zkratce, po které jsme měli přijít. Již jsme byli tak blízko moře a cesta se vždy stočila zpátky do kopce, nebo do neprůchozího vinohradu, to byly myšlenky před spaním posledních dvou hodin dnešního dne.

 

Den 19 (20.8.2011)

Noc příjemná, hodně silně svítil měsíc. Matěj nedopatřením v noci třikrát objímal Honzu. No co, na Ukrajině se může všechno. Po snídani s cibulkou a dobrým sýrem (na Krymu u silnice všude prodávají pouze červenou cibuli, třeba deset stánků za sebou s tím samým, nic jiného, jen červenou cibuli) se vydáváme po té děsné silnici k moři. Hezkou pláž snad ani nečekáme. Netrvalo dlouho a plni čerstvých sil jsme došli do Lazurného. Asi pět set metrů pod vesnicí byla pláž s velkými balvany a obrovskými betonovými piloty.  Vybrali jsme první místo, na kterém jsme se shodli a celý den jsme leželi na pláži. Koupili jsme si pivo a sladkosti, zašli jsme se podívat na obrovský nedostavěný hotel u pláže, který vypadá dosti strašidelně. Odpoledne jsme trávili koupáním a opalováním. K večeru si Honza našel kamaráda, který byl dost opilý. Bylo mu asi 50 a byl „hárékrišna“. Ten nám slíbil nocleh v rezidenci, kterou hlídá. Dost opilým krokem nás vedl kamsi a ještě u toho třikrát spletl cestu. Ve chvíli, kdy vnikl někomu na soukromý pozemek, a my věděli, že cesta do vesnice je zcela jinde, nám došla trpělivost a šli jsme po vlastní ose. I když Honzovi to málem zlomilo srdce. Našli jsme si na večer místo u obří prasklé roury, z které stříkala pitná voda (nejspíš přívod vody do hotelu). Uvařili jsme si moc dobrou rýži se směsí lilku, papriky a rajčat. Během té doby se vrátili i další obyvatelé našeho tábořiště (jelikož náš stan byl na takovém kopečku, kde sousedili 4 stany a měli společné místo s ohněm). Byl to jeden ruský a jeden běloruský pár. Péťa s Matějem šli spát, Honza vytáhl flašku vína a šel si hledat nové kamarády za harékrišnu. Anton, fotbalový nadšenec, měl za ženu Valju, to byli Bělorusové. Dima měl za ženu Světlanu, která měla prý oči jako Nasťa. Spánek ve stanu s výhledem na moře, paráda.

 

Den 20 (21.8.2011) 

Ráno nás ze stanu vyhnalo vedro. Zatímco Valja se Světlou se šli po ránu vykoupat, my jsme si udělali francouzskou polévku s obloženými chleby. Pak jsme si našli pláž mezi dvěma moly s malými kamínky. Bohužel to bylo spíše koupání v medúzách a ne ve vodě. Tak jsme se sebrali a šli se koupat před náš stan. Celý den jsme proleželi na pláži a akorát v poledne jsme se ubrali do stínu na zmrzku a dvě partie Duraka. Po Duraku jsme si šli strčit tři sety v beachvolejbalu s našimi spolubydlícími a dalšími lidmi ze stanového pobřeží. Hra byla fajn, až na míč stále padající do moře. Na večer šli spolubydlící kupovat suvenýry do Alušty, Honza šel s nimi koupit melouna, perníčky a brambůrky. My zůstali v kempu a zdlábli hostinec. Šli jsme pak bez Honzy ještě k večeru na jeden beach, začalo na pobřeží dost foukat a hra už nestála za to. Foukalo tak, že to sbořilo jeden stan, pod kterým 12 lidí jedlo, docela komedie. Noc byla hrozná, foukalo a my jsme stále měli pocit, že nám to zboří stan.

 

Den 21 (22.8.2011)

Moc jsme se nevyspali a na 6.00 taky nevstali, ale o hodinu později už jsme balili. Dnes vstával první Honza, přesto se čekalo, jako každý den, na něj. Po ránu jsme opravdu marní, bus v 8.30 nám ujel, tak jsme jeli až v půl 10. Meloun k snídani neprospěl ani Pétě, ani Honzovi. Rozloučili jsme se s paládkařemi (paládka=stan), i když Honza doufal, že Dima se Světlou pojedou s námi do Jalty. Nestihli a asi ani nechtěli stihnout maršrutku. Dokodrcali jsme se zpátky do Alušty a přestoupili na velice moderní trolejbus s klimatizací a televizí. Přesto bylo pétě dost zle, čemuž ani nepomohla zvracející holčička vedle nás. Jalta. Dle Honzy perla Krymu. Matěj byl pesimističtější. Jedna promenáda a vše předražené dala Máťovi za pravdu. Vrchol všemu nasadil oběd „vysněné ryby“ za 435 hřiven!!! (1000Kč).Pivo stálo jedno stovku a obsluha připočetla 10% za obsluhu z jídla. Jo nevyplatí se náhodně tipovat jídla v azbuce. Diško jsme pochopitelně nedali a s pocitem naštvání sebe sama a Morskaja - nádherná úžina pevniny,obklopená ze všech stran mořemkřivdy odcházíme. Zbytek Jalty jsme koukali po kostelích, Honza v jednom potkal nějaké Čechy, kteří nám doporučili židovské město u Sevastopolu, které se pokusíme navštívit. Podešli jsme jednu lanovku (ale po zkušenosti z Charkivu jsme jí vynechali), což byla škoda, po návratu jsme se dozvěděli, že vedla na sv. Petra, což je krásná vyhlídka na celý záliv. Na autobusáku vyzvedáváme věci a hurá na přímý bus do Sevastopolu. Jedeme v maršrutce skoro sami, což je fajn, až na to, že Péťa má stále migrénu. Cestou vidíme nehodu maršrutky s osobákem, kterou musel rozhodně někdo odskákat životem, náš řidič si zapálí, zvedá telefon a přidá plyn. To nám přidalo na klidu, ale tady to asi patří k normálu. Kousek před Sevastopolem přistoupil mladý ruský pár Táňa se Sašou. Turisti. Prakticky hned je Honza oslovil a už jsme věděli co a jak v Sevastopolu, ještě jsme si vyměnili čísla, kdybychom chtěli společně večer někam vyrazit. Po příjezdu nám hned první paní nabídla ubytko za 200 hřiven za noc, což je o 150 míň než říkal Saša. Super, vypadá to tu dobře a je to jen jednu stanici busem od nádraží, sprcha a už vyrážíme koupit jízdenky na vlak a pařit. Honza se rozhodl použít poprvé fipku, ale zapomněl jsi jí doma, takže koupíme co? Nic. (fipka je sleva drážních dětí vystavená na jedno použití do zemí mimo ČR). Ale na informacích jsme se dozvěděli o přímém vlaku z oděssy do Užhorodu, což je asi 800 km a nemuseli bychom přes Kiev. Akorát ještě musíme nějak zvládnout těch 400 ze Sevastopolu do Oděssy. Na tuhle trasu Honza fipku nevyužije:-P. Spojili jsme se se Sašou a po lahváči jsme se sešli na vokzálu (nádraží). Seznámili nás s Míťou, který se zde narodil a umí perfektně anglicky, jeho přítelkyní Julou a její kamarádkou Lubou, které zase neumí pro změnu ani slovo. Všichni z Moskvy. Zašli jsme do centra do docela levné pizzerie a kecali o všem možném. Pohodová parta lidí, a tak jsme se dohodli na další den, že půjdeme společně na degustaci vín. My´ta nám ukázal bus a my se v klidu přepravili domů.

 

Den 22 (23.8.2011)

Ráno Matěj skočil koupit čerstvé pečivo. Dobrá snídaně, kterou připravila Petra. Honza zavolal do Kyiva kvůli Péti botám, smůla. Honzovi není dobře. Za chvíli jedeme koupit jízdenky do oděssy a domů. Žádné jizdenky. Jenom luxy. Nejprve jsme si mysleli, že je to jako na sezení ty luxy, ale je to na lůžko a je to 6,5 krát dražší než platzkarta (3. Třída, kterou jezdíme). 35 minut jsme strávili ve frontě s výsledkem nula. I díky tomu jsme se zdrželi a ani zběsilý běh na přívoz na zastávce Našimova nám nepomohl přívoz chytit. Míťa nám však k přívozu na druhou stranu nechal zavolat velice levné taxi, protože nejlevnější taxi tu jsou, když si je zavoláte telefonem. Přejeli jsme přívozem a taxíkem ještě předjeli bus, ve kterém jeli naši Moskevští přátelé. 65 hřiven asi za 20 km bylo velice slušné. Před vinárnou nás malinko zaskočil vstup, ale tak dalo se to. Ve sklepech jsme poslouchali Ukrajinskou průvodkyni, které jsme nerozuměli, Míťa občas překládal, ale většinou říkal, že mele kraviny. A tak jsme se bavili především focením se Sašou a výsměchem ruským pózám při focení a jejich napodobováním. Na konci byla degustace asi deseti vín. Vypadalo to jako na srazu komunistické strany, strašná budova, zasedací pořádek, každý seděl pochopitelně jinde a organizované pití. Nicméně vína byla obstojná. Pak jsme zašli do krámu nakoupit občerstvení a mimo jiné jsme si koupili dvě vína s příchutí muškátu. Hurá k lomu. Rusové nejsou dobří plavci a ještě Luba a Táňa měli udělanou hlavu, tak se nesměli namočit. Nakonec došlo na skákání, focení, duraka a i ty dvě manekýny si hlavu nakonec namočily. Cestou zpátky jsme jeli lodí buchtou (zátkou) až do Sevastopolu. Maskvané byli dost unavení. My zaskočili ještě na vokzál. Zjistili jsme si vlak, ale nestihli jsme koupit lístky, protože se s paní bavíte deset minut a padne 8.00 a je padla a nasrat. Rychlovka doma a hurá pařit s Rusy. 71čkou do Našimový opět, prošli jsme si centrum, dali si moc dobrou Šarmu (gyros) u pěkný paní. Počkali jsme na přátele a vyrazili s nima na večeři. Tam se k nám připojil ještě jeden kamarád Míti, dali jsme si k jídlu to co oni. Ochutnali jsme Salmu, prý ukrajinská specialita, prostě špek a slanina s chlebem před jídlem. Ale bylo to dobré. Pak jsme vyrazili do sympatického klubu v centru, nemají pivo, tak jsme si dali koktejlíky. Ještě jsem zapomněl zmínit, že na večeři nás obsluhovala sympatická slečna jménem Naďja, což v Azbuce vypadá takto HAD a obrácené R, takže jsme se jí jako správný dospělý smáli, že je hadrJ V následujícím baru Alex (Saša) objednal Šíšu, ušla. Probrali jsme platy v ČR a v Rusku, školní systémy a tak. Opět fine večer, naposled jsme se rozloučili, tentokrát asi finálně. Cesta tágem domů opět za levno.

 

Den 23 (24.8.2011)

 Péťa měla celou noc žaludeční potíže. Ráno se nám nechtěl vstávat, již v osm hodin jsme měli být na nádraží kvůli lístkům na vlak. Chtěli jsme vstávat v šest, ale kvůli nevolnostem a našemu notorickému odkládání vstávání se nakonec Matěj sebral a maršrutko-během se dostal na vokzál, neuměje slovo Rusky. Byl tam třetí a ještě o dvacet minut dřív.  Dva volné lístky byly hned, ale my jsme tři. Překonal všechny rekordy. 40 minut tam stál jen Matěj, všechny ostatní paní odehnala k druhé frontě. Paní na pokladně si k sobě dokonce na pomoc zavolala svojí šéfku (slovo english zde nefunguje) a zhruba půl hodiny louskali Honzovu fipku. A zadávali jeho jméno do počítače. Paní měla písmenka azbukou, tak zkoušela každé po jednom, hotová agonie. Výsledek: Van Bitter jede do Lvova o 300 hřiven levněji (660Kč), super. Vstali jsme i za pomoci pana domácího, který nám zrychlil balení, protože před pokojem čekali už další hosti. Zrychlil ho natolik, že jsme tam nechali oba kečupy a příborovej nůž. Po uložení krosen na nádraží jsme vyjeli do skalního městečka Čufutkale. To jest jméno, které se nám zle vyslovuje, protože poslední „l“ je měkké a takové písmenko, česká abeceda nemá. Dorazili jsme svižnou „električkou“ (příměstský pantograf bez záchodů) za pár šupů. Hned u příjezdu nás překvapil klub českých turistů, který celou oblast pokryl turistickými trasami. Do Čufutkale samotného je to od nádraží 6 km, a tak jsme si vzali obecní maršrutku. Ta nás zavezla pod výstup do města. Cestou jsme shlédli chrám celý ve skále a viděli nově rozestavěný celodřevěný kostelík. Pétě je stále zle. Vylezli jsme nahoru a začali si prohlížet židovské (tatarské) město celé vytesané ve skále ze 13. Století. Vymysleli jsme pár dobrých fotek. Na skále s pěkným výhledem jsme předvedli typické paštikáře, dali jsme si chleba se sýrem. Vrátili jsme se oklikou a koupili dva pěkné suvenýry. Cestou maršrutou jsme viděli Khanův palác. Nová hláška. „jeden krok maršrutou je sakra hodně kroků pěšky!“. Asi čtvrt hodiny ostré chůze na sluníčku a jsme tu. Na záchod nás nepustili a k vidění tu taky nic není. Chytneme Maršrutku a hurá na vlakáč, kde zjišťujeme, že jsme si ráno měli zjistit, v kolik to jede. Další vlak jede až za dvě hodiny. Vracíme se na autobusák, kde to jede každou chvíli, ale zase to stojí víc. Cestou jsem si pokecali s pohodovým Rusem, který tu „hajkuje“ se svojí přítelkyní na horách, i to může být vaše dovolená na KrymuJ. Dobrý pokec. Podle rady Míti bereme v Sevastopolu bus do stanice „5KM“. Celkem nervózní řidič nám nakonec poradil kudy do Balaklavy, což má být pěkná zátoka. Péťa se seznámila se starší paní, která nám dohodla krosny u maršrutkáře, protože oni to nemají rádi, přeci jen do mikrobusu s krosnou.. Balaklava. V apotéce jsme poprvé a už víme, kde se kupují šampony a jiná drogerie, prostě lékárna no. Honzu mezitím stihl obtěžovat místní somrák. Začínám mít pocit, že Honza tyhle kamarády vyhledává. Aspoň slyšel „We´ll rock you“ od Jacksona a hned po tom vysvětlil pánovi, že když má na chlast má i na jídlo. Vyšli jsme z města už za stmívání. Když Matěj nakupoval, dostali jsme nabídku jet teď večer lodí na „golden beach“, ale odmítli jsme, protože už máme koupené dost drahé lístky na zítřejší bus ze Sevastopolu do Oděssy. Na večer jsme museli překonat stoupání ke zřícenině, mysleli jsme, že budeme spát na pláži. Po přechodu kopce tou dobou v půl deváté jsme potkali dva turisty, kteří nám doporučili zakempit zde, protože na pláž je to ještě dvě hodiny chůze. Poslechli jsme a našli si místo pod sedlem dvou kopců. Bylo zde ohniště, a tak jsme rozdělali oheň a začali kuchtit rýži se zeleninou. Trochu se to protáhlo, protože jsme tam dali moc rýže a několikrát ji připálili. Nakonec byla dobrá a my za krásného výhledu na mléčnou dráhu, usnuli pod širákem.

 

Den 24 (25.8.2011)

Matěj vychlastal všechen džus, a tak jsme se pustili do výměny názorů, z které nás dostal Míťa, protože rozsekl dilema, zda se vrátit a jet lodí, nebo pokračovat dál ty dvě hoďky na pláž. Prý jedou na pláž Jasmovij, 25 minut od Balaklavy. Již ve dvanáct jsme zpět ve městě. V jednu jede loď Saturn za 20 hřiven na hlavu. Mimochodem rekapitulujeme (tato rakpitulace slouží pouze silným povahám), co děláme po ránu, protože jsme zase vycházeli v jedenáct a vstávali v devět. Nejvíce času nám zabírá stří davě tuhé a střídavě netuhé sraní a s ním spojené hledání nejlepšího letoviska pro náš výtvor. Těšíme se na Rusy, plujeme lodí s jednou zastávkou. Trošku nás překvapilo, že místní lodě brzdí až o břeh. Na pláži bylo nahuštěno dost lidí, protože druhou půlku pláže zabíral nepřístupný vojenský prostor. Hned po příjezdu jsme se střetli s Míťou a Julou, zbytek výpravy šel kupovat brýle pro Alexe, který je ztratil při koupání v lomu, šel plavat s brýlemi, nemohl čekat nic jinéhoJ Našli jsme si vhodné místo, kecali, koupali se, pili vínko a po příchodu ostatních hráli Duraka. Pak jsme plavali na ostrov, kousek od břehu, my, Alex a Míťa. Ten si cestou zpátky skočil ze skály asi ze sedmi metrů, borec. Odpoledne jsme se rozloučili, zabalili si a začali šlapat 800 schodů do kopce s plnýma krosnama, pěkná fuška v tom vedru. Pak jsme ťapkali asi pět minut na zastávku, tam si Luba, Míťa a Jula vzali taxíka, protože se večer vraceli s rodičema do Moskvy. My s Alexem a Táňou jeli na vokál, kam zatím přijeli nějací dva jejich známí. Seznámili jsme se s nimi, Roman a Nasťa, ta byla teda pěkně nudná mezi náma. Dali jsme si společnou večeři, vyměnili si suvenýry a Matěj předvedl pár triků se sirkami. Už nám to jede  do Oděssy, čas loučení, tyhle dva lidi nám budou chybět nejvíce, především svojí upřímností.

 

Den 25 (26.8.2011)

Oděssa, cesta se 4-mi zastávkami, více než hrozná. Ukrajinské silnice nesnesou jakékoliv měřítko. Nespali jsme a když ano, tak špatně vinou houpání, dření autobusu o silnici, nebo jen špatnou klimatizací. V 7.40 přijíždíme do Oděssy. Kupujeme mapu a vydáváme se na dva kilometry vzdálený vokzál. Cestou jsme koupili pečivo, pozorovali havarijní stav tramvajových kolejí, který by u nás jistě neprošel a Matěj vyhrál závod s časem na záchod. Oděssa je obrovská. Na vokzále hledáme internet, ale místo toho jsme našli ubytko za 80 hřiven, sice na kraji města, ale za to s internetem. Babka to s náma zkoulela, posadila nás do autobusu, jakože jede s náma a těsně před zavřením dveří nám dala kartičku se stanicí výstupu a vyskočila. Bylo to celkem daleko, ale za to jsme si mohli hned lehnout, Honza skočil na net zjistit jak se dostane domů z Užhorodu. Ale do půl čtvrtý jsme spali všichni. Pak jsme si vyšli na pláž. Hrůza, špinavé moře, řasy a smrad. Jak jsme se později dozvěděli, tak v centru města jsou pláže paradoxně čisté. Rozhodli jsme se, že večer pojedeme zarezervovat lístky na vlak do Bělogradu Dnistrovského, kam jsme se chtěli jet podívat, na radu nevímkohoJ Šli jsme stopovat autobusy. Je tma. Jediné co nám tam nejede, je osmnáctka. 10 minut nic nejelo. Pak jsme jeden autobus nechali ujet v domnění, že je to náklaďák, hned na to jsme stopli osmnáctku, za níž ve druhém pruhu dva autobusy projeli. Posraná zastávka na znamení. Vzdali jsme to. Koupili jsme si melouna, vodku a další. Dáme Carcasonne, vodku se spritem a půjdeme chrnět. Ještě jsme pokecali z dalšími hosty tohoto místa, jeden z nich bydlí v Dejvicích a pracuje v Holeškách, tyhle místa nám něco říkají. A taky jsme se smáli Honzovi, že může jít balit 24- letou dceru paní domácí, která je moc pěkná, ale má už čtyři děti a evidentně by chtěla další po Honzovi.   

 

Den 26 (27.8.2011)

Ráno jsme se docela rychle vykopali, rozloučili jsme se a už v deset patnáct seděli v autobuse. V Oděsse jsme sháněli lístky na Honzův vlak ze Lvova do Užhorodu. Biletky niet. Policista, zjevně ovládající pouze Ruštinu, nám dal na starosti dvě Holanďanky, které právě přijeli a mají problémy s lístkami. Honza jim celkem pomohl. Koupili jsme si asi nejlepší Šarmu (Gyros), kterou rozhodně zopákneme. Zjistili jsme, v kolik a odkud nám jede električka do Bělogradu, což je místo, které nám doporučil prý Roman (kamarád Alexe). Vyrazili jsme po poledni, jedeme až na konečnou. Celou dobu jsme hráli Duraka, ale i tak nám cesta přišla dlouhá. Na jedno místě jsme vykoukli z vlaku a i přes velmi špinavá okýnka jsme viděli, že je zde moře z oboustran železnice (nebyl to most). Ba jedné straně to bylo Černé moře a na druhé straně Dněstrovský lyman, který se do něho vlévá. Zjistili jsme, že stanice se jmenuje Morskaja, takže když sem večer pojede vlak, tak tu přespíme. V Bělogradu jsme nechali věci na nádraží a vyrazili hrozným zapadákovem směrem k pevnosti. Jelikož je sobota, byli v pevnosti rytířské souboje, na které jsme se šli podívat za ukecané zlevněné vstupné, jelikož Honza nechal ISICi na nádraží. Pak jsme se prošli po ochozech hradeb, na které by nás v Česku ani nepustili, tzv. na vlastní nebezpečí. Z pevnosti to bylo jen pár kroků do moře, ve kterém jsme se již nestihli vykoupat. Honza s péťou navštívili jedny z nejnechutnějších sociálek a po vyfocení s dělem jsme mastili na vlakáč na poslední vlak. Nakoupili jsme véču a cobydup byli ve stanici Morskaja. Už se stmívalo, když jsme stavěli stan. Na naháče jsme se po krásné písečné pláži skočili vykoupat do dvoumetrových vln. Bájo. Večeři jsme klohnili za silného větru v karimatce. Ale byla dobrá. Dobrou noc.

 

Den 27 (28.8.2011)

 Rychlobalení, rychlosběr mušlí a hurá na vlak do Oděssy. Honza měl ráno delší, protože fotil východ slunce nad mořem a pak zůstal spát před stanem. Ve vlaku jsme se chtěli nasnídat, ale zplesnivěl nám chleba, takže dieta. Rozhodli jsme se zahnat hlad durakem. Do hry jsme zapojili sympatickou blondýnku, která s námi seděla v kotci. Vyklubala se z ní napůl IT a napůl tanečnice, sice neuměla mluvit anglicky, ale rozuměla nám. Prohlásili jsme duraka za nejlepší seznamovací prvek. Načež nám Diana (blondýnka) nabídla, že nás provede Oděssou. Honza jí celou dobu bavil, zatímco my jsme si prohlíželi zajímavé přístavní město. Fotili jsme se u všeho možného, včetně autobusu Šachťaru. Odpoledne nám uteklo celkem rychle. Na nádraží jsme se rozloučili s Dianou, dokoupili suvenýry, Péťa skočila do předražené sprchy a my za poslední hřivny skočili na šarmu, kterou tu vážně umí. (gyros v tortile a místňáci si do toho cpou ještě hranolky). Nasedli jsme do vlaku, každý jinam. Honza jel až do Lvova v luxech, což spočívalo v tom, že tam jeli jen dva a měli televizi. Tím druhým byl postarší Rus. Matěj se prohodil k nějaké paní s holčičkou, aby partička mladých mohla kalit až do rána. A Péťa jela se třemi mladými Ukrajinci, kteří uměli dohromady jak česky, tak anglicky. Dali jsme si u nich, nejprve sami krále elfů a pak s nimi Duraka. Popíjeli jsme jejich moc dobrý moldavský koňak a k tomu naše (ukrajinské) pivo. Kecali jsme o všem možném a kluci (Viktor a Jurij) si na jedné zastávce koupili Vareniky, ukrajinskou národní specialitu. Jsem to pelmeně (taštičky z těsta) plněné bramborami. My jim říkáme kartóška s kartónkou. (Kartóška=brambor). Z toho se kluci mohli uchechtat, když jsme jim to vysvětlili. Ale oni dostali jen jedny vareniky a ostatní dvě balení byli plněné tvarohem, což je o něco chutnější (se skořicí bychom to snad i snědli), ale oni se těch s tvarohem ani nedotkli. Mluvili jsme asi do desíti a pak jsme šli spát, každý do svého.

 

Den 28 (29.8.2011)

Probudili jsme se už v Karpatech, Honzu jsme ještě neviděli, jede ob deset vagónů jinde. Posnídali jsme jídlo, koupené ještě s Dianou v Oděsse, a čekali na zastávku Užhorod, kde budeme mít proklatě málo času na přestup na bus. Nakonec nám naši včerejší spoluhráči duraka řekli, že vlak má zpoždění. Tak jsme narychlo vystoupili v Mukačevu. Nebylo to snadné to zkoordinovat s Honzou, protože cesta k němu trvala skoro čtvrt hodiny skrz těch deset vagónů. Ale zvládli jsme to, vzali jsme si rychle taxík do Užhorodu, kde nám zbylo ještě 45 minut, abychom zjistili, že máme k tomu ještě hodinu navíc, díky časovému posunu. Idos totiž neukazuje čas odjezdu místní, ale český čas. Honza tedy vyrazil do města koupit dárek mámě k narozkám, my hráli duraka a pozorovali gang vozíčkářů hádající se o to, kdo kde bude žebrat. Pak jsme jeli hodně drahým busem do Michalovců. Na hranicích nám řekli, že krosny rozdělávat nemáme (kvůli kontrole alkoholu, smí se převézt bez cla litr tvrdého, dva litry měkkého a dvě krabičky cigaret), asi nějaké zvláštní zkušenosti s Petrem, protože důvodem byl smrad. V Michalovcích jsem si koupili lístek na vlak do Košic, kde se rozloučíme a hurá domů, kam dorazíme zítra po ránu.

 

Den 29 (30.8.2011)

  Příjezd domů a konec výpravy.

 

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

ok

GOR,16. 2. 2012 10:21

Zdravíčko, pěkný, rozsáhlý a podrobný deník. Rád jsem si početl. Vypadá to, že žaludeční potíže byly na denním pořádku, nechá se proti tomu nějakým způsobem bránit? Jsou někde fotky na shlédnutí? Děkuji za odpověď.

Re: ok

Matěj,21. 2. 2012 14:47

Díky za koment, je tam bohužel spousta chyb, nemám teď čas je opravovat. No s těmi žaludečními potížemi je to různé, člověk chce ochutnat něco místního, ale zároveň už tím riskuje, jako všude, takže pokud by člověk pil jen balenou vodu a balené potraviny, ale ani to vždy nejde. Takže těžko říct, myslím, že jsme nebyli dostatečně opatrní, měli jsme sice tablety na desinfekci vody, ale i tak jsme stále pili balenou nebo z pramene. Na horách to nebylo tak hrozné, ale v těch městech je to bída, navíc s naším stylem života tam (špatné spací návyky), hodně cestování, to taky mohlo hrát roli. Proč je to v deníku zmíněno jako hlavní zpráva je to, že ač to bylo neuvěřitelně skvělé, tak na tohle by se asi člověk měl připravit.

Cose týče fotek: https://picasaweb.google.com/112480876339929647291/110801Ukrajina?authkey=Gv1sRgCOmZs9GNqLaq6gE

Dneska je tam nahravam, tak tam mozna jeste nebudou vsechny, je jich okolo 750, takze podle toho se to pozna, nejak nebyl moc cas to tridit, takze tam jsem nekde i ja, Honza, nebo pritelkyne, ale zase na druhou stranu to dokresli pribeh.:) Kdo je kdo si musite nejak domyslet.

Matěj

P.S. Letos se chystáme do Gruzie, když to vyjde, když ne tak pouze Rumunsko, ale pošlu pak info.

Omluva

Matěj,8. 1. 2012 23:48

Omlouvám se za formu, jako je to psané, je to deník:) Nicméně pro ty kdo by chtěli jet na Ukrajinu nebo do podobně rozvojových zemí doporučuji přečíst jako návod. Naše cesta neí jediná možná na Ukrajině, je zde mnoho cest a bratránek co tam byl tři týdny to procestoval úplně jinak. My jsme vůbec nebyli u Siněvirského jezera v Karpatech a vynechali jsme Sv.Petra na Jaltě, což jsou dvě divukrásná místa, která jistě doporučuji.
Matěj