Jdi na obsah Jdi na menu
 


Do Chorvatska a zpět zkratkou přes Bosnu (Matěj Kubíček)

20. 1. 2009

 

   Jak to všechno začalo: Úplnou náhodou jsem se zúčastnil jednoho plesu  nejmenované taneční školy v Ústí nad Labem, koupil jsem pár lístků do tomboly a už to bylo, z 10 hlavních cen jsem vyhrál tři, jedna z nich bylo ubytování v Chorvatsku pro 4 osoby na 7 dní. Už ten večer jsem obvolal kamarády a bylo jasné, že jedeme.

 

   Rakousko: Na cestu jsme se vydali malým autíčkem, takže místa nebylo mnoho. Vyjeli jsme odpoledne a přes Jihlavu jsme to vzali na Vídeň. Tam jsme dorazili v noci, a protože většina z nás už Vídeň navštívila, tak jsme obešli jen ty nejslavnější památky, chvilku obdivovali Mozarta, vedle kterého byl zaparkovaný úžasný Aston Martin (je jasné, co jsme obdivovali víc). Ve Vídni je velká výhoda, že většina hlavních památek je na jednom místě, takže se člověk nemusí trmácet nějak daleko, takže kromě pár památek, které jsme viděli již dříve viděli, jsme už za tři hodiny byly na cestě do Slovinska.

 

   Slovinsko: Sem jsme přijeli také v noci, čtrnáct dnů před tím, než zde zpoplatnili ten kousek dálnice, za který chtějí nehorázné peníze. Jediné co nás zde trápilo byl benzin, ktzerý jsme chtěli levně koupit, jenže jsme s hrůzou zjistili, že většina benzinových pump ve Slovinsku má v noci zavřenoJ

 

   Chorvatsko: V Chorvatsku jsme se opět snažili vyhnout placeným dálnicím, a tak jsme se vydali po okreskách směrem Biograd na Moru. Cestou jsme se zastavili u Plitvických jezer. Bylo brzy ráno, zjistili jsme, že vstup stojí 750 na jednoho a že nám to za tu podívanou nestojí. A pár desítek kilometrů dále jsme totiž narazili na ve městě Slunj na krásné vodopády (viz foto). Zde protéká říčka Slunjčica skrz zahrady místních domorodců a v podobě vodopádu ústí do řeky Korana. Jelikož je Chorvatsko ve vnitrozemí poměrně rovinatá země, zaregistrovali jsme několik krásných výhledů, než jsme sjeli k moři. 

Obrazek

 

 

     Byli jsme ubytováni v kempu hned u moře. Moře bylo čisté a z pláže byl výhled na spoustu ostrůvků při pobřeží. Biograd na Moru je krásně městečko, které je v sezoně plné obchodníků se vším možným, najdete zde supermarkety, tržiště i drogerii Teta. Na tržiště je nejlepší jít po ránu, kdy můžete koupit nejčerstvější ryby, nebo si můžete přivstat a kolem páté ráno jí koupit přímo z lodi od místních rybářů.  Být v Chorvatsku autem má mnoho výhod, kromě přeplněných pláží, si můžete zajet na nějaké odlehlé místečko, kde jste sami. Avšak okolo Biogradu je pobřeží celé zanesené odpadky, takže najít čisté a prázdné místo se nám podařilo až s pomocí delegáta. Dokonce nám sliboval, že pokud budeme mít štěstí, můžeme v této lokalité vidět jistý druh opic, bohužel jsme nic neviděli. Pláže jsou v Chorvatsku vesměs kamenité, pokud není někde písek navezený.

   Jeden den jsme si udělali výlet do nedalekého Zadaru, kde jsme obdivovali místní krásy, smlouvali na tržišti o suvenýry a většinu času strávili na zmrzlině.  Zadar je městečko, které má 77 718 obyvatel a leží 200 km pod Záhřebem (wikipedia.org). K obdivování zde byla brána, kterou projížděla auta, jako by se nechumelilo, my jsme si i s tím naším malým dávali velký pozor. Dále jsme navštívili kostel sv. Donáta z 9. století (viz foto). Nejvíce nás však fascinovala trubka vedoucí daleko do moře, museli jsme se vydat po jejích stopách avšak místo toho, že bychom zjistili nějakou nekalost, jsme objevili velký bagra, který čistil zátoku v centru od bahna.

   Bosna: Za celý pobyt se mi povedlo všechny přesvědčit, že cestu zpět si zkrátíme přes Bosnu a Hercegovinu a stavíme se na skok v Budapešti. Podmínkou však bylo, že si ty dvě hodiny (cca 150 km) odřídím sám. Hned jak jsme přijeli na hranice, tak na nás koukali nějak podezíravě. Těsně za hranicema nahlásila navigace, že jsme mimo známý svět, ale to nám bylo zatím jedno, obdivovali jsme jejich parádní silnici, nádhernou přírodu bez lidí a domů. Po deseti kilometrech jsme viděli první dům, který už dlouho neměl svého pána. A tak jsme štrádovali až do malého městečka Drvar, těsně před ním nás zdržovalo jedno auto, a tak (když jsme si mysleli, že nás pouští) jsme ho předjeli. Bohužel jsme měli tu smůlu, že na celou Bosnu koupili pět nových radarů a ten jeden nás hned zaměřil. Po hodinovém jednání s místním příslušníkem, který na češtinu nereagoval vůbec a při angličtině zbělal, jsme věděli, že tohle bude na delší dobu. Odvedli nás na policejní stanici, kde jsme opět zjistili, že nemáme ani jeden společný jazyk, respektive, že neumíme bosensky, srbsky a oni neumí pořádně ani chorvatsky. Nakreslili nám 50 euro. Během výslechu se hrálo fotbalový zápas Maďarsko vs. Chorvatsko, ještě že jsem se nezeptal jestli fandí Chorvatům. Málem mě tam zardousili, když dalo Chorvatsko gól, asi ta nenávist v nich pořád dřímá. Už za tmy jsme se vydali opět na cestu. Bohužel pro nás naše cesta na mapě, značená jako státní se změnila ve vnitrozemí (40km od hranic) na polní cestu, po které by se i krávy bály chodit. Naše nejvyšší rychlost nepřesahovala 35km/h, Kus cesty, který se sesypal a byl tam průjezd sotva na naše autíčko, byl jakžtakž označený, ale potom, co jsem vjel na most přes potok, který značený nebyl, jsem musel zastavit a vydechnout si. 

Obrazek

    V Bosně mají zvláštní značení, vždy značí jen nejbližší vesnici, což nám cestu dost znesnadňovalo. Když už všichni usnuli (strachem), tak jsem stále čekal, kdy se objeví statek a bude konec cesty. Po 2 hodinách jízdy se kolem cesty začala objevovat auta, asi tři sta metrů po obou stranách uprostřed ničeho (žádné město ani stavení) byla zaparkovaná auta, pak byl velký dům (nejspíš diskotéka), pak zase tři sta metrů po obou stranách auta a pak 10 km prašná cesta. Těžko říct, kde se tam vzala, ale my jsme si připadali jako ve špatném hororu. Když už jsme se blížili zpět k chorvatským hranicím, objevila se zase nová asfaltka (myslím, že chtěli ukázat sousedům, že mají dost peněz) a po pár desítkách metrů jsme narazili na kolonu aut, u silnice ležela přilba a na místě nakládali pohřebáci motorkáře, chudák si silnice moc neužil.

   Když jsme přijeli na hranice, byli jsme štěstím bez sebe, na hranicích nás zkontrolovali důkladně, jestli nevezeme do EU něco nebezpečného. Cesta měla trvat 2 hodiny a být zadarmo, bohužel trvala 8 hodin a stála 50 euroJ

 

   Maďarsko: I se zapnutou navigací jsme si na cestě do Budapešti zajeli přes 50 kilometrů. Viděli jsme Balaton, kolem kterého jsme jeli poměrně dlouho a deprimovala nás 40 km omezení, která se táhnou podél celého jezera. Na návštěvu Budapešti jsme měli jen dopoledne, ale i tak si myslím, že jsme viděli to hlavní. Vyfotili jsme se v centru s pár významnými osobnostmi (sochami), popovídali si s místní policií o toaletách a navštívili místní supermarket, kde jsme na eura dostali na zpět ve forintech, což nám udělalo ohromnou radost. Dále jsme se podívali k parlamentu, který nás fascinoval a strávili jsme u něj nejvíce času, turisté zde byli otravní, stále jsme jim překáželi ve focení, a tak jsme se ubrali směr Praha.

 

Náhledy fotografií ze složky Chorvatsko a Bosna autem (Matěj Kubíček)



Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

jojo, bosna

terez,5. 2. 2009 11:40

Ahoj, tu silnici znam, taky jsme tamtudy jednou zkratili cestu - byl to horor - tim horsi ze zrovna kdyz jsme byli nekde v pulce, t.j. nekde na te prasne ceste v temnem lese, se uplne setmelo, no mylsela jsem ze nedojedeme:-) Pak úproti nam najednou z niceho nic vyjelo auto s nemeckou espezetkou, no a za pul h jsme byli zazracne na hranicich:-) ale uz nikdy tamtudy nejedu!