Vanuatu II. – Ostrov Espiritu Santo

Nacházíte se v kategorii Cestování, ve které naleznete deníky z cest a cestopisy. Největší porce zápisků je z velké Cesty kolem světa Petra Daubnera – Kompletní seznam všech seřazených zápisků z této cesty naleznete na stránce – Cesta kolem světa 2009 – 2011 – mapa článků. 

   Nepočítám-li krátkou zastávku ve Vile při cestě lodí na Vanuatu, pak prvním ostrovem, který jsem procestoval, byl Espiritu Santo, což je ostrov největší, nejvyšší a z historického hlediska pro Vanuatu pravděpodobně nejdůležitější. 

Ostrov Espiritu Santo – základní fakta

   Ostrov Espiritu Santo (často se zkracuje na pouhé Santo) je největší ze všech ostrovů Vanuatu (3,677 km²) a leží na něm nejvyšší hora celé země (Tabwemasana, 1,879 m.n.m.). Hlavním městem ostrova (a zároveň i hlavním městem provincie Sanma) je Luganville. Žije v něm asi 12,000 obyvatel a Luganville je tak druhým největším městem celého Vanuatu po Vile. Celý ostrov Espiritu Santo pak obývá asi 35,000 obyvatel.

   Espiritu Santo (španělsky „Duch Svatý“) bylo prvním ostrovem Vanuatu (či Nových Hebrid, jak se ostrovy zpočátku nazývaly), který byl objeven Evropany. Portugalec ve španělských službách, Pedro Fernández de Quirós (jeho jméno se též přepisuje Pedro Fernandes de Queirós), zde přistál 3.května 1606 v zátoce Big Bay a pokřtil ostrov prapodivným názvem „La Austrialia del Espíritu Santo“.

Jednak se mylně domníval, že konečně nalezl bájný jižní světadíl (Terra Australis), o kterém se všeobecně v Evropě věřilo, že někde na jižní polokouli prostě být musí, a zároveň tak vzdal hold španělským Habsburkům, kteří pocházeli původně z Rakouska (Austria). Celkově strávil Quirós na Santu 49 dní. Jeho pokus kolonizovat ostrovy, které nárokoval pro Španělsko, však nevyšel, neboť posádka se mu vzbouřila a dezertovala. Až v roce 1768 francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville prokázal, že Espiritu Santo není bájnou jižní pevninou, nýbrž pouhým ostrovem.

   V roce 1825 objevil irský obchodník Peter Dillon na Santu velké zásoby santálového dřeva. To se ihned stalo hlavním vývozním artiklem celých Nových Hebrid. Poptávka po tomto zboží byla hlavně v Číně. Obchod se santálovým dřevem trval až do roku 1868. Po vytěžení jeho zásob hledali Evropané nový obchodní zdroj v oblasti a vrhli se na otrokářství. Tomu se tehdy říkalo anglicky blackbirding, čili něco jako „černoptáčnictví“. Lapení „černí ptáčkové“ byli převáženi především do australského Queenslandu a na Fidži, kde pracovali na plantážích s cukrovou třtinou, a do Nové Kaledonie, kde dřeli v niklových dolech.

   Za druhé světové války vybudovali Američané na Santu velmi důležitou vojenskou základnu jménem Segond Channel. Celkově se v letech 1942-1945 vystřídalo na této základně půl milionu vojáků. V Luganville tehdy kotvilo současně až 100 lodí a žilo zde až 50,000 obyvatel. Na ostrově vybudovali Američané 40 kin, 4 nemocnice, 5 letišť a spousty budov. 10,000 ostrovanů přišlo z jiných částí Vanuatu, aby pracovali jako servisní a pomocný personál na základnách. Po válce nevěděli Američané, co s obrovským množstvím nepotřebného materiálu.

Tento problém nakonec vyřešili dosti neekologickým způsobem a stovky tun materiálu (včetně buldozerů, leteckých motorů, náklaďáků a jeepů) nahrnuli do moře v místě, kterému se dnes příznačně říká Million Dollar Point. Všechen tento „odpad“ se nachází jen pár metrů pod hladinou. Dnes je toto podmořské vrakoviště oblíbeným místem pro šnorchlování. Hlavním tahákem pro obdivovatele podmořských vraků, a to nejen na Santu, nýbrž na celém Vanuatu, je ovšem americká loď SS President Coolidge. To byl původně luxusní, 200 metrů dlouhý parník, který byl později přestavěn na vojenskou přepravní loď, která mohla vézt na palubě až 5,000 mužů. 26. října 1942 ji ovšem zasáhly dvě „přátelské“ (americké) miny a loď šla ke dnu.

Loď se potápěla 85 minut, takže téměř všechny námořníky,  s výjimkou dvou nešťastníků, se podařilo zachránit. Dnes je vrak stále v relativně dobrém stavu a jeho zbytky se nacházejí v hloubce 20-67 metrů pod hladinou. SS President Coolidge je jeden z největších a zároveň nejlépe přístupných vraků na světě. Potápění k vraku musí být fakt bomba, což Vám ovšem jako pouhý občasný šnorchlista nemohu osobně potvrdit ani vyvrátit. Zde potřebujete regulérní potápěčskou výbavu.

   Po druhé světové válce se zapsal do dějin ostrova především zdejší rodák Jimmy Stevens, který se narodil ve vesnici Fanafo. Ten stál v čel hnutí, pro které se vžil název „kokosová rebelie“ a 27. května 1980, jen dva měsíce před vyhlášením nezávislosti Vanuatu (30. července 1980), obsadil se svými věrnými město  Luganville a vyhlásil na Santu nezávislý stát Vemarana.

Tím se vzepřel ani ne tak Britům a Francouzům, nýbrž především rodící se centrální vládě nového Vanuatu ve Vile. Nový „stát“ na Santu však trval pouhé tři měsíc, pak byl odboj potlačen jednotkami z Papuy – Nové Guineje,  které si zavolala na pomoc proti povstalcům vláda ve Vile. 1. září 1980 byl Jimmy Stevens zatčen a ve vězení pak strávil 11 let. V roce 1991 byl propuštěn a vrátil se do rodné vesnice Fanafo, kde roku 1994 zemřel.

   Dnes se obyvatelé Santa živí převážně zemědělstvím. Luganville je jediné město na ostrově, zbytek zdejší populace žije roztroušen v mnoha vesničkách. Vesnice jsou většinou soběstačné a živí vlastní obyvatelstvo, na ostrově jsou však i dobytčí farmy a zdejší kvalitní hovězí se vyváží do Japonska. a dalších zemí. Občas sem zavítá i nějaký ten turista.

Autostop na ostrově Espiritu Santo

   Stopování na Vanuatu jde skvěle, ale řidiči často očekávají, že za svezení zaplatíte. Já jsme však nikdy neplatil. Zde můžete naštěstí využít toho, že pro místní jste bílý exot. Na ostrově jsou sice k vidění bílí turisté, ti však jezdí s cestovkami a nestopují na silnici.Většina aut jezdících po ostrově jsou pick upy, přičemž na korbě vozí náklad i pasažéry.

Velmi příjemné svezení, zvláště v září, kdy vrcholí období sucha a nemusíte se bát, že zmoknete. V období dešťů je ovšem možná tento způsob cestování podstatně svízelnější. Jako regulérní místní doprava slouží taxíky (jen veš městě a okolí), nebo pick upy, které mají na dveřích nápis transport či jen velké písmeno „T“ – ty Vás samozřejmě zadarmo nesvezou. Občas lze zahlédnout i transportní minivan či dodávku, která funguje jako hromadné taxi.

   Jediná asfaltová silnice na ostrově vede po východním pobřeží a spojuje město Luganville a Port-Olry, což je největší vesnice na ostrově. Tato silnice byla údajně dokončena teprve před měsícem! Respektive ještě ani úplně dokončena nebyla, protože  pár úseků asfaltu ještě zbývá položit. Ostatní silnice, značené na mapě, jsou jen zpevněné cesty.

V období sucha byly víceméně všechny, po kterých jsem jel, bezvadně průjezdné. Jak to vypadá v období dešťů, si netroufám odhadnout. Při stopování jsem měl k dispozici dvě málo podrobné mapky, vytržené z nějakého turistického prospektu. Musíte se hodně ptát místních, a i tak se do některých míst vůbec nedostanete, pokud si nenajmete průvodce. Celkově jsem najezdil stopem po ostrově tak 100-150 kilometrů. Přesně to nelze určit. Na nové „highway“ jsou sice kupodivu i směrovky s názvy vesnic, ne však číselné údaje s počtem kilometrů, a automapa ostrova snad ani  neexistuje.

Cestovní deník – Espiritu Santo

Pátek 10.září 2010 – Přistání v Luganville

Ve 13:00 jsme přistáli v Luganville, hlavním městě ostrova. To má kolem 12,000 obyvatel. Port Vila a Luganville jsou jediná dvě města na celém Vanuatu, všichni ostatní obyvatelé žijí ve vesnicích. Je to město nehezké. Ani jsem ho celé neprocházel, jen jsem se zde snažil vyzvědět lodní spojení zpět do Vily. V Luganville mají kupodivu i turistické informace. Nejlevnější hotely ve městě stojí kolem 1,500 – 2,000 V na osobu a noc. Já jsem ovšem ubytováním pohrdnul a vyrazil jsem na stopa.

Dvěma stopy jsem se dostal až do Matevulu. V Matevulu je největší blue hole (modrá díra) na ostrově. Od hlavní silnice je to asi dva kilometry daleko, nemají to ale značené a byl jsem rád, že jsem tam dorazil. Cestou jsem potkal chlapíka, který seděl v přístřešku u cesty a vybíral vstupné 1,000 V! A zapisoval si i jména a poznávací značky aut.

Když jsem mu řekl, že já nejsem řidič a nic mu nedám, ani moc neprotestoval. Modrou díru jsem nakonec našel a postavil jsem si tu stan. Večer se tu stavili dva místní učitelé Paul a Levu, kteří učí na nedaleké střední zemědělské škole. Pokecal jsem s nimi anglicky a dozvěděl jsem se spoustu zajímavostí. Učitelé slibovali, že ráno mě vezmou na výlet do Millenium Cave. Za soumraku létalo nad hladinou „rybníka“ spoustu menších netopýrů a viděl jsem i jednoho obrovského, kterému se říká fruitbat nebo flying fox (česky myslím kaloň). Tenhle kus měl rozpětí křídel tak tři čtvrtě metru. Tito netopýři jsou prý na Vanuatu vyhlášenou pochoutkou (neměl jsem tu čest).

Sobota 11. září 2010 – Blue hole v Matevulu, Matantas         

Ráno mě učitelé vypekli a nepřišli. Alespoň jsem si tedy pořádně zašnorchloval v modré díře. Modrá díra v Matevulu vypadá úplně jinak než ta, do které jsem skočil na ostrově Ouvéa. Tahle je tak veliká, že spíše připomíná malý rybník. Břehy také nejsou strmé a hlavně, voda je zde sladká. Zdejší blue hole má i vlastní pramen.. A šnorchlování zde stojí opravdu zato! Voda je křišťálově čistá. Plave v ní spousta rybek a také chuchvalce zelených řas, kterými je porostlá i velká část dna.

Na dně lze spatřit i spadlé stromy. Krásné místo! Pak jsem vyrazil na stopa. Původně jsem chtěl jet do pralesní rezervace Loru, ale chlapíci jeli do Matantas, což je u zálivu Big Bay v severní části ostrova, a jelikož jsem někde v prospektu koutkem oka zahlédnul, že je to tam pěkné, nechal jsem se tam zavézt.

Cestou jsem mohl sledovat zdejší krajinu. Ta je na východní straně ostrova celkem placatá. Rostou zde hlavně palmy a další kulturní plodiny a sem tam nějaký ten osamělý pralesní strom. Mezi tím pak roste tráva a pasou se krávy. Všechno jsou to v podstatě pastviny a proto je drtivá většina pozemků oplocená. Směrem do vnitrozemí jsou pak i kopce a občas zbytky pralesa. V Matantas jsem potkal mladého chlapíka, který mi řekl, že si zde na trávě můžu postavit stan. Dostal jsem i klíč od jedné chatrče, kde jsem si nechal velký bágl a vyrazil jsem na procházku po pláži.

   Matantas je místo pěkné a zajímavé! Je to vesnička, kde žije asi 150 obyvatel. Místo, kde jsem postavil stan, je lodge, čili něco jako hotel – ve zdejších chatrčích (pardon, „bungalovech“) občas přespávají turisté a sem tam tu někdo kempuje jako já pod stanem (před několika lety údajně i dva Češi). Domky jsou většinou dřevěné a pokryté střechou z nějaké trávy a místní žijí poklidným životem. Pokud sem pojedete, vemte si zásoby jídla, obchody zde nejsou. Za nemalý peníz vám zde ovšem rádi uvaří extra velkou večeři. Původně jsem se naivně domníval, že mě ti dobří lidé nechají spát ve stanu zdarma, ale chtěli za to 500 vatů.

Což není úplně málo (100 Kč), ale velké plus bylo, že jsem tu měl i „úschovnu zavazadel“. Hned vedle mého stanu rostl nádherný banyán. Velké banyány jsou vůbec skvosty, jsou jak obrovské chrámy a není divu, že třeba pro hinduisty jsou to stromy posvátné. U vesnice je také říčka, jediný zdejší zdroj pitné vody. Zde jsem ostatně čerpal pitnou vodu i já, i když jsem do ní pro jistotu kápnul desinfekci. Říčka slouží současně jako prádelna a samozřejmě, spolu s mořem, i jako koupaliště především pro místní děti.

   Po pláži jsem se prošel několik kilometrů tam a zase zpět. Hned kousek za vesnicí je Quirosův pomník, který zde byl vztyčen v roce 2006 při příležitosti 400. výročí přistání tohoto mořeplavce na ostrově. Paní večer mi ale říkala, že Quirós údajně nepřistál tam, ale přímo v místě, kde je nyní vesnice Matantas. Pobřeží zátoky Big Bay pokrývá převážně šedý písek (v průvodcích tedy píšou černý, ale je spíše do šeda), na některých místech jsou však i kameny. V dálce za západním pobřežím zálivu Big Bay byly vidět regulérní hory. Večer mě majitelé lodge Salomon a Purity pozvali na večeři (zdarma!). Jedl jsem to samé co oni – maniok s nějakou natí. A bylo to jídlo celkem skromné, ale moc dobré. Jinak se totiž živím převážně sušenkami, které jsem nakoupil ještě ve Vile. Místní mluví i trochu anglicky, hlavně paní majitelka.

Neděle 12.září 2010 – Vathe Conservation Area

Ráno jsem vyrazil na procházku. Nakouknul jsem do zdejšího pralesa, ale nic zajímavého jsem tam celkem nespatřil, kromě mnoha velikých pavouků, kterými se Vanuatu (i Nová Kaledonie) přímo hemží. Jsou to (alespoň myslím) velcí křižáci a jejich sítě visí všude. Všude se také míhá hodně ještěrek. U vesnice se totiž nachází „Vathe Conservation Area“, což je první národní park na celém Vanuatu. Park pokrývá plochu 2,300 hektarů a ochraňuje původní deštný prales.

Abyste si ho ovšem prohlédli pořádně, musíte zaplatit vstupné a ještě si najmout průvodce, protože bez něj nic v pralese neuvidíte a nenajdete – žádné značení ani informační cedule zde nejsou. Nakouknul jsem i do místní školy. Ta byla zřízena s pomocí Evropské unie, v praxi je to ovšem jedna chatrč, do které (soudě podle rozpisu na nástěnce) může chodit tak 12 dětí. Ve škole ale nikdo nebyl, byla neděle. Zrovna končily prázdniny a následující pondělí (13.září) už šly děti do školy. Odpoledne jsem věnoval šnorchlování.

Kolem písčité pláže nic zajímavého v moři neplave, ale hned opodál, za říčkou, je to podstatně zajímavější. Je tam hodně pěkných rybek a viděl jsem i jednu želvu. Jelikož jsem strašpytel, ptal jsem se Salomona, jestli tam jsou žraloci. Říkal, že prý ano, ale že nežerou lidi. Přitom v mapce je u jednoho místa na jihu ostrova poznámka, že je to tu nebezpečné: „Dangerous – sharks! No swimming!“ Já jsem naštěstí žádného žraloka nepotkal. Živých korálů ovšem v tomto místě nebylo v moři mnoho, většina je mrtvá (prý proto, že lidé v říčce perou). Vesnice Matantas je takové idylické místo. Nejhezčí je to tu v podvečer. Už není takové horko jako v poledne, děti se cákají ve vodě, ženy perou prádlo, pohodička. Rozhodně je tu úplně jiná atmosféra než v nějakém turistickém resortu.

   Večer jsem byl majiteli opět pozván na večeři. Tentokrát bylo taro v kokosovém mléce. Byla to taková plastická hmota, spíše než kaše, a bylo to celkem dobré a hlavně syté. A k tomu byl ještě kousek ryby. Místní jedli to samé a tak ode mě žádné peníze opět nechtěli, ty bych platil, jen kdyby vařili jen pro mě extra. Večeří se před domem. Mají tu i mizernou elektrickou lampu, protože dům má vlastní malý solární panel. To je ale výjimka, ve vesnici jinak elektřina zavedena není a večer se zde bez baterky opravdu neobejdete.

Pondělí 13. září 2010 – pláž Lonnoc Beach, Champagne Beach

Ráno jsem si sbalil věci a opustil milou vesničku Matantas. Frekvence dopravy zde není zrovna vysoká, ale podařilo se mi stopnout třetí pick up, který jel kolem. Řidič chtěl za svezení na hlavní silnici (cca 20 kilometrů) 500 vatů, ale když jsem mu řekl, že nemám peníze, vzal mě zdarma. Z hlavní silnice jsem šel asi 4 kilometry pěšky na pláž Lonnoc Beach.  I zde jsou téměř všechny pozemky oplocené. Našel jsem vchod do nějakého resortu (restaurace + bungalovy), kde jsem se chvíli válel na pláži a šnorchloval jsem.

Kousek od břehu je tu spousta menších korálů, ryb zde ale není tolik. Na této pláži jsem si opět uvědomil největší problém osamělého chudého cestovatele – co s věcmi? Šel jsem se koupat a všechny věci jsem nechal na břehu. Byli tam místní černošští kluci, vypadali sympaticky, ale co kdyby mi někdo z nich něco sebral? To je věčné dilema. Když spí člověk v hotelu, má to spoustu výhod. Může se tu umýt, může si vyprat, někdy i uvařit, dobýt baterie do počítače a do foťáku… Ale největší výhoda hotelu je v tom, že tam můžete nechat věci a vyrazit ven jen s malým batůžkem. Když se ale vláčíte všude s krosnou, je to těžké.

Ale taky nejde nechodit na výlety či vůbec se nekoupat. Holt musím někdy riskovat a schovat batoh někam do křoví nebo ho nechat na pláži. Ale příjemné to není… Tentokrát mě naštěstí nikdo neokradl, naopak, zdejší zaměstnanec mi posléze schoval batoh do chatky a vedle v restauraci mi natočili pitnou vodu. Mohl jsem tedy vyrazit již jen nalehko na nedalekou Champagne Beach. Pláž je to krásná, je tu dokonalý písek pro plážové povaleče. Kromě mě tu ovšem nebyla ani noha a já jsem dal raději přednost šnorchlování. A šnorchling, ten je tu bombastický. Na okraji pláže, kde je molo, je pod vodou velké množství nádherných korálů a mezi tím dost ryb – nejvíce mě zaujala rodinka mořských jehel. Večer jsem rozbalil stan nedaleko hlavní silnice.

Úterý 14.září 2010 – Vesnice Hog Harbour, Luganville

Ráno jsem došel pěšky (asi kilometr) do vesnice Hog Harbour. Na místní poměry je to vesnice velmi velká a významná, mají tu dokonce střední školu. V té jsem nebyl, zato jsem navštívil školu základní. Požádal jsem sympatickou slečnu učitelku o dovolení nakouknout do její třídy (4. a 5. ročník). Výuka začala v 8:00 a skončila již v 10:00, přičemž děti dostaly dva úkoly: napsat pár vět o tom, co dělaly o prázdninách, a spočítat pár matematických příkladů (sčítání, odčítání a násobení).

Výuka normálně probíhá déle, ale ve třídě byla jen třetina žáků, neboť zbytek se ještě nevrátil z prázdnin, a tak nemělo cenu probírat novou látku. Zatímco žáci pracovali, dozvěděl jsem se od slečny učitelky spoustu zajímavých věcí o školství na Vanuatu (viz odstavec níže). Nakouknul jsem krátce i do třídy prvňáků. Po brzkém konci vyučování (výuka byla zakončena společnou modlitbou) jsem se se školou rozloučil a chytnul jsem stopa do Luganville. Chlapík, jak jinak než v pick upu, cestou naložil ještě tři vesničany s nákladem zeleniny a odvezl je na tržiště, kde jsem vystoupil i já.

S povděkem jsem kvitoval, že i na tržišti v Luganville jsou levné pouliční restaurace, a hned jsem se tam najedl. Ve městě jsem pak nakoupil něco málo potravin, koupil jsem si lístek na loď do Vily a konečně se mi podařilo stornovat i zpáteční lodní lístek z Vily zpět do Nové Kaledonie. Náhodou jsem zjistil, že nejlevnější hotel ve městě stojí jen 1,000 V, stal jsem se opět masňákem a ubytoval jsem se tu. Závěr dne se zkrátka vydařil. Po dobrém obědě na tržišti jsem se v hotelu vysprchoval, oholil, přepral jsem prádlo, dobil jsem baterie do počítače i do foťáku a konečně jsem se zase jednou vyspal v pořádné posteli, a to dokonce v jednolůžáku! Ani nevím, kdy se tak stalo naposledy…

Středa 15. září 2010 – Million Dollar Point

Ráno jsem chvilku bloumal po Luganville, ale musím říct, že můj dojem z prvního dne se potvrdil. Není tu vůbec nic zajímavého k vidění. Centrum města tvoří jedna dlouhá široká ulice plná obchodů, na jejímž konci leží větší travnatá plocha (Unity Park) a tržiště (Market). Nenajdete tu ani jednu hezkou budovu. Popošel jsem až za řeku Sarakata, kde mi místní chlapík ukázal pár plechových baráků, které zbyly po Američanech. Kdysi tu stála americká vojenská základna, ale dnes jsou tyto kulaté boudy roztroušeny mezi místní chudinskou zástavbou (taktéž plechovou) a jsou normálně obývány lidmi. Žádná úžasná podívaná to ale není.

V poledne jsem vyklidil pokoj, nechal jsem si na recepci v úschově velký bágl a vyrazil jsem stopem na nedaleký Million Dollar Point. To je ono místo nedaleko pobřeží, kam Američané po válce „uklidili“ stovky tun nepotřebného materiálu. Šnorchlování tu bylo celkem pěkné, i když jsem očekával, že toho uvidím víc. Většina železného šrotu leží kousek od pobřeží a zvolna zarůstá koráli. Nejhezčí byly zbytky jedné menší lodě. U většiny šrotu se ani nedá pořádně poznat, co to bylo, když to ještě sloužilo, snadno identifikovatelná jsou jen kola automobilů.

Mezi tím vším se pak prohánějí hejna ryb. Přestože je zde nápis, že za vstup se vybírá 300 V, ve výběrčí budce nikdo nebyl a nikdo po mně nic nechtěl. Asi už je po sezoně. Poté jsem se přesunul o kousek dál na místo, kde leží pod vodou zdejší slavný vrak, SS President Coolidge. Říkal jsem si, jestli nezahlédnu z hladiny alespoň jeho obrysy, ale nebyl vidět ani náhodou. Samotné šnorchlování je tu ovšem také pěkné. Večer jsem si vyzvednul batoh na recepci a vyrazil jsem k molu, kde stojí loď Big Sista, se kterou jsem jel z Luganville do Vily (ostrov Efate). Dorazil jsem již za tmy, po půl sedmé, ale loď má „boarding time“ až ve 24:00. Zbytek času jsem tedy proklimbal na karimatce před lodí.

Čtvrtek 16.září 2010 – na lodi

Přesně v 0:00 začalo odbavení na lodi. Spolu s ostatními bělochy jsem byl odbaven přednostně, a tak se mi podařilo urvat jednu ze skromných paland. Loď vyjela ve 2:00. Trochu jsem se i vyspal. Přes den jsme stavěli na ostrovech Malakula a Epi. Přes den jsem obsadil krásné místo nahoře ve „společenské místnosti“, kde je televize, nějaké časopisy, ale hlavně zásuvka, takže jsem mohl pracovat na počítači. Loď společnosti Big Sista je velmi komfortní (taky byla pěkně mastná!). Do Vily jsme dorazili ještě téhož dne večer ve 20:30.

   Na Santu jsem nakonec strávil 5.5 dne, což není mnoho, nechtěl se mi ale čekat celý týden na další osobní loď, či čekat na cargo ship, odplouvající neznámo kdy. Nejhezčí byla návštěva vesnice Matantas. Kdybych měl více času, strávil bych tam asi více času. A pak se mi velmi líbilo šnorchlování na Champagne Beach a v Matevulu Blue Hole.

Školství na Vanuatu a základní škola v Hog Harbour

   Školství je na Vanuatu ve velmi žalostném stavu. Zatímco první univerzitu v českých zemích založil Karel IV. již ve století čtrnáctém a povinnou základní školní docházku Marie Terezie ve století osmnáctém, na Vanuatu byla povinná školní docházka zavedena teprve letos (a to ještě podmínečně) a vysoká škola dodnes není na Vanuatu ani jedna. Kdo chce získat vysokoškolský diplom, odchází obvykle studovat na Fidži nebo na Nový Zéland.

   Základní školní docházka na Vanuatu je šestiletá. Až do loňského školního roku ovšem musely děti platit školné. Tím pádem logicky musela být školní docházka nepovinná, neboť na Vanuatu je draho a rodiče z chudých rodin prostě zaplatit školu dětem nemohly. Od letošního školního roku je však vzdělání v základní škole poskytováno dětem zdarma, a tudíž je povinné pro všechny. Situace se zlepšila díky projektu, který společně financují Austrálie, Nový Zéland a UNICEF. Tento program je ovšem pětiletý, a je otázka, zda po jeho skončení bude mít vanuatská vláda dost peněz na to, aby základní školství sama ufinancovala.

   Základní školní docházka je šestiletá a děti nastupují do školy v šesti letech. Výuka probíhá v jednom ze dvou úředních jazyků, a těmi jsou angličtina a francouzština, přičemž angličtina poráží na Vanuatu francouzštinu v poměru přibližně 80:20. Základní škola (primary school) v Hog Harbour, kterou sem navštívil, vyučuje v angličtině. Děti mají i francouzský jazyk, naučí se ale jen úplné základy. Kdo studuje dále na střední škole, naučí se i druhý oficiální jazyk na vyšší úrovni.

Třetí jazyk na Vanuatu, bislama, je tzv. „národní jazyk“. Je to takové místní esperanto pro Vanuaťany, kteří jinak mluví stovkou jazyků a navzájem by se nedomluvili. Lidé tedy mluví v rámci rodiny svým rodným jazykem (těch je na Vanuatu více než 100), v běžném životě dále používají jazyk bislama (jinak by se často nedomluvili ani s lidmi z vedlejší vesnice, natož z vedlejšího ostrova) a ve školách a na úřadech mluví anglicky nebo francouzsky.

   Školní rok začíná na Vanuatu 26. ledna. Děti mají hlavní školní prázdniny necelé dva měsíce v prosinci a v lednu a dále dvoje čtrnáctidenní prázdniny v květnu a koncem srpna či začátkem září. Školní prázdniny tak dělí školní rok na tři zhruba stejně dlouhé trimestry. Děti chodí do školy v uniformách. Základní škola v Hog Harbour učí děti ve čtyřech třídách: 1. ročník, 2. a 3. ročník, , 4. a 5. ročník a 6 ročník. Slečna Joyce Níal, která učí společně 4. a 5. ročník, má v jedné třídě 37 dětí (v době mé návštěvy jich ale bylo přítomno jen 12).

Učí se většinou dopoledne i odpoledne a hodiny jsou různě dlouhé – jedna vyučovací jednotka může mít 30, 60, ale i 90 minut. Děti mají také devadesátiminutovou přestávku na oběd – to proto, aby stihly dojít domů a najíst se tam, protože školní jídelnu zde nemají. Ve 4. a 5. ročníku mají děti tyto předměty: English, French, Religions Educations (náboženství), The Sea, Science (přírodní vědy), Social Science (hlavně dějepis a zeměpis, či chcete-li vlastivěda), The Trees, Health, Nutrition, Agriculture, Sports (tělocvik), Outdoor (pracovní výchova), Visual and Performing Art (výtvarná výchova a zpěv) a Reading for Fun (společné čtení pro zábavu). Jak vidno, názvy některých předmětů zní pro českého školáka dosti exoticky.

   Učitelé na základních školách jsou podrobeni polovojenskému režimu. Učitel si nemůže vybrat, kde bude učit, ale učí tam, kam ho vláda pošle – dostane umístěnku. Učitelé musí bydlet v areálu školy, kde mají služební byt.

   Celkově se mi ve škole moc líbilo, ale struktura vanuatského školství je dosti chatrná a je jistě i jednou z příčin faktu, že Vanuatu patří k nejchudším zemím Oceánie. Snad jim tu vydrží alespoň ta povinná školní docházka…

Espiritu Santo – shrnutí a praktické informace

Kursy v září 2010: 1 EUR = 125 V (vatu, měna na Vanuatu), 1 USD = 100 V, 1 Kč = 5 V 

   Loď Luganville (ostrov Espiritu Santo) – Port Vila (ostrov Efate): Kromě Havannah, která na Espiritu Santo zajíždí z Nouméa jen jednou měsíčně, je jedinou pravidelnou lodní linkou, spojující ostrovy Efate a Espiritu Santo, osobní loď společnosti Big Sista. Ta jezdí jednou týdně, z Luganville vyráží ve čtvrtek ve 2:00 ráno a ještě téhož dne ve 20:30 přistane ve Vile. Loď stojí docela nechutných 9,000 V, je však celkem komfortní a hlavně rychlá. Jídlo a pití není v ceně lístku. Jinak mezi Luganville a Vilou jezdí ještě nákladní (cargo) lodě, které berou i pasažéry. Cena bude asi o něco nižší, lodě jsou ale méně komfortní, pomalé (jedou do Vily 2 dny, protože cestou nakládají a vykládají náklad na dalších ostrovech) a hlavně nemají pevné datum odjezdu (obvykle však prý vyjíždí od neděle do úterý).

   Ubytování – Matantas: V Matantas jsem spal v lodgi „Bay of Illusions Guest House“ ve vlastním stanu za 500 V na den. Místní lodge má bungalovy (cenu si nepamatuji, ale značně vyšší než za stan), což jsou chatrče s velkou podlahou a postelí. V jednom tomto „bungalovu“ jsem měl uschovanou velkou krosnu. Navíc jsem dostal neplánovitě dvakrát večeři. Majitelé lodge, Salomon a Purity, jsou moc milí, a mluví anglicky (hlavně Purity). Určitě se po nich poptejte, pokud sem budete mít cestu. Mají tu i návštěvní knihu, do které jsem měl tu čest se zapsat jako první Čech.

   Ubytování – Luganvile: Spal jsem jednu noc v podniku jménem „Lingi Travel Lodge Motel“ za bezkonkurenční cenu 1,000 V na noc. Je to evidentně zaváděcí cena, protože hotel ještě není zcela dokončen, a po jeho dokončení v roce 2011 se také cena zvedne na 1,500 V na osobu a noc, což je cena nejlevnějšího ubytování i jinde ve městě. Hotel je vybaven společnou sprchou, WC a kuchyňkou (zase jsem vařil čínské polévky…) a byl jsem zde jediným hostem, navíc jsem měl jednolůžák s větrákem, takže pohoda.

   Champagne Beach: Platí se zde vstupné 500 V (já jsem opět proklouzl bez placení). Pláž je nádherná, písek krásný, šnorchlování úžasné – tady turistické prospekty fakt nepřehánějí.

   Ceny potravin jsou v Luganville nepatrně vyšší (tak o 10%) než ve Vile. Nakupoval jsem i v malém krámku ve vesnici Hog Harbour, a tam už jsou ceny asi o 50% vyšší než ve Vile. Ceny na tržišti v Luganville jsou nízké a zhruba stejné jako na tržišti ve Vile, což se týká i místních pouličních restaurací, které jsou rozmístěny rovněž kolem trhu. Příklady cen (Luganville): makrely v tomatě 425 gramů – 120 V, sušenky 250 gramů 100 V, čínský vepřový luncheon meat 350 gramů – 150 V, indonéská nudlová polévka Indomie – 35 V (vše ve větším obchodě), buráky sušené – velký pytlík – 100 V, hovězí s rýží v pouliční restauraci 400 V (oboje na tržišti).

Na ostrově jsem se živil hlavně sušenkami a makrelami v tomatě, sem tam bylo i ovoce, které jsem našel nebo mi ho někdo dal (papája, grepy). Všude po ostrově je kvanta banánovníků, ale na žluté banány prakticky nelze narazit, protože banánový trs se usekne, ještě když jsou banány zelené, a pak se nechá dozrát doma.

   Jiné výdaje: Mám sebou sadu adaptérů na různé elektrické sítě, ale v Luganville jsou zásuvky velmi nestandardní (malé šikmé tříkolíky), takže jsem byl nucen v místním železářství koupit redukci za 300 V.

   Internet: Nejlevnější internet v Luganville stál 600 V na hodinu, tak jsem si nechal zajít chuť. Nepodařilo se mi ani připojit k žádné nezabezpečené síti.

Jazyk bislama

   Jak již bylo řečeno výše, bislama není přímo úřední jazyk a na úřadech a ve školách se jím nemluví. Je to ovšem jazyk národní, téměř všichni Vanuaťané ho ovládají jako druhý jazyk a mnoho veřejných nápisů a informací je napsáno v tomto jazyce. Jazykem  bislama je psána i oficiální hymna Vanuatu (viz foto). Bislama je jazyk umělý a vzniknul smícháním anglických, francouzských a místních melanéských slov. Na příkladě anglických slov si můžete všimnout, že jsou obvykle napsána foneticky a mnohdy jsou dost zkomolena. Uvádím zde jen pár pěkných příkladů:

English                                   Bislama

good morning                          moning

please                                      plis

excuse me                               skiusmi

how much?                              hamas?

I am very sorry.                       Sori tumas.

drinking water                          kolwota

seawater                                  solwota

I am hungry/thirsty.                  Mi hankre/testi.

hello                                        alo

   Schválně jsem vybral jen slova přejatá z angličtiny, ale nenechte se mýlit, rozumět místním nebudete. Tyto zkomolené výrazy vyslovují Vanuaťané s velmi zvláštním přízvukem a navíc samozřejmě používají řadu dalších slov, která se anglickým (či francouzským) vůbec nepodobají.