Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malajsie I. – Johor a Sabah (Petr Daubner)

24. 4. 2011

Malajsie I. – Johor a Sabah

   Druhou zemí jihovýchodní Asie, kterou jsem navštívil na Cestě, byla Malajsie. Rozhodl jsem se navštívit její ostrovní i poloostrovní část. A tak jsem po dvou dnech pobytu v Johor Bahru odletěl na Borneo.

 

Malajsie – základní údaje

   Malajsie je země v jihovýchodní Asii. Jako jediný stát v tomto regionu leží současně na pevnině (Malajský poloostrov) i na velkém ostrově (severní Borneo). Celková rozloha Malajsie je kolem 330 000 km2, což odpovídá přibližně rozloze Německa. V roce 2008 žilo v Malajsii asi 28 milionů obyvatel. Východní (ostrovní) Malajsie tvoří asi 60% rozlohy (kolem 197000 km2), avšak žije zde jen asi 20% obyvatelstva (5.5 milionu obyvatel). Nejvyšší horou celé Malajsie je Mount Kinabalu (4095 m.n.m., stát Sabah, Borneo), nejvyšším vrcholem pevninské Malajsie je Mount Tahan (2187 m.n.m.). Malajsie má teplé tropické monzunové podnebí. V pevninské části spadne ročně kolem 2500 mm, v horských oblastech Bornea až 5000 mm. Mimořádný význam pro námořní dopravu má Malacká úžina, která odděluje poloostrovní Malajsii od ostrova Sumatra (Indonésie).

   V předkoloniálním období se na území dnešní Malajsie vyskytovalo mnoho malajských států. Do oblasti pronikl nejdříve hinduismus a buddhismus. Později dorazil do Malajsie i islám, který sem přinesli obchodníci z Indie. V 15. století vzniknul mocný Malacký sultanát (podle města Malaka, též se přepisuje jako Melaka či Malacca), který na vrcholu své slávy kontroloval nejen poloostrovní Malajsii, ale i jižní část Thajska a východní pobřeží Sumatry.  Zakladatel tohoto státu, Parameswara, přijal islám. Sultanát existoval zhruba sto let a v průběhu jeho existence získali nakonec muslimové v Malajsii definitivně převahu. V roce 1511 však Malaku dobyli Portugalci a ukončili slávu Malackého sultanátu. Dalších 446 let pak byla Malajsie pod kontrolou Evropanů. Měnili se pouze kolonizátoři. Roku 1641 vystřídali Portugalce v Malace Holanďané. Roku 1786 získali první kolonii na území Malajsie i Britové (Penang). S tímto malým ostrovem se roztahovační Britové ovšem nespokojili a začali zabírat další území, čímž se ovšem dostali do konfliktu s Holanďany. Tyto spory byly nakonec vyřešeny britsko-holandskou smlouvou z roku 1824, kterou si obě mocnosti rozdělily sféry zájmů v jihovýchodní Asii. Holanďanům zůstal ostrovy (dnes Indonésie), zatímco Britové ovládli území v poloostrovní Malajsii, včetně Malaky. Britské kolonie v této oblasti (Penang, Malaka, Singapur a Labuan) byly spravovány nejdříve britskou Východoindickou společností. Později zabrali Britové i další území na poloostrově. Nejdéle kladl Britům odpor sultán Johoru (jih poloostrova), ale i on byl nakonec nucen se roku 1914 podřídit Britům. Kromě poloostrovní části ovládli Britové i severní Borneo (dnes stát Sabah) a Sarawak, který ovšem zpočátku nepatřil britské koruně, nýbrž byl ovládán rodinou Brooků (bílí rádžové ze Sarawaku).

   Za druhé světové války ovládli Malajsii Japonci. Když byli z Malajsie opět vyhnáni, rostlo v Malajsii stále více hnutí za nezávislost. Malajci už nestáli o to, aby jedni okupanti (Japonci) byli opět nahrazeni těmi předešlými (Britové). V roce 1948 byla nejdříve vytvořena Malajská federace (Federation of Malaysia), omezená ovšem pouze na Malajský polostrov. Malajská federace získala roku 1957 nezávislost na Velké Británii a v témže roce nový stát vstoupil do OSN. Nový stát ovšem neměl na růžích ustláno, mimo jiné musel řešit územní spory s Indonésií a Filipínami. Zatímco Filipíny vznášely své nároky na území dnešního malajského státu Sabah (dříve britské Severní Borneo) pouze slovně, s Indonésií byla dokonce vedena v letech 1963-1966 regulérní válka, nazývaná v obou zemích eufemisticky „konfrontace“. Válku vyprovokovala Sukarnova Indonésie, která chtěla zabrat celou Východní Malajsii, nakonec však byly indonéští útočníci za pomoci Britů z Východní Malajsie vyhnáni. Vedle toho se malajská vláda musela potýkat s komunistickými bojůvkami (tvořených především etnickými Číňany), které chtěly rozšířit komunismus i do Malajsie. Komunisté složili definitivně zbraně až roku 1989.

   V roce 1963 se federace přetvořila v Malajsii. Toho roku do federace vstoupily i ostrovní státy Sabah, Sarawak a Singapur, posledně jmenovaný stát ovšem roku 1965 z federace opět vystoupil a stal se samostatným státem. Zatímco v prvních desetiletích nezávislosti převažovaly  konflikty uvnitř země i se sousedy, v 80. letech se naopak situace uklidnila a Malajsie se během dlouhé vlády premiéra Mahathira bin Mohamada (v úřadě byl v letech 1981-2003) přetvořila z chudé země třetího světa v moderní vyspělou zemi. 

   Dnešní oficiální název státu zní prostě a jednoduše Malajsie (Malaysia). Malajsie je federativním státem, skládajícím se ze 13 států a 3 teritorií. Malajské státy (v závorce hlavní město): 1)Johor (Johor Bahru)   2)Kedah (Alor Star)   3)Kelantan (Kota Bharu)   4)Pahang (Kuantan)   5)Perak (Ipoh)   6)Selangor (Shah Alam)   7)Terengganu (Kuala Terengganu)   8)Negeri Sembilan (Seremban)   9)Perlis (Kangar)   10)Melaka (Bandar Melaka)   11)Penang  (též Pulau Pinang, hlavní město George Town)   12)Sabah (Kota Kinabalu)   13)Sarawak (Kuching). Malajská teritoria: 1)Putrajaya (administrativní centrum)   2)Kuala Lumpur (hlavní město)   3)Labuan (Bandar Labuan). Oficiálním hlavním městem Malajsie je pouze Kuala Lumpur, avšak de facto druhým hlavním městem je Putrajaya, kde sídlí  vláda. Všechny státy i teritoria mají vlastní vlajku. Devět malajských států jsou monarchie (v čele s dědičnými panovníky, obvykle sultány) a čtyři státy (Sabah, Sarawak, Melaka a Penang) jsou republikami. Malajská federace je navíc asymetrická, neboť státy Sabah a Sarawak, které se staly součástí Malajsie až roku 1963, mají větší míru samostatnosti než poloostrovní státy. Mají například právo provádět vlastní imigrační kontroly.

   Malajsie je konstituční monarchií. V čele státu stojí „svrchovaný vládce“ či „král“ (přibližný překlad jeho titulu, který z ní v malajštině „Yang di-Pertuan Agong“). Tento titul ovšem není dědičný, panovník je volen dědičnými vládci jednotlivých států, a to na pětileté funkční období. V čele vlády stojí premiér (Prime Minister), který řídí exekutivu. Malajský parlament se skládá ze dvou komor – Sněmovny reprezentantů (219 členů) a Senátu (70 členů).

   Etnicky tvoří největší část obyvatelstva Malajsie Malajci (50%), následují Číňané (24%), domorodci nemalajského původu 11%, Indové 7% a ostatní 8%. Nábožensky převažují v Malajsii muslimové (60% - muslimové jsou prakticky všichni etničtí Malajci), následují buddhisté 19%, křesťané 9%, hinduisté 6%, čínská tradiční náboženství 3%, ostatní 3%. Jediným oficiálním jazykem v zemi je malajština (Bahasa Malaysia), hodně používaná je ale i angličtina a různé verze čínštiny.

   Malajsie už dávno není chudou rozvojovou zemí, jak jsem se já učil na základní škole. Je to třetí nejbohatší země jihovýchodní Asie. Podstatně lépe jsou na tom v této oblasti jen malé superbohaté státy Singapur a Brunej, ale všechny ostatní země regionu jsou o dost chudší než Malajsie. Ekonomickou úrovní je Malajsie srovnatelná s Českou republikou, Slovenskem či Maďarskem. Malajsie vyniká v těžbě cínu a ropy, výrobě kaučuku, palmového oleje, kopry a v těžbě vzácných dřev. Vyváží se ale i elektronika a textil. Významný je turistický ruch. Nejdůležitějšími obchodními partnery Malajsie (vývoz i dovoz) jsou USA, Singapur, Japonsko a Čína.

 

1 . stát - Johor

   Vlajka státu JohorPřed svou návštěvou do Malajsie jsem si řekl, že se pokusím projet všechny malajské státy, případně teritoria. Když už se mi to podařilo v Austrálii, proč ne zde, že? Navíc je za to spousta bodů do žebříčku Zeměpisného sdružení J. Navštívené státy budu tedy nadále číslovat podle pořadí, v jakém jsem je navštívil.

   Prvním mým malajským státem byl Johor. Tento sultanát je dědičnou konstituční monarchií a nachází se na samém jihu Malajského poloostrova a od Singapuru ho odděluje Johorská úžina (Johor Strait), která je ovšem překlenuta dvěma mosty. První z nich se jmenuje Johor-Singapore Causeway, je dlouhý 1038 metrů, byl dokončen už roku 1923 a vede po něm nejenom dálnice, nýbrž i železniční trať. Druhý most mezi oběma státy byl postaven roku 1997 a jmenuje se Malaysia-Singapore Second Link. Je dlouhý 1920 metrů. Rozloha Johoru je 19210 km2 a v roce 2010 zde žilo asi 3.2 milionu obyvatel (2. nejlidnatější malajský stát po Selangoru), je to tedy stát relativně hustě zalidněný. Hlavním městem sultanátu je Johor Bahru. Nejvyšší horou Johoru je Gunung Ledang (1276 m.n.m.). Ve státě Johor leží i nejjižnější bod pevninské Asie. Tím je mys Tanjung Buru na souřadnici 01o25’N.

   Johorský sultanát má poměrně slavnou historii. Stát byl založen v roce 1511, kdy Portugalci dobyli Malaku. Založil ho syn posledního malackého sultána, kterému se podařilo z Malaky uprchnout. Johorský sultanát pak vzkvétal a podařilo se mu vytvořit poměrně velký stát, který dokonce ovládal i část Sumatry. Později Johor dlouho odolával Britům, ale nakonec byl i on roku 1914 Brity ovládnut, a to jako vůbec poslední nezávislý stát na Malajském poloostrově. V lednu 1941 dobyly Johor japonské jednotky, které potom odtud vedly v únoru 1942 rozhodující úder proti Singapuru. Dnes je Johor jediným malajským státem, který má své vlastní ozbrojené síly (jedná se o sultánovu soukromou ozbrojenou stráž, rozmístěnou v hlavním městě Johor Bahru). Současným johorským panovníkem je sultán Ibrahim Ismail, který nastoupil na trůn v lednu 2010.

2.stát - Sabah

   Druhým malajským státem, který jsem navštívil, byl ostrovní Sabah. Sabah je jedním ze dvou malajských států, který se rozkládá na ostrově Borneo. Borneo je malajský název, Indonésané říkají ostrovu Kalimantan. Tento třetí největší ostrov světa (rozloha cca 725000 km2) je zároveň jediným ostrovem na světě, o který se dělí tři státy – Indonésie, Malajsie a Brunej.

   Sabah leží na samém severu Bornea. Sousedí se s malajským Sarawakem, Vlajka státu Sabahs Indonésií a je to odsud kousek i na Filipíny (z velkých filipínských ostrovů je to odsud nejblíže na Palawan) a na ostrůvek Labuan, což je malajské federální teritorium. Sabah zabírá rozlohu necelých 74000 km2. Je tedy skoro stejně veliký jako Česká republika a je druhým největším malajským státem. Větší je pouze jeho soused, Sarawak. V roce 2010 v něm žilo 3.1 milionu obyvatel. Nejvyšší horou nejen státu Sabah, ale i celé Malajsie, je Mount Kinabalu (4095 m.n.m). Hlavním a největším městem Sabahu je Kota Kinabalu (cca 600000 obyvatel), druhým největším městem je Sandakan (450000 obyvatel). Pobřeží Sabahu je omýváno vodami Jihočínského, Suluského a Celebeského moře.

   V Sabahu žije 32 různých etnických skupin. nejpočetnější z nich je národ Kadazan-Dusun (18%). Číňanů zde žije asi 13% a Malajců 12%. Nábožensky vedou muslimové před křesťany a buddhisty. V současnosti je Sabah státem s nejnižší životní úrovní v rámci Malajsie. Příjmy obyvatelstva jsou jedny z nejnižších v Malajsii, a přitom jsou zde mnohem vyšší ceny než v Západní Malajsii.

   Sabah se dostal pod britskou kontrolu v roce 1877 a o 11 let později se stal protektorátem Spojeného království. Britové označovali toto území jako Severní Borneo (North Borneo). V roce 1963 se toto území stalo členským státem Malajsie a zároveň si změnilo název na Sabah. Sabah je republikou, v jeho čele stojí Yang di-Pertua Negeri, což se obvykle překládá jako „hlava státu“. Faktickou výkonnou moc má ovšem premiér. 

Malajský deníček

   pondělí 18. dubna 2011   Přesun do Malajsie. Ráno jsem došel na stanici autobusu a přejel jsem do Malajsie. Jeli jsme nejdříve po dálnici a pak přes most Johor-Singapore Causeway. Hraniční kontrola je na obou stranách mostu. V Singapuru proběhlo odbavení bleskově, na malajské straně mě ale lehce zdrželo vyplňování imigrační kartičky (vyplňuje se i v Singapuru při vjezdu do země) a autobus mi ujel. Můj lístek sice platil i na ten další, ale jeho řidič mi vysvětlil, ať jdu do centra pěšky, on že jede na nějaké vzdálené nádraží. Centrum je opravdu hned vedle hraničního přechodu, akorát musíte vyjít správným směrem, ne jako já (je to trochu nepřehledné). No ale nakonec jsem, i když oklikou, do centra dorazil a ubytoval jsem se v hotelu Hong Kong. Dnes jsem na jakoukoliv prohlídku města rezignoval. Vyměnil jsem si australské dolary za malajské ringgity, najedl jsem se a v Mekáči se mi konečně po delší době podařilo připojit k wifi. Také jsem zjistil, odkud mi pozítří jede autobus na letiště. Večer jsem se pak v klidu hotelového pokoje věnoval plánování dalších cestovatelských kroků a také jsem nakouknul do indonéské konverzace, kterou jsem si stáhnul z této internetové adresy (tvůrcům webu, tj. hlavně Martinu Točíkovi, tímto moc děkuji!):

http://www.tenggara.net/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=11&Itemid=13

Najdete tam základní fráze a můžete si stáhnout i česko-indonéský slovníček. Jelikož rozdíly mezi indonéštinou a malajštinou jsou naprosto minimální (menší než mezi češtinou a slovenštinou), učíte se tak vlastně dva jazyky v jednom.

   Jedna významná změna však dnes přece jenom nastala – po několika měsících jsem si opět nechal u místního holiče oholit hlavu. Teď to konečně vypadá, tak jak má J.

   úterý 19. dubna 2011   Johor Bahru.   Dnešek jsem si vyhradil na poznávání města. Johor Bahru (často se zkracuje na JB, budu tak dále činit i já) je druhým Nevstupovat!největším městem Malajsie po Kuala Lumpuru. V roce 2009 zde žilo 1.3 milionu obyvatel, v metropolitní oblasti pak dokonce 1.8 milionu obyvatel, čili více než polovina obyvatelstva státu Johor. JB je nejjižnějším městem celého euroasijského kontinentu (nepočítáme-li pochopitelně ostrovy). Město je velmi oblíbené Singapuřany, kteří sem rádi jezdí na nákupy. Je tu totiž o poznání levněji než v Singapuru, ovšem také o dost dráž než jinde v Malasjsii. Blízkost Singapuru se odráží i v etnickém složení zdejší populace – Malajců (44% obyvatelstva města) je jen nepatrně více než Číňanů (42%), Indů zde žije 9% a ostatních národností 5%.

   V noci jsem byl vzbuzen asi v půl druhé vytrvalým boucháním na dveře. Otevřel jsem a venku stáli tři lidé, z nichž ten jeden tvrdil, že je od policie. Mával nějakou kartičkou (legitimace?) a chtěl vidět můj pas. Tak jsem mu ho předložil a odešli. Byl jsem tedy na pochybách, jestli jsou to vůbec policajti a jestli je nemám poslat někam, ale ráno recepční tvrdila, že to byl „inspektor“ a že je dobře, že jsem otevřel.

   Ráno jsem tedy vyrazil do města. Nejdříve jsem došel k rezidenci zdejšího sultána – Bangunan Sultan Ibrahim. Je to pěkná budova, působící dojmem starší pevnosti. Dostavěna však byla teprve za druhé světové války, kdy ještě nedostavěná posloužila Japoncům, kteří ji skutečně jako pevnost využili, a to při útoku na sousední Singapur. Ten je odsud skutečně co by kamenem dohodil. Konečně jsem si také prohlédnul most Johor-Singapore Causeway, spojující pevninu se Lvím ostrovem. Vlastně to ani pořádný most není, spíše takový násep.

   Kousek od sultánovy rezidence jsem ještě nakouknul do čínského a sikhského chrámu. U Sikhů se mě sice nejdříve zeptali, jestli nemám cigarety, ale pak mi dokonce nabídli čaj a chapati (chlebovou placku). Sikhů prý žije v JB asi pět set. Z centra jsem pak šel asi kilometr, až jsem došel ke krásné mešitě Masjid Abu Bakar. Ta je celá bílá a je moc pěkná. Tedy zvenku alespoň určitě. Dovnitř mě nepustili, neboť zde visí cedule s protivným nápisem „Nemuslimům vstup zakázán“. Hned naproti mešitě je menší zoologická zahrada. Vstupné je jenom 3 ringgity, tak jsem tam zašel. Mají tam tygry a lvy, opice, tapíra, a také papoušky, se kterými pořádali dokonce malou show za bouřlivého jásotu dětského publika (v ZOO byla zrovna na návštěvě nějaká základka). Chytří papoušci tu navlékají kroužky na tyč, hází míčky do koše, vyvěšují státní vlajku a dokonce i sčítají jednociferná čísla. Větší část odpoledne jsem pak vyplnil internetem, jídlem a prací na počítači.

   První dojmy z Malajsie jsou pozitivní. Lidé jsou tu příjemní a občas se na vás i usmějí, na rozdíl od Singapuřanů. Možná je to tím, že tady jsem za exota. Věřte nebo ne, ale dnes jsem ve městě nepotkal ani jednoho bílého turistu! V Singapuru jich také nebylo extrémně mnoho, ale tady nejsou žádní. To jsem nečekal, do Malajsie Evropané docela jezdí, i když asi spíše k moři. Vizuálně jinak JB vypadá stejně jako Singapur, všechno je moderní a funguje to.

   středa 20.dubna 2011   Na Borneo!    Ráno jsem vstal v šest a v sedm jsem dojel autobusem na letiště Senai. Tentokrát jsem letěl (poprvé) s Air Asia, což je malajské nízkonákladová společnost, prý nejlepší na světě (vyhrála nějakou anketu). Je fakt, že to byl zatím asi můj nejlevnější let, kterým jsem kdy letěl. Letenka JB – KK (ať žijí zkratky!) vyšla přesně na 753 Kč, včetně všech poplatků, a přitom to zase tak krátká vzdálenost není, letěli jsme skoro přesně dvě hodiny. Odbavení v JB bezproblémové, nechtěli vidět ani itinerář letu. V letadle jsem neměl nic k jídlu ani k pití. Zato tu byly, na rozdíl od Tiger Airways, celkem ucházející letušky. Vůbec, ženské jsou v Malajsii moc pěkné. Míchají se tu čínské, malajské, indické, a další geny, což se na vzhledu místní populace projevuje velice pozitivně. Asi tak půlka žen nosí šátek a půlka ne. Rovněž někteří chlapi nosí muslimské čapky. Nicméně Malajsie evidentně není nijak rigidní muslimskou zemí. Spíše působí dojmem normální západoevropské země.

   Kota Kinabalu na letišti nám dali razítka do pasů, jelikož stát Sabah využívá, jak bylo již zmíněno výše, svého práva na vlastní imigrační kontroly, podobně jako třeba v rámci Tanzanie Zanzibar. Z letiště jsem šel kousek pěšky, neboť se mi nepodařilo najít zastávku autobusu. Pak mě nějaký chlapík vzal sám od sebe a vysadil mě přímo v turistickém ghettu na Australian Place, kde jsem se ubytoval v BuniBon Lodge. Ačkoliv se všude tvrdí, že Borneo je dražší než pevninská Malajsie, ubytování je tu mnohem levnější než v JB. Tam holt hřeší na příjezd relativně bohatých sousedů ze Singapuru. Okolo Australian Place je levných hostelů mraky, ceny budou asi dost podobné.

   Dnes jsem se byl jen na chvíli projít večer. Mají tady slavný noční trh, který všude vychvalují, ale mě na něm nic zvláštního nepřišlo. Prostě velká tržnice „vietnamského Graffiti v KK, tentokrát v netradiční černobílé podobě.typu“ pod širým nebem, akorát že večer, pod reflektory. To mnohem zajímavější je velikánská pouliční restaurace s plody moře, která stojí hned opodál pod velkou plechovou střechou. Nic jsem si tam nedal, protože jednak ceny nejsou zrovna nejnižší a jednak ryby ani jiné mořské potvory nijak zvlášť nemusím, ale pokoukání  je to zajímavé. Spíše jsem si tam připadal jako v akvaristice, než v restauraci. Jsou tu desítky akvárií, kádí, kbelíků a jiných nádob s mořskými rybami a různými dalšími potvorami. Viděl jsem tu humry, kraby, plže, mlže, hlavonožce, krevety, a to vše prosím v tom nejčerstvějším, totiž živém stavu. U každého akvárka je cena (obvykle za 100 gramů toho kterého tvora). Stačí ukázat na vybraného nešťastníka, číšník potvoru síťkou vytáhne a hurá s ní do kuchyně! Nejvíce mě zaujali obrovští humři. Ani jsem netušil, že mohou být tak velcí. Vzpomněl jsem si na ostrov Henderson, kde Magy jednoho pěkného humra také ulovil, ale tihle byli nejméně dvakrát větší.

   čtvrtek 21. dubna 2011   Kota Kinabalu.   Ráno pěší pochod k mešitě City Mosque a zpět. Mešita je nová, veliká a krásná, a to hlavně zvenku. Zevnitř už to není taková sláva. Je tu rozlehlý prázdný prostor, který působí trochu fádním dojmem. Svatostánek byl dokončen roku 2000 a pojme až 12000 věřících. Večer jsem se vydal pěšky po nábřeží, a hle, stánky s jídlem! Tak že by tohle byl ten noční trh? Najedl jsem se a šel jsem kousek dál. A konečně jsem ho spatřil, teď už je to ale opravdu ten Noční trh (Night Market) s velkým N! Ten „vietnamský  trh“ včera, to nebyl on. V turistické mapce, kterou jsem vyfasoval na letišti, to mají špatně zakreslené. Ale v LP je trh umístěn správně, na nábřeží. Je tu mraky stánků s jídlem a prodává se tu prakticky všechno. Jsou tu pouliční restaurace i stánky s ovocem. A stánků jsou tu desítky či spíše stovky. Bohužel už mi v bříšku nezbylo moc místa, ale zítra se sem vydám s prázdným žaludkem J.

   Ještě pár slov o městě KK (jak se Kota Kinabalu obvykle zkracuje). KK samotné mělo v roce 2009 asi 600000 obyvatel, celá metropolitní oblast pak 900000. Centrum města je vmáčklé mezi pobřeží a blízké kopce, takže se zdá, že město je malé. Ale směrem dál na obě strany od centra se město rozšiřuje a zabírá celkovou plochu 351 km2. KK je častým cílem turistů z Malajsie i odjinud a jeho mezinárodní letiště je docela frekventované.

   Město bylo založeno Brity v roce 1882 pod názvem Gaya Bay. Později bylo přejmenováno na Jesselton po siru Charlesi Jesselovi, viceprezidentu společnosti BNBC (British North Borneo Company), která Severní Borneo (dnes Sabah) spravovala. Za druhé světové války město obsadili Japonci a přejmenovali ho na Api. Na konci války bylo město totálně zničeno spojeneckým bombardováním. Zůstaly stát pouze tři budovy. V roce 1946 bylo město opět obsazeno Brity, přejmenováno zpět na Jesselton a bylo postupně celé postaveno znovu. Ba co víc, stalo se dokonce hlavním městem Severního Bornea (před válkou byl hlavním městem Sandakan). V roce 1963 byl stát, který se připojil k Malajsii, přejmenován na Sabah a roku 1968 bylo přejmenováno i jeho hlavní město – z Jesseltonu se stalo definitivně Kota Kinabalu. Název dostalo město po nedaleké hoře Mount Kinabalu (malajsky Gunung Kinabalu).

   pátek 22. dubna 2011   Výlet na ostrov Mamutik.   V samotném KK se v podstatě koupat nedá. Pláže zde nejsou vůbec a voda je špinavá. Na dohled od břehu se však rozkládá několik ostrůvků, sloužících k rekreaci. Vybral jsem si k návštěvě ostrůvek Pulau Mamutik (zní to jako jméno Mamutíka, hrdiny Štorchových Lovců mamutů, pulau znamená malajsky ostrov), kde má být podle LP nejlepší šnorchlování. Ostrůvek je dlouhý jen 300 metrů a motorový člun z přístaviště sem jede jen 10-15 minut. Čluny jezdí zhruba jednou za hodinu a poslední zpět jede v 15:30 (ceny viz shrnutí). Ostrůvek tedy nic moc extra. Je tu jedna krátká pláž, která by byla docela hezká, kdyby tu nebyly davy turistů. A to jsem tu byl v pátek, o víkendu je tu těch lidí podstatně víc. V moři u pláže není k vidění vůbec nic, jen hned vedle mola se prohánějí hejna malinkých rybek a pár mořských jehel. Vydal jsem se tedy se šnorchlem na druhou stranu ostrůvku. Ten se nedá obejít po pobřeží, ale je tu 400 metrů dlouhá stezka pralesem. Cestou jsem potkal dva varany. Zvlášť ten první byl docela velký, až jsem si říkal, jestli jsem omylem nepřistál na Komodu. Na druhé straně ostrůvku žádní turisté nebyli, neboť tu není žádná pláž, jen šutry. V moři jsou nějaké korály a pár rybek, ale není to nic moc. Asi už jsem zhýčkaný z Oceánie, tam to bylo skoro na každém místě lepší než zde. Celkově mě ostrůvek docela zklamal. Chtěl jsem si udělat v pondělí ještě výlet na sousední Pulau Manukan, ale jeden výlet stačil.

   Večer jsem konečně vyrazil na ten noční trh a fakt jsem nelitoval. Tolik jídla, a dobrého  jídla k tomu, to se jen tak někde nevidí. Ačkoliv nejsem moc vysazený na ryby, tady jsem neodolal. Upečené ryby na roštu vypadaly skvěle. Větší kousky byly už na zdejší poměry dražší (třeba 25-30 ringgitů) a hlavně to byla porce nejméně pro dva lidi. Doporučuji sem tedy jít ve skupince více lidí,objednat si více věcí a pak to spořádat dohromady. Dal jsem si tedy steak z tuňáka s rýží a rozhodně jsem nelitoval, bylo to moc dobré. Když je ryba čerstvá a nejsou v ní skoro kosti, je to paráda. Vzpomněl jsem si na Zanzibar… Jinak tu můžete spořádat haldy dalších mořských potvor (humry, kraby, krevety, sépie…). Samozřejmě tu nechybí ani stánky s klasickými zdejšími jídly na bázi rýže a nudlí, špízy, hamburgery (ovšem dělané na pánvi) – na ty jsem měl také zálusk, ale už se do mě nevešly. Výbornou večeři jsem zapil džusem z cukrové třtiny a jako dezert jsem si dal nakrájený ananas.  Zase nezbývá, než už po několikáté konstatovat, že láska prochází žaludkem. Miluju KK!

   sobota 23. dubna 2011   The Kinabalu Park.   Dnes jsem vyrazil na výlet k úpatí hory Mount Kinabalu (4095 m.n.m.). Mount Kinabalu je daleko nejvyšší horou Malajsie a nejen to, je dokonce nejvyšší horou celé velké oblasti mezi Himálajem a Novou Guineou. Není však, jak se často nesprávně uvádí, nejvyšším vrcholem jihovýchodní Asie. Tím je Hkakabo Razi (5881 m.n.m.), nejvyšší hora Barmy, která leží na hranici Barmy a Tibetu ve východní části Himálaje. V roce 2000 byl Kinabalu Park zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Samotný park, vymezený kolem nejvyšší stejnojmenné hory, zabírá plochu 754 km2 (místní se chlubí faktem, že to je více, než rozloha státu Singapur). Roste tu asi 5000 druhů kvetoucích rostlin, mj. například 1200 druhů orchidejí, 26 druhů rhododendronů a 9 druhů masožravých láčkovek rodu Nepenthes, a dále 100 druhů savců a 326 druhů ptáků. Z květin zde rostoucích je jednoznačně nejslavnější Rafflesia arnoldii. Tato parazitická rostlina sice nemá žádná stonek ani listy, zato se honosí největšími květy na světě, které mohou mít až metr v průměru a hmotnost až 10 kilogramů! Přestože je park jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Bornea, stále jsou zde objevovány nové a nové druhy. V roce 2004 navštívilo park přes 400000 turistů, z nichž zhruba 10% vylezlo až na vrchol. Cesta nahoru trvá obvykle dva dny, přičemž se spí na horské chatě, odkud se pak vyráží v noci, aby se stihnul východ slunce na vrcholu. Důvodem není jen východ slunce samotný, nýbrž i fakt, že pouze brzy ráno je obvykle na vrcholu jasno. Pak se zatáhne a není vidět nic. Výstup se dá zvládnout i během jediného dne, ale to právě dorazíte na vrchol odpoledne, kdy je největší oblačnost. Komu se ovšem zdá i toto tempo příliš pomalé, může nahoru a zpět vyběhnout! Každoročně se pořádá Mt. Kinabalu International Climbathon, kdy se běží až na vrchol a zpět. Trasa tohoto „nejdrsnějšího horského závodu na světě“ měří 21 kilometrů. Letos v říjnu se poběží už 25. ročník. Nás může těšit, že ženský rekord na této trati stále drží Češka Anna Pichrtová, která trať zvládla v roce 2001 za 3 hodiny, 8 minut a 12 vteřin. Mužský rekord drží Ital Marco De Gasperi, který zde zvítězil v zatím posledním ročníku (2010) v rekordním čase 2::33:56 hod.

   Bohužel je však výstup na Mount Kinabalu silně předražený. Musíte si zaplatit povolení k výstupu a dále průvodce, přestože cesta na vrchol je zcela jasná a žádné nebezpečí tu nehrozí. Navíc, pokud chcete být nahoře při východu slunce, si ještě musíte zaplatit nocleh na drahé chatě. V zásadě se nahoru jinak než s cestovkou nedostanete. Takže trochu zlodějna a past na turisty a proto jsem se na vrchol vybodnul. Dojel jsem z Kota Kinabalu minivanem ke vstupu do parku a udělal tu menší procházku (ceny viz níže). Nakouknul jsem do botanické zahrady, kde mají 800 druhů rostlin z těch celkových 5000. Viděl jsem tu masožravku Nepenthes, jinak tu celkem není nic k vidění. To samé se dá říct i o těch několika turistických chodníčcích, kterými se můžete projít okolo. Po pravdě řečeno, park mě nezaujal. Pokud jste nikdy v životě neviděli ani náznak pralesa, třeba se vám tu bude líbit, ale jinak toto místo klidně vynechte.

   Večer jsem opět  zakončil na Nočním trhu, čímž se můj celkový dojem z dnešního dne podstatně zlepšil. Konec dobrý, všechno dobré!

   neděle 24. dubna 2011   Velikonoční neděle.   Velikonoce! Ne tedy, že bych tento pohansko-křesťanský svátek ve městě zaznamenal, křesťanů tu zase není tolik a pohanů ještě méně. V kostelích se slouží mše, ale dekorace ve stylu velikonočních zajíčků, vajíček a pomlázek tu nikde není přítomna. Zato se tu koná Nedělní trh (Sunday Market), což je název akce a zároveň í místa, kde se trh koná, protože trhů je v KK mnoho a mnoho. Namátkou – Noční, Řemeslnický, Filipínský, Centrální, „Mokrý“ (Wet Market, nebyl jsem tam ale předpokládám, že je to krycí název pro rybí trh). A to jsou jenom ty v samotném centru. Na nedělním trhu se prodává úplně všechno, jen jídla tu moc není. K dostání tu jsou suvenýry všeho druhu (obvykle s nápisy Kota Kinabalu či Sabah, jak jinak), trička, šátky, železářské potřeby, pohledy, známky, mince, bankovky (ideální trh pro sběratele), ale také psi, papoušci křečci a klece pro křečky, akvarijní rybičky atd. Nic jsem si tu nekoupil, ale procházka po trhu je zajímavá, zvláště když tu sem tam hrají i hudebníci a jeden chlápek tu půjčuje krajtu, se kterou vás polaroidem za mírný obnos vyfotí. Trh se koná v ulici Jalan Gaya, kousíček od našeho hotelu. Pak jsem vylezl na kopec nad hotelem, který se jmenuje Signal Hill. Je tu vyhlídka, ze které je docela pěkný výhled na město. Večer jsem se opět najedl naNočním trhu.Tentokrát byl nejen steak z tuňáka, ale i sépie.

 

Johor a Sabah – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v dubnu  2011: 1 malajský ringgit (R) = 6 Kč, 1 USD = 3 R

   Celkově k cenám v Malajsii: Konečně nějaká levná země. Ceny všeho jsou výrazně nižší než v Česku. Velkou výjimkou je ovšem pivo, to je pořádně drahé. Na rozdíl od jiných levných zemí, které jsou většinou chudé, je Malajsie vyspělá a všechno tu funguje stejně jako v Evropě. Zkrátka, nízké ceny při vysokém standardu. 

   Ubytování: Johor Bahru – Hotel Hong Kong, ulice Jalan Meldrum. 42 R za pokoj pro dva, bez snídaně. Cena je stejná pro jednu i dvě osoby, takže pro jednoho je to docela drahé a pro dva docela levné ubytování.  Na pokoji je WC a sprcha, větrák a klimatizace, která je ovšem prakticky nepoužitelná, protože pokud byste jí měli puštěnou celou noc, zmrznete. Slušné ubytování a hlavně je tu klid. Druhý den mě přestěhovali do jiného pokoje. Lepší postel (letiště), ale bez koupelny a větráku, cena 37 R za pokoj. Kota Kinabalu – Bunibon Lodge. 23 R za noc v dormitory pro 3 osoby. WC na chodbě, wifi připojení a snídaně zdarma. Malé, ale velmi pěkné ubytování za rozumnou cenu, navíc na klidném místě (několik dalších hotelů kousek vedle leží u hlavní silnice, kde je velký provoz).

   Letenka Johor Bahru (Johor) – Kota Kinabalu (Sabah): 127 R, včetně všech poplatků. Společnost Air Asia. Koupeno přes internet, 13 dní předem.

   Jídlo a internet: Johor Bahru: McDonald’s – polední menu 10.80 R (mezi 12:00-15:00 je vše v Mekáči levnější). V McDonald’s je i možnost připojení k velmi dobrému wifi připojení zdarma, musíte jen vyplnit krátký registrační formulář. Zmrzlina v Mekáči 1 R. Wifi připojení najdete i v jiných restauracích. Jídlo v pouliční restauraci: rýže+maso+zelenina 6 R (samoobsluha, sami si nabíráte, dobré a slušná porce), satay 0.50-0.60 R za kus. Satay je malý špíz – špejle, na které jsou nabodnuté kousky masa (kuřecí,hovězí, skopové), k tomu se podává omáčka, okurka a cibule. Kafe 0.90 R. Pivo jsem viděl za 14.40 jednu velkou láhev (Carlsberg), tak to jsem si nedal. Kota Kinabalu: zmrzlina v Mekáči 1.60 R, zmrzlina kopečková na ulici (2 kopečky) 1.50 R. 1.5 litru vody v supermarketu 1 R (v malých krámcích 4 R). Malá plechovka (350 ml) piva Tiger stojí 6 R. Balenou vodu už jsem dlouho nekupoval. Když jsem se ptal v mém hotelu, jestli je tu pitná voda z kohoutku, řekli mi, že v zásadě ano, ale „doporučuje se“ ji raději kupovat. Tam jsem neriskoval. Pouliční stánky a restaurace: mee goreng seafood (smažené nudle s mořskými plody) 4 R. Využíval jsem také samoobslužných restaurací – na talíř vám dají rýži a vy si pak k ní sami nandáte, co se vám líbí. Většinou jsem platil 6-7 R za docela velkou porci, kde bylo nějaké maso, zelenina a rýže. Noční trh: největší koncentrace dobrého jídla, jakou si lze představit. Příklady cen: steak z tuňáka (výborný) + rýže 9 R, nakrájené kousky ananasu 2 R, džus z cukrové třtiny 1 R (dobrý, ale hodně zředěný), mango džus (poctivý, umixovaný na místě z manga) 2.50 R, hamburger (udělaný na velké pánvi) 3 R.

   Autobus Singapur – Johor Bahru (Malajsie): 2.40 SGD (asi 36 Kč). Autobusy několika společností jezdí ze zastávky na rohu Queen Street a Arab Street každou chvíli.

   Shuttle bus na letiště (Johor Bahru):  cena 8 R. Bus jezdí z autobusového nádraží Kota Raya v centru 11x denně (první směrem na letiště jede v 5:30, poslední v 19:20, z letiště první v 6:10 a poslední ve 22:15), doba jízdy 45 minut. Letiště Senai International Airport leží asi 32 kilometrů na severozápad od centra.

   Výlet na ostrov Mamutik: Celkově mě vyšel na 34.20 R. Samotný zpáteční lístek na motorový člun (celkem rychlý, jede jen 10-15 minut) stojí 17 R. Dále musíte zaplatit něco jako přístavní poplatek (7.20 R) a „konzervační poplatek“ 7 R, protože ostrovy jsou rezervací. Cena za samotný člun mi přijde férová, ale poplatky jsou podle mě lumpárna. Lodě jezdí z přístaviště zvaného Jesselton Point. Ze stejného místa jezdí dvakrát denně (8:00 a 13:30) i větší lodě na ostrov Labuan.

   Výlet do Kinabalu Parku: Celkově mě výlet vyšel na 51 ringgitů. Vstupní brána do parku je od KK vzdálena 90 kilometrů. Dostal jsem se sem minivanem za 15 R, zpět jsem pak stopnul velký autobus za 15 R. Ten ovšem nejel až do centra, nýbrž jen na severní předměstí, takže jsem ještě platil 1 R za bus MHD do centra. Vstupné do parku je 15 R pro cizince (3 R pro Malajce), což místním ovšem nebrání v tom, aby se nestyděli vybírat ještě extra vstupné do botanické zahrady (5 R), která leží v areálu parku nedaleko od vstupu. 

   Směnárny: Směnáren je v JB, kde jsem měnil, hodně. Nejvíce jich je hned u výlezu z hraniční kontroly. Rozdíly v kursech jsou o poznání větší než v Singapuru, takže se vyplatí obhlédnout směnáren víc.

   Holič: Za oholení hlavy strojkem do hola (v Johor Bahru) jsem platil 12 R.

   Jiné vstupy: ZOO Johor Bahru – 3 R.

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN 

 

Náhledy fotografií ze složky Malaysia-Johor a Sabah (Petr Daubner)


Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Oprava

Sam Straka,28. 8. 2013 11:34

Je mi jasné, že to je starý článek, ale narazil jsme na něj při nějakém hledání. Chci jen opravit údaj o ženském rekordu Anna Pichrtová (nyní Straková) zde svůj rekord z roku 2001 zlepšila v roce 2004 na hodnotu 3:06:54 a tento rekord je také stále platný.

Lesy...

Petr Daubner,23. 5. 2012 9:11

Ufff, tak dokonalý přehled o tomhle nemám, to by bylo síš pro nějakého biogeografa... Jen termín "subtropický monzunový les" se mi zdá nesmyslný, protože monzunový pás je v tropech. Jinak myslím, že některé stromy opadávají i ve střídavě vlhkém tropickém pásu, shazují listy právě kvůli suchu. Co se týče Gran Chaca, kde jsem byl: typické "lesy" zde moc nerostou. Zdejší povrch spíše připomíná savanu, porostlou stromy, které ale netvoří "lesy" v našem slova smyslu, ty jsou dost daleko od sebe. A jsou velice suché, určitě opadavá. Ty další oblasti si ale netroufám posoudit...

rozdíly mezi jednotlivými typy lesů

wenca,22. 5. 2012 20:52

Zase bych si rád ujasnil jednu věc týkající se zeměpisu. V různých zdrojích se setkávám s pojmy tropický deštný les, tropický monzunový les, subtropický monzunový les, tropický opadavý les...jenže v různých zdrojích se to všelijak překrývá a to samé občas označují různé názvy.
Chtěl bych se proto zeptat na pár otázek:
1) Jaký je hlavní rozdíl mezi tropickým deštným lesem a tropickým monzunovým lesem (např. srážky, "opadavost" lesa, typické druhy)
2) Jaký je rozdíl mezi subtropickým monzunovým lesem a tropickým monzunovým lesem? - tady vím, že v subtropech v suchém období lesy opadávají, v tropech také?
3) Jaké typy lesa z těch jmenovaných výše se nachází např. v:
a) pohoří Západní Ghát v Indii
b) poloostrov Zadní Indie (Thajsko, Laos, Barma...)
c) Východní Čína (zeměpisná šířka Šanghaje)
d) oblast Gran Chaco v Jižní Americe

Rád bych si v tom udělal jasno, děkuji

Autobus na letiště v KK

Petr Daubner,26. 4. 2011 6:04

Ještě doplnění: na letiště v KK jezdí autobusy z autobusového nádraží kousek ze západního okraje centra (asi tak kilometr od hotelu). Na Terminal 2, odkud létá Air Asia, je to asi 7 kilometrů, jede sem velký autobus (ne minivan) číslo 16, cena 2 R.