Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kambodža I. – Phnom Penh: ve stínu Pol Pota (Petr Daubner)

14. 6. 2011

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN

 

Kambodža I. – Phnom Penh: ve stínu Pol Pota

   Zatímco chrám Angkor Wat je symbolem dávné slávy Kambodži, hlavní město Phnom Penh může být vnímáno spíše jako dějiště nejhorších zvěrstev, jakých je člověk schopen. Místa jako S-21 nebo Killing Fields vydávají otřesná svědectví o vražedné mašinérii režimu Rudých Khmerů v době ne zas tak dávné. Život však jde dál. Dnes je Phnom Penh rušnou metropolí země, která se nesnadno vypořádává s dědictvím minulosti.

 

Kambodža – základní údaje

   Kambodžské království je země v jihovýchodní Asii. Rozloha Kambodže je 181000 km2 a v roce 2010 zde žilo asi 15 milionů obyvatel. Hlavním městem Kambodže je Phnom Penh, který má přes dva miliony obyvatel. Kambodžou protéká řeka Mekong, nejdelší řeka jihovýchodní Asie. Největším jezerem je Tonlé Sap („Velké jezero“), které většinu roku zaujímá plochu asi  2700 km2, během Soutok řek Tonlé Sap a Mekongmonzunových dešťů však může narůst až na 16000 km2. Jezero je spojeno s Mekongem řekou Tonlé Sap. Během období sucha teče voda v řece z jezera směrem do Mekongu, avšak v létě, kdy se zvedne voda v Mekongu v důsledku monzunových dešťů o mnoho metrů, teče voda dočasně obráceně – z Mekongu do jezera. Jezero Tonlé Sap je největším jezerem v jihovýchodní Asii. Období monzunových dešťů trvá v Kambodži přibližně od května do listopadu. V hlavním městě Phnom Penhu spadne nejvíce srážek v říjnu (259 mm), nejméně v lednu (7 mm). Roční průměr srážek je zde 1387 mm. Průměrná roční teplota v Phnom Penhu je 27.6°C. Nejtepleji je v dubnu (29.6°C), tedy ještě před začátkem monzunových dešťů, nejchladněji v prosinci (25.6°C). Kambodža je země převážně placatá a nízko položená. Najdeme zde ale i hory, z nichž ta nejvyšší, Phnom Aural (1813 m.n.m.) leží přibližně uprostřed země.

   Kambodža je země s mimořádně bohatou, slavnou, ale i děsivou a krvavou historií. Kambodžané, respektive Khmerové, jsou poměrně malý národ, obklopený etniky mnohem početnějšími (Thajci, Vietnamci). Přesto se Khmerům podařilo ve středověku vytvořit obrovskou říši, která zabírala velkou část jihovýchodní Asie. Khmerská říše existovala v letech 802-1431 našeho letopočtu. Převažujícím náboženstvím byl tehdy hinduismus, jelikož země byla dlouhou dobu kulturně ovlivňována z Indie. Později se v Khmerské říši rozšířil i buddhismus, který nakonec hinduismus prakticky úplně vytlačil. Hlavním městem Khmerské říše byl Angkor. Odhaduje se, že v době svého největšího rozkvětu, kolem roku 1000 n.l., byl Angkor největším městem na světě – zaujímal rozlohu asi 1000 km2 a mohl mít kolem jednoho milionu obyvatel. Později ale říše začala upadat a v 15. století ji nakonec zlikvidovaly nájezdy ze Siamu (Thajsko) a Vietnamu.

   Roku 1863 se Kambodža stala francouzským protektorátem, v roce 1887 pak byla včleněna do Francouzské Indočíny, do níž patřila i území dnešních států Laos a Vietnam. Za druhé světové války byla Kambodža okupována Japonskem (se souhlasem vichystické Francie, který byla vazalem Německa). Nezávislosti na Francii se Kambodža dočkala v roce 1953. Nejdůležitější postavou této éry byl Norodom Sihanuk. Jelikož podle kambodžské ústavy se nesměl panovník aktivně věnovat politice, měnil se často velmi pružně Sihanukův titul. Pokud nezasahoval do politiky, byl králem, v obdobích politické aktivity však byl pouze princem či předsedou vlády. Roku 1970 byl však Sihanuk (byl zrovna v zahraničí) svržen vojenským převratem Lon Nola, který nastolil v zemi proamerickou diktaturu. Zároveň tím vypukla krvavá občanská válka mezi přívrženci Lon Nolova režimu a Rudými Khmery. Ve východní části Kambodže, u hranic s oběma vietnamskými státy, budovali vietnamští komunisté tajné zásobovací trasy a současně zde sílil vliv Rudých Khmerů, kteří měli zpočátku vietnamskou podporu.  Američané odpověděli brutálním bombardováním, které však nic (jako obvykle) nevyřešilo. Naopak, po stažení Američanů z Indočíny zvítězili ve Vietnamu definitivně komunisté a v Kambodži se ujali moci Rudí Khmerové, kteří zde nastolili v letech 1975-1979 patrně nejkrutější hrůzovládu v moderních dějinách (více viz „Rudí Khmerové“). Rudí Khmerové byli svrženi vietnamským vojskem, přičemž Vietnam pak vojensky okupoval většinu Kambodže.

   Později se Kambodža stala opět královstvím, přičemž na královský trůn dosedl opět starý známý, Norodom Sihanuk. Ten roku 2004 ze zdravotních důvodů abdikoval a jeho nástupcem byl zvolen (Kambodža je volená monarchie, trůn není automaticky dědičný!) jeho syn Norodom Sihamoni.

   Kambodža dnes patří, spolu s Barmou, Laosem a Východním Timorem, k nejchudším zemím jihovýchodní Asie. Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je textilní průmysl, významný je i neustále vzrůstající turistický ruch. Kambodža je národnostně velice homogenní zemí. Khmerové tvoří 90% obyvatelstva, dále zde žije asi 5 % Vietnamců, 1% Číňanů a další národnostní menšiny. 95% populace vyznává buddhismus. Oficiálním jazykem je khmerština, která se řadí, podobně jako vietnamština, do austroasijské jazykové rodiny. Na rozdíl od vietnamštiny však používá vlastní písmo (Vietnamci píšou latinkou) a nejedná se o tónový jazyk.

 

Rudí Khmerové

   Dějiny 20. století jsou neuvěřitelně krvavé a zrodily největší vrahy lidské historie, mezi nimiž zvláště „vynikli“ (co se týče počtu obětí) zejména Vladimír Iljič Lenin, Josif Vissarionovič Stalin, Adolf Hitler a Mao Ce-tung. Každý z těchto pánů nechal zavraždit miliony či spíše desítky milionů lidí. Samozřejmě jim v tom vydatně pomáhali jejich četní spoluviníci. Ve 20. století také došlo k několika hromadným vyhlazováním obyvatelstva: genocida Arménů Turky, holocaust, uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině, masakry Tutsiů ve Rwandě… Přesto si troufnu tvrdit, že nejšílenější a nejvražednější režim se zrodil v Kambodži. Rudí Khmerové zde, především v letech 1975-1979, kdy ovládali celou Kambodžu, zavraždili asi 2 miliony lidí. Odhady se různí  a kolísají zhruba mezi 600000 – 3 miliony; osobně se mi nižší údaj zdá velmi nepravděpodobný. Kambodža tehdy měla asi 8 milionů obyvatel, během čtyř let krutovlády tedy Lebky obětí polpotovského řádění, Killing Fieldszahynula asi čtvrtina kambodžské populace. Rozsahem vraždění se jednalo genocidu (toto slovo je i v Kambodži samé hojně používáno), ovšem genocida se většinou definuje jako vyvražďování obyvatelstva na základě národnosti či rasy, což v případě Kambodže neplatilo. Khmerové (nejpočetnější národnost v Kambodži) vraždili zase především Khmery. Oficiální název státu za vlády polpotovců byl „Demokratická Kampučea“.

   Rudí Khmerové (v zahraniční literatuře, a to i v anglicky psané, jsou většinou označováni francouzským termínem Khmer Rouge) byli, zjednodušeně řečeno,  maoisticky orientovaní komunisté. Mezi jejich hlavní vůdce patřili Pol Pot, Nuon Chea, Ieng Sary, Son Sen, Vorn Vet a Khieu Samphan. Těchto šest lidí zastávalo šest nevyšších funkcí ve státě (portréty těchto osobností viz níže). Špičky polpotovského režimu byli většinou intelektuálové, z nichž někteří studovali ve Francii. Pol Pot a jeho soudruzi sami o sobě tvrdili, že jsou marxisté a komunisté, avšak z Marxe či Lenina přejali jen to, co se jim hodilo. V zahraniční politice se orientovali na Čínu, která je také celou dobu vydatně podporovala.

   Rudí Khmerové se dostali k moci v roce 1975, kdy svrhli vládu proamerického diktátora Lon Nola. Nutno říct, že zpočátku jim fandila velká část obyvatelstva. Kambodža byla totiž vystavena mimořádně děsivému americkému kobercovému bombardování, které si vyžádalo životy 100000 - 600000 civilistů (podobnému drastickému americkému bombardování, nejhoršímu v dějinách, byl vystaven i sousední Laos). Smyslem bombardování bylo zlikvidovat pralesní zásobovací stezky vietnamských partyzánů, kteří operovali i na území Kambodži a Laosu. Že pak prostí Kambodžané Američany, a tím pádem i Lon Nola, nemilovali, je nabíledni. Po dobytí Phnom Penhu občanská válka skončila a mnoho lidí doufalo v lepší budoucnost. Jejich víra však trvala jen několik okamžiků. Nemohli tušit, že daleko horší hrůzy přijdou vzápětí.

   17. dubna 1975 obsadili Rudí Khmerové Phnom Penh a nastolili hrůzovládu. Jejich počínání bylo nejenom kruté, ale i šílené. Zavedli v Kambodži cosi jako agrární komunismus. Vyhnali prakticky všechny lidi z měst na venkov, kde je přinutili pracovat v zemědělství. Phnom Penh byl například takto „evakuován“ během pouhých tří dnů! Ač sami intelektuálové, nenáviděli polpotovští vůdci především inteligenci. Neboť správně tušili, podobně jako řada dalších diktátorů, že ze strany inteligence jim hrozí větší potenciální nebezpečí než od prostých rolníků. Likvidovali hlavně učitele, lékaře, mnichy. Zabíjeli hromadně i lidi, nosící brýle, protože je považovali za intelektuály. Přednostně byli také zabíjeni lidé se světlejší pletí. Důvod nebyl rasový. Světlejší pleť měli totiž spíše lidé z měst, kdežto lidé z vesnic, dřoucí každý den na poli, byli tmavší, opálenější. A většina řadových bojovníků Rudých Khmerů pocházela z chudých vesnic a „bohaté“ lidi z měst nenáviděla.  Zrušeny byly peníze a obchod, byly zavřeny školy, nemocnice, pagody, buddhistické kláštery, mešity, kostely. Soukromé vlastnictví bylo zrušeno. Zastřelit vás mohli i za zpěv populární písně. Jedinou činnost, kterou Rudí Khmerové uznávali, bylo zemědělství. Dokonce i rybolov a sběr lesních plodů byl zakázán („kontrarevoluční činnost“! – docela by mě zajímalo, jaký duševní pochod někoho přivedl k poznání, že chytat ryby je kontrarevoluce…). Rudí Khmerové tak vlastně zavedli opravdový komunismus  - existovala jen jedna třída, zemědělci (de facto otroci) a soukromé vlastnictví a peníze neexistovaly. Takhle si ovšem Marx naplnění svých teoretických definic určitě nepředstavoval. Ba dokonce ani Vladimír Iljič by patrně nesouhlasil. Navíc společnost nebyla samozřejmě „beztřídní“, jak předpokládal Marx, protože na ovládanou masu otroků museli dohlížet dozorci – bojovníci Rudých Khmerů. Není divu, že při takovémto způsobu „hospodaření“ zemřelo statisíce lidí hlady. Další desítky či stovky tisíc lidí zavraždili Rudí Khmerové přímo. Vedle již zmíněných intelektuálů se jednalo o skutečné či spíše domnělé „nepřátele režimu“, v další fázi však i o řadu bývalých Rudých Khmerů, kteří padli za oběť četným čistkám ve vlastních řadách (Pol Pot byl v tomto ohledu stejně paranoidní jako Stalin). Obzvláště nechvalnou pověst získala věznice S-21 v Phnom Penhu, kde bylo brutálně mučeno tisíce lidí, a Killing Fields („Vražedná pole“), hromadné hroby obětí polpotovského řádění. Vize komunistického ráje na zemi se změnila (jako obvykle) v peklo.

   Rudí Khmerové si ovšem nakonec pod sebou podřezali vlastní větev, když vyprovokovali vojensky mnohem silnější Vietnam k vojenské akci. Vietnam byl sice také komunistický, avšak podporovali ho Sověti, zatímco Rudé Khmery Čína. Ta byla v té době v otevřeně nepřátelských vztazích se Sovětským svazem a stala se de facto spojencem USA (motivem byl právě čínský strach ze SSSR, který byl, nutno říci, zcela oprávněný). Vietnam v roce 1979 obsadil celkem bez problémů většinu Kambodže a ukončil tak období hrůzovlády, o jejímž rozsahu do té doby neměl téměř nikdo ve světě ani ponětí. 7. leden 1979, kdy Vietnamci obsadili Phnom Penh, je v Kambodži dnes označován jako den osvobození. Samozřejmě šlo o osvobození dosti podivné, neboť zároveň znamenalo desetiletou okupaci Kambodže sousedním státem. Přesto jsou Kambodžané Vietnamcům spíše vděční. Právem. Netvorova hrůzovláda skončila.

   Nutno ovšem dodat, že Pol Pota a jeho přívržence se nepodařilo zlikvidovat zcela. Uchýlili se do džungle v západní Kambodži, kterou neměl Vietnam vojensky pod kontrolou, a bojovali proti Vietnamu partyzánským způsobem. Pol Pota v té době přímo podporovala nejenom Čína, nýbrž i Thajsko a USA, neboť Vietnam byl po zuby ozbrojeným sovětským satelitem, kterého se všichni v jihovýchodní Asii báli. Dokonce došlo k paradoxní situaci, kdy polpotovci už po svém svržení jeden čas oficiálně reprezentovali Kambodžu v OSN, která naopak odmítla uznat vládu dosazenou vietnamskými okupanty. Po nástupu Gorbačova se však ledy na mezinárodní scéně přece jenom pohnuly. Sovětský svaz přestal být vnímán jako hrozba a Vietnam svá vojska z Kambodže nakonec stáhnul v roce 1989. Kambodža se stala opět královstvím, v jehož čele stanul v roce 1993 král Norodom Sihanuk (který Rudé Khmery dříve sám po dost dlouhou dobu podporoval). Rudí Khmerové postupně přišli o veškerou podporu doma i v zahraničí. Nikdo už je nepotřeboval. Pol Pot sám byl na konci svého života ostatními Rudými Khmery svržen a byl jimi držen v domácím vězení, kde roku 1998 zemřel. Zdá se, že přirozenou smrtí. Bylo mu 73  let. Zbytek Rudých Khmerů byl pak zlikvidován, nebo složil zbraně. Nikdo z vůdců Rudých Khmerů nebyl dlouhou dobu za svoje zločiny potrestán. Teprve loni, v červenci 2010, byl odsouzen první významný Rudý Khmer. Velitele věznice S-21 odsoudil mezinárodní soud k 35 letům vězení. Řada opravdových špiček režimu však potrestání unikla. Ba co víc, mnoho bývalých rudých Khmerů proniklo mezi nové elity. Například současný premiér Hun Sen byl sám až do roku 1979 příslušníkem Rudých Khmerů, včas ale přeběhnul na vietnamskou stranu. Tento „realistický krok ve správném okamžiku“ ho katapultoval do nejvyšší kambodžské politiky, v níž hraje klíčovou roli dodnes. Přesto se zdá, že se blýská na lepší časy a spravedlnost dostihne alespoň některé viníky. V září 2010 byli Mezinárodním trestním tribunálem pro Kambodžu obviněni z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti čtyři vysocí představitelé Rudých Khmerů: Nuon Chea, Khieu Samphan, Ieng Sary a Ieng Thirith, jeho manželka a někdejší ministryně sociálních věcí, „první dáma Rudých Khmerů“ (dá-li se u takové bestie výraz „dáma“ použít). Všichni byli zatčeni v roce 2007 a od té doby jsou drženi ve vazbě. Mezinárodní trestní tribunál je složen z kambodžských i zahraničních právníků.

Pár slov o vůdcích Rudých Khmerů:

   Bratr číslo 1 alias Pol PotPol Pot.   Vlastním jménem Saloth Sar. Narodil se roku 1925. Jeho otec byl prosperující sedlák. V dětství byl vychováván v královském paláci (jeho bratr tam byl úředníkem), kde se mu dostalo na tu dobu výborného vzdělání. V letech 1949-1953 studoval v Paříži, studia však nedokončil. Spíše než studiu se věnoval politice a stal se členem Francouzské komunistické strany. Po návratu do Kambodže učil dějepis a zeměpis na soukromé střední škole. Připojil se ke kambodžským komunistům. Později se vypracoval na velitel vojsk Rudých Khmerů, bojujících proti Lon Nolovi. Za vlády Rudých Khmerů v letech 1975-1979 byl jejich nezpochybnitelným nejvyšším vůdcem (byl nazýván jako „Bratr číslo 1“), formálně vykonával funkci premiéra. Po roce 1979 stál v čele hnutí téměř až do smrti, pobýval v džungli západní Kambodže a často i v exilu (především v sousedním Thajsku). Roku 1997 byl ostatními Rudými Khmery svržen. Zemřel 15. dubna 1998 (patrně přirozenou smrtí) v domácím vězení, jeho tělo bylo spáleno.

   Nuon Chea.   Vlastním jménem Lau Ben Kon. Narozen roku 1926. Studoval v Bangkoku nejdříve střední školu a později práva na univerzitě. Zde vstoupil do Komunistické strany Thajska. Během vlády Rudých Khmerů byl mužem číslo dvě („Bratr číslo 2“) a pravou rukou Pol Pota, hrál klíčovou roli v bezpečnostní politice Rudých Khmerů a je považován za hlavního ideologa režimu a za strůjce nejhorších čistek ve vlastních řadách. Zastával funkci předsedy Shromáždění lidových zástupců (parlament). Stejně jako Pol Pot žil v letech 1979-1998 v exilu na kambodžsko-thajském pomezí. Po smrti Pol Pota v roce 1998 přešel (spolu s Khieu Samphanem) na stranu kambodžské vlády. Zatčen v roce 2007, od té doby čeká na soud.

   Ieng Sary.   Narozen roku 1924 ve městě Travinh jižním Vietnamu. Podobně jako Pol Pot studoval ve Francii, kde se rovněž stal členem Francouzské komunistické strany. Po návratu do Kambodže vyučoval až do roku 1963 na střední škole, pak utekl do džungle. Za vlády Rudých Khmerů byl náměstkem předsedy vlády (Pol Pota) a ministrem zahraničních věcí. Je považován za muže číslo tři polpotovského režimu. Zatčen v roce 2007, od té doby čeká na soud.

   Khieu Samphan.   Narozen roku 1931. Byl ze špiček Rudých Khmerů nejvzdělanější. Studoval ve Francii, kde získal titul doktora ekonomických věd. Byl ministrem obchodu ve vládě Norodoma Sihanuka. Na tuto funkci roku 1964 rezignoval, byl však dále poslancem parlamentu. Roku 1967, kdy byl obviněn, že je komunistickým agentem, odešel do džungle. Za vlády Rudých Khmerů byl formální hlavou státu (prezidentem) Demokratické Kampučie. V letech 1979-1998 byl s Pol Potem v exilu, po jeho smrti pak přešel spolu s Nuon Cheou na stranu kambodžské vlády. Zatčen v roce 2007, od té doby čeká na soud.

   Son Sen.   Narodil se roku 1930 v jižním Vietnamu, ve stejném městě jako Ieng Sary. I další jeho osudy byly dlouhou dobu identické jako u Ieng Saryho. I on studoval ve Francii, kde se stal členem Francouzské komunistické strany a v roce 1963 utekl do džungle, protože mu hrozilo zatčení. Za vlády Rudých Khmerů byl ministrem obrany, velel vojsku Rudých Khmerů. Odešel do exilu s Pol Potem a ostatními. Paranoidní Pol Pot však pojal podezření, že ho chce Son Sen svrhnout a nechal ho v červnu 1997 zavraždit se všemi 13 členy jeho rodiny. Son Senova smrt nakonec vedla ke svržení a uvěznění Pol Pota jeho spolupracovníky, protože se začali obávat, že i oni by mohli skončit stejně jako Son Sen.    

   Vorn Vet.   Narozen v roce 1934. Původním povoláním středoškolský učitel. Za Pol Potova režimu byl ministrem hospodářství. V roce 1977 poslán do S-21, popraven.

   Duch.   Vlastním jménem Kaing Guek Eav (toto původní jméno se přepisuje velmi rozdílně). Narozen roku 1942. Původním povoláním učitel matematiky. Za vlády Rudých Khmerů byl velitelem věznice S-21. V 90.letech opustil hnutí Rudých Khmerů, stal se křesťanem a opět dál vyučoval, jako by se nechumelilo. Roku 1999 ho vypátral jeden novinář, byl zatčen a od té doby čekal na soud. V červenci 2007 byl formálně obviněn ze zločinů proti lidskosti a přesně po třech letech, v červenci 2010, byl jako první významný člen Rudých Khmerů odsouzen na 35 let do vězení.

 

Král Norodom Sihamoni

  Dnešní kambodžský král, Norodom Sihamoni, se narodil v roce 1953. Je to jediný současný monarcha, který hovoří plynně česky a Česko považuje za svoji druhou Král Norodom Sihamoni mluví plynně českyvlast! Jeho otec, Norodom Sihanuk, požádal kdysi osobně tehdejšího československého prezidenta Antonína Novotného, zda by jeho syn nemohl studovat v Československu. Novotný souhlasil. Norodom Sihamoni žil v Praze v letech 1962-1975, strávil zde tedy velkou část dětství a mládí. Nejdříve chodil na základní školu v Ostrovní ulici, od roku 1967 pak na pražskou konzervatoř a od roku 1971 na AMU, kde studoval tanec, hudbu a divadlo. Roku 1975 navštívil  Kambodžu, kde už tehdy vládli Rudí Khmerové a princ byl nucen tvrdě pracovat na polích s ostatními Kambodžany. Poté nějaký čas studoval v Severní Koreji, roku 1976 se však vrátil opět do Kambodži, kde byl Rudými Khmery držen v domácím vězení. Později žil v Číně a v Paříži. Roku 2004, po abdikaci svého otce, byl zvolen králem Kambodže, kterým je dodnes. Jako hlava státu navštívil Norodom Sihamoni Českou republiku dvakrát – v roce 2006 a 2010. Obdržel u nás mimo jiné čestný doktorát na AMU, kde dříve studoval, a rovněž čestné občanství hlavního města Prahy.

 

Phnom Penh - pár údajů

   Phnom Penh („kopec paní Penh“) je hlavním a daleko největším městem Kambodži. Leží na soutoku Mekongu s dalším významnou kambodžskou řekou Tonlé Sap. Místo bylo osídleno od roku 1372. Hlavním městem Kambodže se stalo za francouzské nadvlády, roku 1865. Francouzi zde také postavili mnoho budov v koloniálním stylu, díky nimž získalo město lichotivou přezdívku „Perla Asie“. Dnes žije v Phnom Penhu přes dva miliony lidí. Město leží ve vnitrozemí, v nadmořské výšce 12 m.n.m.  

Kambodžský deník

   neděle 12. června 2011   Přesun z Kuala Lumpur do Phnom Penhu a mučírna S-21.   Dnes jsem vstal v nechutných 2:30 v noci. Pěšky jsem se přesunul na železniční stanici KL Sentral (asi půl hodiny pěšky, LRT v noci nejezdí), odkud jsem přejel předplaceným Skybusem na letiště. Odbavení v KL bylo hektické. Hlavně mojí vinou. Neboť „boarding time“ na palubním lístku znamená, kdy mám být připraven u odletové brány, já jsem však byl pět minut předtím teprve na imigrační kontrole. A tam byla fronta dlouhatánská. S tím jsem  tedy nepočítal. Musel jsem s dovolením ve frontě předběhnout, jinak by mi snad to letadlo ulétlo. Samotný let už byl v pohodě (i když s mírnými turbulencemi) a po 91 minutách letu jsme přistáli v Phnom Penhu. Přeřizuji hodinky o hodinu dozadu (přestože letíme nepatrně na východ) a opět se tak symbolicky (dočasně ovšem) přibližuji k domovu (rozdíl teď činí jen +5 hodin oproti středoevropskému letnímu času).

   Na letišti vše proběhlo rychle a bez problémů. Vyplnil jsem formulář, zaplatil 20 USD a přiložil fotku, a obdržel jsem vízum na jeden měsíc. Z bankomatu jsem si vybral 380 USD a na motorce (mototaxi) jsem dojel s chlapíkem do centra. Hned jsem se ubytoval v celkem levném Spring Guest Housu, na nějž jsem zahlédl dobrou referenci v jednom českém internetovém cestopise. A dal jsem si šlofíka, protože v noci jsem toho moc nenaspal.

   Odpoledne jsem se vydal do muzea Tuol Sleng. Toto místo je rovněž známo jako S-21 (zkratka ze „Security ofice“) či Muzeum genocidy. Věznice S-21 byla nejznámější a nejobávanější mučírnou Rudých Khmerů. Byla zřízena v budovách bývalé střední školy, a to hned 17. dubna 1975, čili ve stejný den, kdy Rudí Dětské oběti mučírny S-21Khmerové „osvobodili“ (tak to sami nazývali) Phnom Penh. Byli sem posíláni skuteční  či spíše domnělí a potenciální nepřátelé režimu. Slovo „věznice“ není přesné. Věznice jsou zřizovány obvykle proto, aby zde osoby vykonávaly „trest odnětí svobody“, či zde byly dočasně zadržovány. S-21 však pro oběti režimu znamenala konečnou. Byli sem posíláni pouze lidé, určení k fyzické likvidaci. Než však byli tito nešťastníci popraveni, byli podrobeni drastickému mučení. Jeho cílem bylo získat z dané osoby důležité informace. Jelikož ovšem zadržené osoby evidentně nikdy nespáchaly zločiny, z nichž byly obviněny (typicky: špionáž  pro CIA či KGB, sabotáž…), nabízí se spíše vysvětlení, že mučírna byla zřízena pro ukojení sadistických choutek nejvyššího vedení. Byli sem posíláni dělníci, rolníci, technici, lékaři, učitelé, buddhističtí mniši, také ale vysoké kádry Rudých Khmerů, které se později znelíbily. Pro tyto prominenty byla dokonce určena speciální budova (nikoliv však speciální zacházení). Skončili zde například i bývalý ministr informací a ministr obchodu Rudých Khmerů (k čemu měli Rudí Khmerové ministry obchodu a financí, když obchod a peníze byly zrušeny, je mi záhadou). Dokonce i několik bílých cizinců zde zahynulo. Měli prostě smůlu, že se ocitli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Celkem prošlo mučírnou během let 1975-1979 asi 20000 lidí, přežilo jich 7. Velitelem věznice S-21 byl Kaing Gek Iev zvaný Duch, odsouzený v roce 2010 k 35 letům vězení (viz výše).

   V muzeu se můžete sami přesvědčit, jak byli Rudí Khmerové systematičtí. Každý vězeň, který sem přišel, dostal číslo, s nímž byl vyfotografován, a byla pořízena přesná evidence. Fotografie stovek mužů, žen i dětí, které zde ukončily svou životní pouť, jsou rozeseté na informačních tabulích. Prohlédnout si zde můžete také mučící nástroje a obrazy, na kterých je mučení namalováno. Nebyly používány žádné sofistikované metody. V nacistických či komunistických mučírnách si často dávali záležet, aby oběť z nějakého důvodu přežila, třeba aby jí pak mohli předvést před soud, kde by se veřejně zpovídala ze svých „zločinů“, nebo poslat do koncentráku či gulagu, kde se dala využít jako levná otrocká pracovní síla. Zde se však s přežitím vězňů nepočítalo ani teoreticky. Vězňové byli biti dřevěnými holemi či biči, byli topeni ve vodě, byly jim kleštěmi trhány nehty a hojně byly používány elektrošoky. Oblíbenou metodou bylo vytahování vězňů za ruce, svázané za zády, do výše. To se opakovalo tak dlouho, dokud dotyčný ubožák neomdlel. Pak mu strčili hlavu do sudu s nějakou chemikálií. Díky tomu se dotyčný probral a věšení začalo na novo. Výborně se k tomu hodily háky na dvoře, které dříve byly ve škole používány k zavěšení tyčí, na něž děti šplhaly při tělocviku. Fotografie některých zmučených těl ostatně ve věznici také nechybí. Visí tu dokonce i vězeňský řád, jehož jeden bod mimo jiné zakazoval vězňům při bití křičet, a pokud křičeli, byli zbiti ještě daleko víc… Pokud vězeň nezemřel při mučení, byl po výsleších (při kterých se asi přiznal ke všemu a ještě udal své „spolupracovníky“) odvezen na popraviště Choeung Ek (jedno z nechvalně proslulých Killing Fields), nacházející se asi 15 kilometrů od Phnom Penhu. Zde byli popraveni ranou do hlavy čímkoliv, co bylo zrovna po ruce - dřevěným kyjem, sekyrou, lopatou… Střelivem se na popravování politických „zrádců“ neplýtvalo. Pak byli „provinilci“ pro jistotu ještě podříznuti, poté hozeni do jámy a zasypáni. Často velmi nedbale, takže z hromadných hrobů se pak šířil nesnesitelný zápach. Proto byla později těla zasypávána chemikáliemi. Jednak to zmírňovalo zápach a pak to definitivně zajistilo, že všichni popravení jsou stoprocentně mrtví. Téměř vždy byla zavražděna i celá rodina „třídního nepřítele“, včetně malých dětí, které byly zabíjeny většinou tak, že před zraky jejich matek strážní s jejich tělíčky mlátili o strom. Tato barbarská krutost vůči malým dětem měla dva důvody: za prvé byla odstraněna i teoretická možnost, že by se děti, až vyrostou, pomstili katům svých rodičů a za druhé, Rudí Khmerové neměli zájem zřizovat sirotčince a starat se o děti třídních nepřátel. Proto byly děti zavražděny naprosto plánovitě a systematicky rovněž. Větší děti byly ostatně rovněž mučeny ve věznici S-21, než byly popraveny spolu s ostatními… V muzeu můžete zhlédnout i krátký filmový dokument (promítají ho v 10:00 a v 15:00) a je tu vystaveno i pár lebek, pocházejících z hromadných hrobů.

   Nejzajímavější při takovýchto hrůzách mi vždy přijdou (podobně jako třeba v Osvětimi) osudy lidí, kteří to všechno nějakým zázrakem přežili. Těch šťastlivců bylo zde konkrétně sedm. Jejich fotografie visí v muzeu a u tří z nich je připojeno i jejich vlastní vyprávění. Jeden zachráněný byl technik, kterého potřebovali ve věznici, aby pomáhal řídit opravu nějakých strojů, a dva byli malíři, kteří malovali podobizny pohlavárů Rudých Khmerů. Jeden z těchto malířů, pan Vannat, je autorem obrazů v muzeu. Něco maloval z vlastní zkušenosti, ostatní podle toho, jak mu to vyprávěli ostatní vězni. A musím říct, že jeho obrazy jsou tím nejpůsobivějším (a nejotřesnějším zároveň), co lze v muzeu spatřit.

   Návštěva věznice S-21 je opravdu silným zážitkem. Strávil jsem tu skoro čtyři hodiny. Bylo tu docela dost návštěvníků. Je zde dokonce zakázáno se smát. Kdyby tu ovšem z pietních důvodů ten zákaz nevisel, stejně by se asi nikdo nesmál. V místnosti bylo kolikrát se mnou třeba deset lidí a většinou nikdo ani nepromluvil, všichni jen koukali, četli a byli potichu. Protože na to, co tu je zachyceno, se snad ani nic říct nedá. Tohle místo jsem chtěl moc vidět a stojí to za to. Je to mimořádně silný zážitek.

   Jinak jsem toho dnes moc z Phnom Penhu neviděl. Zaskočil mě opět pravostranný provoz – málem mě smetla motorka, právě když jsem se velmi pečlivě rozhlížel -  na opačnou stranu ovšem. Motorek tu jezdí opravdu hodně. Fungují i jako taxíky, a to buď jen samotné motorky, nebo tuk-tuky (motorka s vozíkem, kam se nacpe třeba šest Kambodžanů). Tuk-tuk se liší od tricyklu (jezdí hlavně na Filipínách) tím, že má celkem čtyři kola a vozík jde o motorky lehce oddělat, kdežto tricykl má ve shodě se svým názvem kola pouze tři a sajdkára je s motorkou pevně spojena… V Kambodži fungují paralelně dvě měny – místní riely a americké dolary. Za dolar dostanete 4000 rielů. V Phnom Penhu mají názvy jen hlavní ulice, ostatní jsou číslované. Je to docela přehledné, i když dost často nejsou ulice vůbec označené. Nicméně čísla ulic vždy stoupají v jednom směru, takže danou ulici vždy nakonec najdete. Pokud ovšem máte mapu – mrkněte se hned na letišti, kde jsem ji sehnal já… Khmerština má vlastní písmo. Nevím jestli existuje nějaká oficiální verze přepisu khmerštiny do latinky, ale pokud ano, místní ji asi neovládají, protože ten samý název přepisují většinou mnoha různými variantami, a to často třeba v tom samém odstavci. Snad jedinou výjimkou je název hlavního města – píše se vždy Phnom Penh. Proto zde používám tento přepis, i když u nás se to většinou v atlasech píše jako jedno slovo.

   pondělí 13. června 2011   Killing Fields a Královský palác.   Ráno jsem navázal na včerejší návštěvu mučírny S-21 a vyrazil jsem na Killing Fields v místě zvaném Choeung Ek.  To se nachází asi 15 kilometrů od centra. Je dobré se informovat v hotelu o místních cenách. V tom mém mi řekli, že mototaxi tam a zpět, včetně čekání, stojí 5 USD. Takže i když na mě motorkáři zkoušeli cenu 8-10 USD, hravě jsem to srazil na těch pět. Cesta na motorce je docela zajímavá. Motorky v Phnom Penhu dominují, aut je o něco méně. Nejezdí se nijak zvlášť rychle, ale na naše poměry chaoticky, neboť motorky kličkují v hustém provozu jak je napadne. Chodci to tu mají těžké, přejít přes ulici je docela problém. Kdo občas při přecházení neriskoval, stojí v Phnom Penhu na ulici dodnes...

   V Choeung Ek se rovněž platí menší vstupné. Je tu muzeum, kde vám promítnou asi patnáctiminutový dokument. Dále je zde několik nástěnných tabulí, informujících o zdejších zvěrstvech. Zčásti se jedná o ty samé údaje, jaké je možno si přečíst i v mučírně S-21, některé  ale byly pro mě nové. Tak co nového jsem se například dozvěděl?  Například to, že oběti byly sváženy do tábora smrti nákladními automobily. Většinou byli popraveni hned, jak je sem přivezli. Později ovšem, když počet deportovaných překročil tři stovky denně, nestíhali kati svoje řemeslo udělat za jediný den. Takže tu byla postavena i chatrč, ve které vězni museli přečkat noc a popravili je pak druhý den. Celkově zde skončilo svůj život asi 20000 obětí – vesměs šlo o vězně z S-21. Mrtvoly byly naházeny do 129 hromadných hrobů. V každé jámě bylo tedy pohřbeno několik desítek až několik stovek těl. 86 těchto hrobů bylo později otevřeno a těla exhumována. Sloužila mimo jiné jako důkaz zvěrstev režimu. Celkem bylo nalezeno 8985 těl. Namístě je dnes postaven památník. Uvnitř něj je ve skleněných vitrínách vyskládána část lebek, které zde byly nalezeny. Ne všechny ostatky byly ovšem exhumovány. Některé oběti zůstávají pod zemí. Čas od času, když pořádně zaprší, vyplaví déšť ze země další kosti. Na jednom místě je to dokonce vidět. V areálu Choeung Ek není země rovná, nýbrž je jakoby zvlněná. Každá z mnoha prohlubní, které zde můžete spatřit, je masovým hrobem. K vidění je tu vidět i popravčí strom, o který byla rozbíjena těla malých dětí. Jejich mrtvoly pak ležely spolu s mrtvolami jejich matek ve stejné jámě hned vedle. V jiné jámě se zase našly pouze bezhlavá těla… Killing Fields je drsné místo, i když musím říct, že venku na čerstvém vzduchu ten dojem není tak silný, jako v ponuré věznici S-21.

   Po návratu z věznice jsem se vydal na prohlídku města. Nejdříve jsem se juknul na Chrám smaragdového Buddhy v Královském palácizdejší „Olympijský stadion“. Proč se mu říká olympijský, když v Kambodži olympiáda nikdy nebyla a patrně také nikdy nebude, to se mě neptejte. Pak jsem nakouknul do areálu dvou buddhistických chrámů. Byly docela pěkné, ale hodně se tu staví a buduje. Prošel jsem kolem Památníku nezávislosti a Památníku vietnamsko-kambodžského přátelství a došel jsem ke Královskému paláci. To není jedna budova, ale celá řada staveb, obehnaná zdí. Jak jsem tak šel kolem areálu, viděl jsem jednu bránu otevřenou. Nikde nikdo, vlezl jsem tedy dovnitř. Uvnitř jako po vymření, jen sem tam jsem viděl nějaké řadové zaměstnance, kteří si mě nevšímali. Nikde žádní turisté! Jelikož bylo pondělí, obával jsem se, že je zavírací den a že mě brzy vyhmátnou. Pak se ale začaly trousit skupinky návštěvníků. Byla jen polední pauza a otvírali ve 14:00. Vplul jsem tedy mezi ně a prohlédnul jsem si palác. Říkal jsem si před jeho návštěvou, že bude asi docela hezký, ale skutečnost dalekosáhle předčila moje očekávání. Palác je prostě parádní! Zatímco většina Phnom Penhu je nevzhledná, hlučná a chaotická, zde je klid a ticho. Téměř všechny  stavby jsou v dokonalém stavu a ty, co nejsou, se restaurují. Muselo to asi stát hromadu peněz, ale na Královském paláci se evidentně nešetří. Neměl jsem s sebou žádný plánek a nevěděl jsem pořádně, jaký je účel té které budovy. Jsou tu paláce, buddhistické chrámy i stúpy. Nejkrásnější stavbou je Chrám smaragdového Buddhy. Chrám byl postaven už roku 1892 a jeho tvůrci se inspirovali stejnojmenným chrámem v thajském Bangkoku. Roku 1962 pak proběhla rekonstrukce. Stavba kupodivu přežila režim Rudých Khmerů. Ti ji totiž udrželi v relativně dobrém stavu z propagandistických důvodů – ve světě pak mohli tvrdit, jak skvěle pečují o kambodžské kulturní dědictví. Polovinu chrámu sice nakonec ti barbaři stejně zničili, ale i tak toho pořád zůstalo hodně k obdivování. Smí se vstoupit i dovnitř. A hle, skutečně tu trůní malý zelený Buddha, zřejmě opravdu smaragdový! Bohužel se uvnitř budov nesmí fotit. Chrám smaragdového Buddhy je rovněž znám pod názvem Stříbrná pagoda, ovšem první název je určitě výstižnější, neboť nic stříbrného jsem tu nezahlédl.  I další budovy v areálu jsou pěkné, je to skoro až inflace dojmů. Sem určitě zajděte.

   Přesně v 15:00 (to už jsem byl venku z paláce) přišel exaktní důkaz, že v Kambodži je momentálně období dešťů. Začalo lít jak z konve a do hotelu jsem doběhl již lehce promočen. Déšť má jednu další nevýhodu: během něj nefunguje v hotelu wifi…Večer jsem zjistil, že pět metrů od hotelu je krámek s velmi levným pivem a dalším pitím. Další důvod, proč se ubytovat ve Spring Guest Housu J.

   úterý 14. června 2011   Phnom Penh – den třetí a poslední.   Dnešní den jsem obešel pár dalších památek, ale nijak jsem to nepřeháněl. Většinu času jsem pak strávil prací na tomto článku. Ráno jsem se nejdříve vydal směrem na Central Market. Cestou jsem natrefil na autobusové nádraží a koupil jsem si lístek na zítra do Siem Reapu. Lístek stál 4.50 USD, zatímco u nás v hotelu ho prodávají za 6 USD. Prošel jsem Central Marketem, kde kromě klasického tržiště s jídlem, ovocem, zeleninou, masem, rybami apod. prodávají i šperky, hodinky a textil. U jednoho stánku jsem viděl docela pěkná trička za tři dolary (pravila paní, cenovky se nevedou). Bohužel však neměli moji velikost. O stánek vedle ji měli a vida, za to samé tričko chtěli jen dva dolary! Smlouvat jsem nezkoušel, protože tričko pod dva dolary, to snad ani nejde, ale kdo ví? Můžete to zkusit.  Pak jsem došel k chrámu Wat Phnom. Ten stojí na kopečku (phnom znamená khmersky kopec), což je samo o sobě fakt hodný zaznamenání, neboť jiný kopec jsem v celém Phnom Penhu nezahlédl. Chrám se ovšem rekonstruuje (stejně jako bez výjimky všechny další chrámy v Phnom Penhu, které jsem viděl – ani jeden není úplně dokončen). Podle legendy byla první pagoda vztyčena na tomto kopečku již v roce 1373. Stará paní jménem Penh (po které pak Phnom Penh pojmenovali) sem přinesla pět soch Buddhů (čtyři bronzové a jednu kamennou), přinesených Mekongem (byly ukryty v  plovoucím kmeni). Na její popud pak byla vystavena ona pagoda. Při stavbě bylo použito dřeva z připlaveného kmene a sochy Buddhů byly umístěny v chrámu. Tolik legenda. Dnes se okolo chrámu (část je, jak jinak, v rekonstrukci) rozkládá jakýsi park. Trochu to připomíná pražský Petřín, včetně randících dvojic, ovšem v menším vydání. Pod kopcem se shlukuje turistická infrastruktura, jsou tu stánky, motorkáři, jeden chlapík tu má slona, na kterém se můžete vyfotit a dokonce je tu pokladna, kde nebohé turisty zkásnou o jeden dolar (šel jsem z druhé strany, aniž jsem to věděl a stejně bych jim nic nedal, vybírají pouze od cizinců, ale lístky nikdo nekontroluje). Rovněž několik opičáků se prohánělo v korunách stromů hned vedle vrcholové stúpy. Pak jsem šel podél řeky Tonlé Sap směrem ke Královskému paláci. Vzpomněl jsem si, že Tonlé Sap teče v době monzunů směrem do jezera Tonlé Sap (čili z Mekongu) a v období sucha zase do Mekongu. Teď ale období dešťů teprve začíná, tak kterýmpak směrem teče asi voda v řece teď? Civěl jsem na řeku několik minut a podle plovoucí trávy jsem nakonec usoudil, že voda teče skutečně směrem z Mekongu do jezera. Je to ale pohyb téměř nepostřehnutelný a voda skoro stojí… Před Královským palácem jsem pak ještě narazil na chrám Wat Ounalom. I zde se někde pracuje, ale většina je už zrestaurovaná a vypadá to pěkně. Je to asi nejhezčí chrám, který jsem viděl v celém Phnom Penhu mimo areál Královského paláce. Nakouknul jsem i dovnitř. Zrovna tu hrála skupina chlapců typickou buddhistickou hudbu (nástroje: něco jako xylofon, gamelan, bubny a nějaká píšťala) a začínali se scházet věřící, asi dnes bude nějaká slavnost. Já jsem se však vydal zpět do hotelu. Jednak jsem potřeboval pracovat a kdoví, kdy zase začne pršet.  

   A začalo. Dnes se spustila průtrž mračen v 16:45. To už jsem byl ale naštěstí zpět na hotelu a díval se na to běsnění živlů z okna.

   Ještě jednu věc musím zmínit, a to nepříjemnou: mnoho domorodců v Phnom Penhu je dost otravných. Týká se to hlavně motorkářů a tuktukářů, v menší míře i dalších naháněčů. Jakmile vidí pochodující kasičku (tj. bělocha), už vám nabízejí svezení apod. Jinde také otravují taxikáři, ale v Phnom Penhu má člověk dojem, že „taxikáři“ tvoří snad polovinu města. Zkouším je úplně ignorovat, nebo říct důrazně „no!“ a dál si jich nevšímat, ale někdy je to dost těžké, poslat někoho do háje třeba 100x (či spíše vícekrát) za den. To v Kuala Lumpur si Vás nikdo nevšímá (s výjimkou taxikářů, ale těch je v KL relativně málo).

 

   Jaký je Phnom Penh? V zásadě je to město nepříliš hezké, chaotické a přelidněné. Navíc je docela roztahané, zajímavá místa jsou docela daleko od sebe. Královský palác je ovšem nádherný a i jeho okolí je krásně  upravené. Pokud ale přiletíte do Phnom Penhu jako já z Kuala Lumpur, rozdíl je to velmi výrazný. Kuala Lumpur je prostě hlavní město vyspělé země, kdežto Phnom Penh metropolí chudého království, které se po letech strádání snaží postavit  na vlastní nohy. Jde to ale ztuha. Ceny v Kambodži nejsou vysoké, nicméně jsou o trochu vyšší než v Malajsii, a to při daleko nižším standardu prakticky všech služeb. Na druhou stranu, pokud Phnom Penh srovnám s Manilou, vyjde z toho docela lichotivě. Ačkoliv má Phnom Penh dva miliony obyvatel, nejsou tu prakticky žádné mrakodrapy či jiné výškové budovy. Jednou větou lze tedy Phnom Penh charakterizovat jako nízké hektické velkoměsto plné motorek. K návštěvě Phnom Penhu doporučuji dva dny. Za tuto dobu všechno v pohodě stihnete. Já jsem tu strávil tři dny, ale hodně jsem pracoval na článcích, jinak tři dny by bylo asi moc. Za jeden den se to dá také zvládnout, ale  budete se zbytečně honit. A pokud sem přijdete jako já v období dešťů, musíte počítat s tím, že skoro každé odpoledne leje.

   Na závěr tři nejzajímavější místa v Phnom Penhu, která musíte vidět:

1) Věznice S-21

2) Killing Fields v Choeung Ek

3) Královský palác

   A to stačí. Kdybyste přesto chtěli vidět ještě něco jiného, tak docela hezké jsou chrámy Wat Phnom a Wat Ounalom. A za pár let budou ještě hezčí, až bude dokončena rekonstrukce.

  

Phnom Penh – shrnutí a praktické informace

orientační kursy v červnu  2011: 1 USD = 17 Kč, 1 USD = 4000 R (kambodžský riel)

   Kambodža – vstupní formality: Občané České republiky potřebují pro pobyt v Kambodži vízum, to však lze obdržet přímo na letišti za 20 USD. Potřebujete jednu fotografii. Vízum platí jeden měsíc.

   Peníze: Oficiálním platidlem v Kambodži jsou kambodžské riely. Ovšem druhou téměř oficiální měnou je americký dolar. Většinou jsou ceny v hotelích, restauracích a dalších místech, kde jsou turisté, uvedeny v dolarech, místní (třeba v lokálních restauracích) však počítají spíše v rielech. Dolary vydávají i bankomaty, které si obvykle paušálně strhávají 4 USD za jeden výběr. Centy se však nepoužívají. Takže platíte-li malé částky, vrací vám vždy nazpět v rielech. Kovové mince neexistují, platí se pouze bankovkami. Oficiální kurs ve směnárně je kolem 4100 R za jeden dolar, ale všichni obchodníci počítají 4000 R za dolar.

   Letenka Kuala Lumpur → Phnom Penh a zpět: 534 malajských ringgitů (přesně 3088 Kč). Společnost Air Asia, cena včetně všech poplatků a zpátečního autobusu Skybus ze stanice KL Sentral na letiště a zpět. V ceně je rovněž započítán zlodějský „poplatek za opuštění Kambodže“ (76 ringgitů – 25 USD), což je něco jiného než odletová taxa, která je v ceně také. De facto se jedná o jakési „výstupní vízum“. Letadlo letí asi hodinu a půl čistého času.

   Ubytování: Spring Guest House – 6 USD za dvoulůžkový pokoj se sprchou a větrákem. Byl jsem sám, ve dvou lidech je cena stejná. Wifi zdarma (které ovšem za deště nefunguje), dají vám i ručník, kartáček na zuby a malou láhev vody a dokonce je na pokoji i televize s asi 80 programy (ne že bych ji tedy sledoval). Jedinou nevýhodou je poloha mého pokoje v šestém patře, přičemž výtah zde není. Přesto je to vynikající ubytování, vzhledem ke kvalitě je cena neuvěřitelně nízká.

   Doprava v Phnom Penhu: motocykl (mototaxi) z letiště do centra (asi 7 kilometrů) mě stál 2 USD (smlouvat!). Motocykl na Killing Fields (15 km od centra) a zpět, včetně asi 1.5-hodinového čekání řidiče, než si areál prohlédnu – 5 USD (smlouvat!). Kromě mototaxi jezdí v Phnom Penhu ještě tuk-tuky, sem tam lze zahlédnout i kolorikšu či klasický taxík – automobil. Normální MHD (autobusy, maršrutky, tramvaje, metro) v Phnom Penhu neexistuje.

   Jídlo a pití: v levných místních restauracích stojí jídlo cca 1.5 – 2.5 dolaru. Velké pivo (640 ml láhev) jsem si dal v restauraci za 1.90 USD, přinesli mi ho ale nechutně teplé. Ledová káva v restauraci 0.5 dolaru..Malý krámek (a zároveň „hospoda“) hned vedle hotelu: voda (1.5 litru láhev) 1500 R, ledový čaj (plechovka 300 ml) 2000 R, pivo Angkor (malá plechovka) 2500 R. Menu v KFC 3.60 USD.

   Vstupy: Tuol Sleng Museum (S-21) – 2 USD, Killing Fields (Choeung Ek) – 2 USD, Královský palác 6.25 USD (25000 R – neplatil jsem).

   Tričko na tržišti: 2 USD

 

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN

 

 

Náhledy fotografií ze složky Kambodža - Phnom Penh (Petr Daubner)


Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář