Jdi na obsah Jdi na menu
 


Brunej (František Kosík)

17. 9. 2009

              

                                           Brunej (František Kosík)

   Brunej, země turisty opomíjená a údajně ne příliš turisticky zajímavá. To byla má základní informační orientace před navštívením tohoto sultanátu ležícího na pobřeží ostrova Borneo vklíněného mezi malajské státy Sabah a Sarawak s hlavním městem Bandar Seri Begawan. Není nadto si tvrzené údaje ověřit na místě samém a tak jsem z Malajsie na dva dny vyrazil. Převládajícími aerolinkami létajícími do a ze země je letecká společnost Royal Brunei pyšnící se vlastnictvím sultána, kolem nějž se ostatně v této zemi točí téměř vše. Samozřejmě, že do země létají i další letecké společnosti (zejména Malaysian Airlines) ale Royal Brunej zcela převládá, což je patrné již po přistání, neboť většina letištních budov je opatřena logem tohoto subjektu. Úrovní sultánovy letecké společnosti jsem byl poněkud zklamán, nedá se do vybavenosti letadel jak v rámci kratších letů (Kuala Lumpur), tak delších letů (Bangkok), srovnávat např. se Singapore Airlines. Zato Vás před odletem čeká společná modlitba v arabštině dle přednesu přednášejícího (v Bruneji je ostatně dost nápisů v arabštině, ale nikdo z místních, se kterými jsem mluvil, arabsky neuměl, asi tím jen vzdávají hold těm „pravým“ muslimským zemím). Sympatické malé letiště na předměstí plně vyhovuje potřebám sultanátu a jako na většině menších světových letišť zde není problém dostavit se k odbavení těsně (30 minut) před odletem. Úředníci na letišti bez problémů, byť jsem při vyplňování příletových formulářů na palubě letadla trochu znejistěl, když jsem v propagačních letácích coby součást výbavy vyčetl v aktuálním vydání nějaké brožury, že občané států nevyjmenovaných v připojeném seznamu (na kterém Česká republika nefigurovala), mohou do země vstoupit jen s vízem. 

Obrazek

 

                   Mešita Omara Aliho Saifuddina (Jame Omar Ali Saifuddin)

 

 

   Opakovanými hovory s místními jsem zjistil, že na celou zemi připadá jen kolem sta provozovatelů taxi licence, přičemž jen polovina z tohoto počtu licenci skutečně využívá a provozuje. Je to bohužel vidět, neboť sehnat taxi mimo letiště je neřešitelný problém. Jiný způsob dopravy přitom téměř nefunguje, neboť hromadná doprava neexistuje a využívat tedy lze vedle autostopu (žádného stopaře jsem však za ty dva dny neviděl) hotelové autobusy, které v určitých intervalech zdarma rozvážejí ubytované do pevně daných míst (v zásadě jiné hotely, letiště, vodní vesnice a centrum Bandar Seri Begawanu – dále jen BSB). Taxíky přitom nejsou nijak laciné a navíc se na rozdíl od nás cena obvykle zvyšuje dle počtu pasažérů a jezdí se na často tuto zemi dost neobvykle s předem dohodnutou cenou. Trasa z letiště do centra BSB vyjde na nějakých 30,-BND (kurz v srpnu 2009 cca 12,-Kč za 1,-BND – brunejský dolar). Docela draho na zemi žijící z ropy a garantující všem motoristům u všech benzínových pump (výlučně Shell) jednotnou cenu 0,31 BND/1 litr benzínu. Několikrát jsem využil taxi služeb jediné zdejší taxikářky - paní Amy Siok (tel. +673 881 1889), se kterou se dobře povídalo, sdělila mi spoustu zajímavostí a např. i tu, že je jedinou taxikářkou v zemi, což jí několikrát umožnilo figurovat na titulní stránce zdejších novin hned vedle všudypřítomných sultánových fotografií. Byla dokonce ochotná zajistit prostřednictvím svého údajného známého i alkohol, v Bruneji zboží nekoupitelné, leč po zjištění, že by stačilo jen pět piv, její zájem o kšeft uhasl. S prohibicí si však místní chtiví alkoholu a světské zábavy hlavu nelámou. Na delší pobyty, většinou víkendová povyražení, vyjíždějí do malajského města Miri, kde jsou dle jednoho z místních borců šikovná děvčata a skvělé diskotéky, na otočku se pak jezdí do malajského Limbangu.

 

                V úvodu jsem zmiňoval sultána. Kult jeho osobnosti v této zemi je stoprocentní. Bankovky (nezničitelné – zkuste ji schválně roztrhnout), budovy, stadióny, to vše nese výlučně jeho jméno a portrét a není divu, neboť snad byl uveden do stavu již ve svých 16-ti letech a setrvává ve „funkci“ dosud, kdy je mu 63 (srpen 2009). Vzhledem k tomu, že toho asi nebude mít příliš na práci vyjma krocení svých příbuzných (známá kauza spojená s osobou jeho bratra, který rozmařilostí zatěžoval státní kasu a samotného sultána natolik, že se mu jej podařilo sesadit z pozice nejbohatšího muže světa, kterou tak nedobrovolně přepustil Billu Gatesovi), vypadá mladě a hádal bych mu tak 40. Možná je to i tím, že se nechává jako ostatně řada současných a zejména bývalých panovníků, zobrazovat mladším.

 

                Lidé jej však mají rádi, nesetkal jsem se s jedinou negativní reakcí. Nevím, nakolik je tento fakt podpořen výhodami (neexistence daňového systému, státní podpora cen zboží), nicméně lidé jej adorují a je pro ně figurou nedotknutelnou. Většina místních, se kterými jsem hovořil, byla velmi pyšná na zdejší systém, kdy si každý žije v bavlnce a dávali okázale najevo, že výhod plně využívají a mají na rozdíl od občanů jiných států postavení výsadní. Dle jejich vyprávění se se sultánem setkal osobně skoro každý, protože pravidelně vyráží bez jakékoliv ochranky do ulic a rozmlouvá s místními. K dobru byla dána i historka, podle níž na jedné ze svých vyjížděk zastavil u stopující dvojice cizinců a těmto po krátkém rozhovoru věnoval nový vůz, aby se nemuseli plahočit tímto přepravním způsobem. Na můj dotaz, zda si auto odvezli, jak to bylo s případnou daní, vývozním povolením apod. jsem již odpověď nedostal, takže ponechávám volné úvaze, zda jde o tradovanou fabulaci nebo skutečnost. Sultán sídlí v paláci (Istana Nurul Iman) obklopeném rozsáhlými zahradními komplexy a obehnaném řekou Brunej (Brunei river). Řekou tedy nazývají tok místní a je i pod tímto názvem zobrazována v mapách, ve skutečnosti jde o mořský záliv či zátoku vříznutou do vnitrozemí, tvořenou spletí kanálů a spojovacích průkopů. Palác, který je největším palácovým komplexem na světě, není veřejnosti přístupný s výjimkou tří po sobě jdoucích dnů v každém kalendářním roce, kdy se koná nějaký místní svátek. Tento přitom připadá v každém roce na jiné období (v roce 2009 září), takže je nutné se informovat u místních. Nepotvrzená resp. rozporná informace však uvádí, že cizinci za brány paláce nesmějí. Nevím, nešlo to ověřit a informační zdroje se názorově rozcházely. Palác je zdálky čitelný svou kopulí čnící nad okolí z ryzího zlata a je rezidencí sultána (His Majesty). Z leteckého pohledu trochu připomíná obrovský hotelový komplex a nebýt zmíněné kopule (celkem jsou dvě, ale menší postranní není zdálky vidět) a zvednutých střech, nebál bych se jej přirovnat k bývalým rozsáhlým ROH-rekreačním střediskům.

 

                Nejnavštěvovanějším místem Bandaru je vodní vesnice (water vilage neboli Kampong Ayer) a dvě mešity. Vodní vesnice je komplex dřevěných obytných staveb postavených na kůlech na vodě – „řece“ Brunei a vybíhajících z centra Bandaru do všech stran „řeky“ Brunei a jejich přítoků v celkové délce téměř 10 km. Bydlí zde údajně kolem 30.000 obyvatel a sultán již dávno vzdal snahu o jejich přestěhování do pohodlných městských sídel, jejichž výstavbu zdarma obyvatelům vodní vesnice opakovaně nabízel. A není se co divit, občanům Kampong Ayeru v podstatě nic nechybí. V rámci výletu do vodní vesnice vám místní průvodci nabídnou prohlídku několika z nich a při prohlídce vás ani nenapadne, že jste v „plovoucí“ budově. Nechybí totiž kuchyně, obývák, ložnice, modlitební místnost a vymoženosti typu televize či lednice. Jen garáže jaksi nejsou k dispozici, takže pokud vás udiví vysoký počet aut lemujících cesty a parkoviště u hlavních silnic s výhledem na vodní vesnici, pak vězte, že se v okolí nekoná žádná slavnost či trhy, ale že zde parkují vodní vesničané. Takže do práce hezky hup do lodě a pak k zaparkovanému autu na parkovišti.

 

S pracovním nasazením to však místní rozhodně nepřehánějí. Můj průvodce s úsměvem popsal pracovní den státního zaměstnance zhruba tak, že po příchodu do práce kolem půl desáté následuje snídaně, pak kolem jedenácté klábosení s kolegy u kávy, dlouhý oběd a ve zbytku pracovní doby už přeci není proč pracovat, když za chvíli padne. Pokud to místní údajně nijak nepřehánějí s pracovním tempem, platí to bohužel i pro jejich vztah k řece. Ta je zanesena odpadky kam oko dohlédne. Nepanuje zde sice smrad známý např. z řeky protékající Hanojí či jiným nepříliš čistým velkoměstem této oblasti, ale odpadky i ve slepých ramenech určitě nejsou sultánovi po chuti, zvláště když znečištěná ramena „řeky“ obklopují jeho honosné sídlo. Místní vyhláška či snad dokonce zákon přitom zapovídají vyhazování odpadků do vody pod pokutou 500,-BND, málokdo však tohoto postihu dbá.

 

                Jiná je však situace ve městě zářícím čistotou a zejména na místních trzích, kde jsem byl hygienickými podmínkami na rozdíl od srovnatelných trhů např. v Malajsii, Indonésii či Vietnamu, překvapen a i český kontrolní hygienik by byl jistě spokojen. Žádné válející se hromady odpadků a zbytků, ale přehledně srovnané zboží včetně jídel opatřené cenami. Turistům je obvykle vnucován trh hned naproti hlavního centra vodní vesnice nazvaný Tamu Kianggeh dle přítoku Bruneie – potoku Kianggeh. Výhodou tohoto trhu je, že na něj místní mohou zboží přepravovat vodní cestou. Mě však více zaujal noční trh v příměstském Gadongu (Gadong night market) a to druhovou rozmanitostí. Kromě jídla připravovaného namístě (zejména kuřecí maso na všechny způsoby a sladkosti – ugrilovaná kuřecí játra, srdce na špejlích po čtyřech až šesti kusech apod. – cena 1,-BND) zaujala zelenina a ovoce. Mě jako oblíbence exotických plodů zaujalo zejména ovoce, které místní nazývali  Tarap a má se snad jednat o ovoce rostoucí výlučně na Borneu. Kus stojí dva až tři BND v závislosti na stupni zralosti a ovoce je velké asi jako durian, kterému se i tvarově podobá, jen nemá ostré trojúhelníkové hroty, ale namísto toho jakési štětiny. Chutná trochu jako banán a je tvořen po rozříznutí jakousi středovou osou, na níž jsou malé kulovité plody.

 

                Nejhezčími stavbami v Bandaru jsou však bezpochyby mešity. Jednak mešita Omara Aliho Saifuddina (pojmenovaná po otci současného sultána) obklopená umělou vodní lagunou nepřístupná veřejnosti tedy neislamistům a mešita Hassanila Bolkiaha (pojmenovaná dle současného sultána přičemž místní ji nazývají mešitou Kiarong) veřejnosti přístupná včetně hlavní modlitebny. Vybavení obou mešit stran hlavních zdobných prvků (lustry, mramorové podlahy a stěny atd.) pochází vesměs z Evropy (Anglie, Itálie, Belgie). Nedávno byla dokončena třetí majestátní mešita viditelná z „řeky“ Brunei, vydáte-li se z centra Bandaru po silnici či po vodě dále od moře. Není ještě znázorněna na mapách ani na prospektech a nemá ještě jméno. Místní jí proto označují podle přiléhající části Bandaru v níž leží – mešita Tamoi. Lze předpokládat, že až sultán dosultánuje, bude pojmenována po následujícím panovníkovi nebo bude mít tu čest bratr sultána či jeho syn.

 

Turisté jsou dále v Bandaru zváni hlavně do Brunejského národního muzea ležícího na kraji Bandaru – výpadovce podél vodní vesnice směrem k otevřenému moři. V hlavní části se nachází překrásná mozaika vodní vesnice a centra Bandaru včetně zlaté svítící kopule mešity Omara Aliho Saifuddina. Je tvořena tisíci kousky barevných kamenů tvořících zmíněný impozantní výjev. Jinak se expozice neliší od muzeí obdobného typu a lze zde nalézt vše od způsobů výroby, tkaní, historii Bruneje až po její současnost. Součástí jsou i malé expozice okolních států tvořících tzv. Sdružení zemí východní Asie (Filipíny, Thajsko, Vietnam apod.). Dalším muzeem tentokráte již v samotném centru Bandaru je tzv. Royal Regalia Building shromažďující kolekci artefaktů vztahujících se k sultánovi, jeho předkům i příbuzenstvu. Račte spatřit sultánovy kalhoty, ve kterých chodil do školy a podobné věci, to vše v budově ve tvaru hlavní modlitebny obvyklé islámské mešity. K vidění jsou i členové sultánovy gardy v oblečcích dle služebního zařazení a vrcholem je údajně originální královská koruna ze zlata a drahých kamenů nevyčíslitelné hodnoty skrytá v trezoru. I zde, stejně jako ve většině jiných budov, je nutno se před vstupem zout, aby snad památka jeho veličenstva nedoznala úhony. Naproti pak stojí The Lapau – soubor budov, ve kterých se konají královské ceremonie a byl zde i v roce 1968 korunován současný sultán Haji Hassamil Bolkiah. Mimochodem se sultanátu ujal po dobrovolné abdikaci jeho otce Hajiho Omara Aliho Saifuddina Saadula Khairiho Waddiena) v roce 1967. Kousek od tohoto místa leží azurově modrý kostelík svatého Ondřeje, aby i místní křesťanská menšina mohla sem tam zajít do svého svatostánku. Nejedná se však o největší místní kostel, ale o nejmalebnější, druhý údajně leží mimo centrum Bandaru a tedy i mimo pozornost turistů, nebyl jsem tam. Vedle St. Andrew´s church, v přilehlém parčíku, je sympatická občerstvovna za lidové ceny – soubor k sobě připojených prodejních stánků, kde se mohou batůžkáři levněji občerstvit. Z tohoto místa vede dvouproudý bulvár (po cestě směrem k vodě míjíte po pravé straně z dalších místních drobných zajímavostí např. hodinovou věž a malý taoistický chrámek po pravé straně a po levé výše zmíněný Tamu Kianggeh) přímo až k přístavu a centru vodní vesnice a tato oblast je považována za centrum Bandaru.

 

                Stavbami nijak zajímavými, nicméně i tak zmíněnými, je Yassan Complex – (Yayasan Sultan Haji Hassanal Bolkiah Foundation Complex), nákupní centrum v srdci Bandaru s širokým bulvárním korzem s fotogenickým výhledem na mešitu Omara Aliho Saifuddina. Poblíž je u „řeky“ základna lodí pro výlety na vodní vesnici. Ještě krátce k Bandar Seri Begawanu. Uvedený název je údajně používán od roku 1968, kdy k původnímu pojmenování Bandar (malajský výraz pro přístav či město) přibyla zbylá dvě slova označující titul sultána „Seri Begawan“. 

 

                Příjemným večerním zpestřením pro mě byla návštěva prvoligového utkání singapurské ligy mezi domácím královským klubem Brunei DPMM FC (písmena uprostřed znamenají v malajštině zkratku vyjadřující, že jde o sultánův klub) a singapurským týmem Super Reds FC. Tento sultánův tým je totiž jediným týmem hrajícím singapurskou ligu, jejíž výsledky lze sledovat i prostřednictvím našeho teletextu a na jejíž zápasy lze sázet u tuzemských sázkových kanceláří. Zápasy se hrají kvůli nesnesitelnému vedru po osmé večer a to na monstrózním fotbalovém stadiónu pojmenovaném jak jinak po současném sultánovi v kulise tak z 20% zaplněného hlediště. Měl jsem tu čest zaznamenat výhru domácích 3:2 po prohrané půli 0:1 a diváci vřeštěli o sto šest (při nespokojenosti se bučí). Kotel nebyl, ale diváci se bavili, k čemuž napomohla i hra samotná – útoky se přelévaly, obrana moc neexistovala a hlavně, každý makal od začátku do konce. Jaké to osvěžení proti plazivým chodcům z domácí soutěže. Rozptýlením byl sudí v turbanu, obrovská světelná tabule naopak neukazovala čas. Návštěvu rozhodně doporučuji, v srpnu 2009 se hrálo, vždy v pondělí od 20:15 hod. Stadion a jeho přilehlé okolí lze navštívit i kdykoli přes den, nikdo Vás neruší, ochranka nehlídá a nezakazuje, tak jsem se i volně prošel po hrací ploše, navštívil jakousi síň slávy a byl-li by k dispozici balón, možná by došlo i na pokutový kop. V sousedství jsou pak i další hrací ploch a stadiony (plavání, pozemní hokej). Pravdou je, že pokud by můj hotel (Orchid Garden) nebyl hned v sousedství, tato místa bych navštívil jen stěží.

 

                Informace o počtu obyvatel, rozloze apod. najde každý v atlasu či jiných zdrojích, takže těmito údaji nechci zatěžovat. Zmíním tedy např. jen to, že, oficiálním platidlem je vedle BND i singapurský dolar. Zatímco však singapurský dolar směníte ve směnárnách okolních států (zejména Malajsie) bez problémů, nabídka i poptávka po BND je skoro nulová. Nebuďte tedy jako já zmateni z toho, pokud Vám v cizině nabídnou namísto poptávaných BND dolary singapurské.

 

                Z okolí Bandaru jsem navštívil lokalitu, kde se vyskytuje druh místních opic – Proboscis. Jde o opice se zploštělým nosem. Cesta tam vede lodí podél zadní části vodní vesnice směrem do vnitrozemí, a i když nějakou tu opičku spatříte, nejde o nic extra. Opice jsou plaché, rozšiřující se Bandar a jeho příměstské části zmenšují jejich životní prostor a tak se málokdy podaří dostat se do jejich bezprostřední blízkosti, byť se průvodci snaží přiblížit Vám je o sto šest. Zajímavější než opice pro mě byla plavba lodí podél mangrovových porostů s možností sledovat, jak i sultánova společnost zaneřáďuje kdysi nepochybně čistou přírodu ostrova Borneo smetím, odpadky a další výstavbou. Doporučuji pak hodně hovořit s místními jakož i Vašimi případnými průvodci. Sdělí spoustu zajímavostí, které jinde nevyčtete (např. obvyklá turistům podávaná historka o zajištění bezpečnosti země pro případ ohrožení jiným státem či zájmovou skupinou o tom, jak pro takový případ sedí někdo u telefonu v Singapuru a australské a americké jednotky z blízkých základen ihned vyrážejí) nebo které pomohu překonat nepravdu či zastaralosti z vyčteného (např. jsem někde v rámci příprav na cestu četl článek jednoho cestovatele, který připisoval nějaké schůzi či společné akci taxikářů nemožnost dosažitelnosti taxíků, byť pravda je zřejmě taková, že je jich tu prostě jako šafránu).

 

                Návštěvu národních a zábavních parků jsem vynechal. Ty první mě přišly malé a málo zajímavé (např. Peradayan park), druhé tím spíše (Jerudong park). Naopak lituji, že jsem nebyl v oblasti Seria a okolí. Údajně zde totiž lze navštívit pro turisty přístupný komplex ropných polí, kde lze shlédnout kromě těžních věží i proces zpracování ropy a další související zajímavosti (dokonce tu i vystavěli monument na paměť vytěženého bilióntého barelu).

 

                Tolik o mých několika postřezích ze země, která se na cestovatelských stránkách vyskytuje sporadicky a v informačním rozsahu jen velmi sporém. Třeba někomu alespoň zčásti pomohou při úvaze, zda sem zabrouzdat či nikoli. Já to mohu jen doporučit, v Bruneji se mi líbilo a je jen škoda, že nebylo více času.

 

                Orientační ceny srpen 2009: ovoce na trhu: 1,- až 4,-BND, cigarety: 6,-BND, plechovka Coly: 2,-BND, vstupné na utkání 1. Ligy: 8,-BND, taxi z letiště do centra Bandaru: do 3O,-BND, oběd či večeře v hotelové restauraci: 12,- až 30,-BND, ubytování v tříhvězdičkovém hotelu Orchid Garden (napůl cesty mezi letištěm a Bandarem): 100,-EUR za dvoulůžkový pokoj a noc se snídaní, výlet s cestovkou (je v každém hotelu) v trvání cca dvou až šesti hodin: 60,- až 80,-BND, individuálně s využitím taxi dle dohody a cca jednou tolik.

 

 

Srpen 2009

 

                                                                                                                                                             František Kosík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Brunej III

Filip Toncar,14. 2. 2010 21:49

Od lidí, kteří v klubu zůstali, vím, že život v sultanátu není zrovna zábavný. Příliš příležitostí ke společenskému vyžití se v BSB nenajde a delší pobyt asi není úplně optimální. Já byl však zemí nadšen. Mohu potvrdit to, co jste psal ve Vašem článku. Obrovská úcta lidí k sultánovi a jeho rodině mě dost zaskočila. V porovnání s politickými reáliemi jsem si připadal jako ve snu. Také jsem slyšel stovky historek. Mj. o tom, jak se sultán proháněl po městě v originál Batmobilu z filmu Batman, jak rozhazoval mezi lidi bankovky při oslavě svých narozenin, jak poslal soukromé letadlo pro australský národní tým polistů, když měl chuť si zahrát polo...historek bylo opravdu požehnaně a těžko říct, kolik jich bylo pravdivých. Krásně se však z úst místních poslouchaly :-) Mimochodem sultána jsem viděl několikrát projíždět v autě (jak jste zmiňoval - bez ochranky) a s princem jsem měl dokonce tu čest si potřást rukou a prohodit s ním pár formálních slov, jelikož byl několikrát přítomen na našem tréninku.
Co se týče taxi služby, nemůžu posoudit, ale já se setkal s jiným jevem - několikrát během mého pobytu mi zastavilo auto, aniž bych stopoval, a řidič mě ochotně odvezl kam jsem potřeboval.
Mimochodem tezi o ochraně země cizími vojenskými jednotkami jsem také zaslechl. A naprosto souhlasím s Vaším tvrzením, že je nejlepší se co nejvíce bavit s domorodci, kteří jsou velmi vstřícní a ochotní. Prozradí toho opravdu hodně z faktů neuvedených v turistických průvodcích.
V BSB je prý také velká homosexuální komunita. Než mi to bylo sděleno, nevšiml jsem si toho, ale po tomto zjištění mi naopak přišlo, že jsou homosexuální páry všude kolem mě :-) Tak nevím nakolik to bylo mou sugescí a nakolik se jednalo o fakt.

Tak...tolik v kostce můj pobyt. Historek a vzpomínek by bylo více, ale mám příliš líné prsty na to, abych je zde všechny otiskoval. Každopádně sem ještě útržkovitě něco ze vzpomínek časem přihodím.

Například existenci poboček firem Baťa a Crystalex Jablonec přímo v centru BSB :-)

Brunej

Filip Toncar,14. 2. 2010 21:48

Uroveň místních hráčů byla někde na úrovni naší třetí ligy, nositelem kvality byli především cizinci. Pravda je, že od té doby se kvalita pravděpodobně dost zvedla, protože malajská liga není rozhodně jednoduchá soutěž. Mimochodem v době, kdy jsem v DPMM FC byl, tento klub žádnou soutěž nehrál. Klub pouze pořádal vlastní turnaje, trvající třeba dva měsíce. Žádná ligová soutěž se však v Bruneji tehdy nehrála.
Abych uzavřel téma fotbalu - na testech jsem neuspěl. Klub angažoval ještě těsně před mým odletem Danielle Bekonna - brankáře, který byl ve zlatém kamerunském týmu z Olympiády v Sydney. Já jsem tedy mohl doma alespoň v poklidu odmaturovat :-)

Brunej

Filip Toncar,14. 2. 2010 21:47

Dobrá, malinko se rozepíšu.
Moje cesta do Bruneje byla výsledkem dosti bizarního výběru hráčů do klubu DPMM FC, jehož "vlastníkem" je princ Al-Muhtadee Billah. Klub si na jednom webu zprostředkovávajícím nabízení a poptávání hráčů vybíral hráče z celého světa, které si posléza zval na testy. Takto přišla jednoho březnového dne pozvánka i mně a ačkoliv jsem všem okolnostem nijak zvlášť nevěřil, zhruba za deset dnů jsem seděl v letadle směr Paříž - Singapur - BSB.
Klub mi hradil zpáteční letenku, hotel i stravu. Mimo mě byli na testech ještě hráči z Mexika, Brazílie, Nigérie, Ghanny, Kamerunu atd. Mé testování trvalo necelé tři týdny a začalo mírnými aklimatizačními problémy. Při prvním tréninku jsem po půl hodině slezl ze hřiště doslova "po čtyřech", naprosto vyčerpaný, dehydratovaný, politý ledovým potem. Asi si dovedete předtavit, že přílet z březnové Evropy do "sauny" na Borneu a trénink od 16 hodin odpoledne asi není žádné peříčko. Nicméně jsem si zvykl a později již bylo vše v absolutním pořádku.

XXX

Frankie,26. 1. 2010 10:23

To musela být vpravdě neocenitelná a zřejmě i neobvyklá zkušenost. V duchu jsem si říkal, jestli někdy někdo z českých hráčů soutěž okusil a s jakými dojmy. A nebojte se klidně lehce rozvést Vaše zkušenosti, nejen já bych to uvítal.

DPMM FC

Filip Toncar,25. 1. 2010 23:34

V Bruneji jsem byl před osmi lety, na zkoušce ve fotbalovém klubu DPMM FC. Byla to neocenitelná zkušenost a jsem velmi rád, že o této zvláštní zemi někdo v našic končinách také podal svědectví...

S pozdravem

Filip Toncar
WWW.BRANKAR.COM