Ostrov Robinsona Crusoe – Lodní deník, Informace

Od | 1 března, 2022

Obsah

Po dlouhém čase, stráveném ve Valdivii, jsme konečně zvedli kotvy a vypluli jsme na Tichý oceán. Prvním ostrovem, který jsme navštívili, byl Ostrov Robinsona Crusoe. Leží v souostroví Ostrovů Juana Fernándeze a žil na něm skotský námořník Alexander Selkirk, který se stal Danielu Defoeovi inspirací k napsání románu o Robinsonovi. Také tu roste nejvzácnější strom světa. A nedávno tu řádila vlna tsunami.

Vzhůru na oceán!

V žádném jiném místě jsem na cestách nestrávil tolik času jako ve Valdivii. A téměř všechen čas jsme trávili v marině. Celkově jsme zde spal 22 nocí! Příjemným zpestřením byla návštěva místního Rotary Clubu, kam jsme byli pozváni na večeři jeho předsedou Ronaldem. Kontakt na něj získal Olda opět přes Poláka Matěje.

Rotary Club

Rotary Cluby jsou po celém světě a sdružují dnes více než milion členů! Jejich členy jsou zejména obchodníci, podnikatelé a jiné vůdčí osobnosti veřejného života. Cílem rotariánů je poskytovat zejména humanitární služby. Rotariáni se scházejí obvykle jednou týdně. A my jsme právě byli pozváni na jedno takové setkání. Každý jsme se představili, přičemž dva členové překládali má a Magyho slova z angličtiny do španělštiny, zatímco Olda a Karolína se domluvili španělsky.

Setkání se konalo v čínské restauraci, kde jsme se i dobře najedli. Dokonce jsme dostali od rotariánů praktický dárek – každý z nás obdržel jiný druh sýra, navíc pěkně zabalený do celofánu. Sýr na moři určitě přijde vhod. Dále jsme opět absolvovali pěknou party s ostatními jachtaři v marině. Zlatým hřebem programu byly haldy grilovaného masa.

Zvláště hovězí bylo vynikající – vzpomněl jsem si na lukulské hody v Buenos Aires. Kromě občasných společenských akcí nás v marině mile rozptylovali především zdejší dvě fenky. Moc si nás oblíbily a my je taky. Po těch se mi bude stýskat.

Měl jsem už téměř pocit, že jsem se snad v marině ve Valdivii narodil a že tu budeme vězet až do skonání věků, ale nakonec jsme jednoho krásného dne přece jenom zvedli kotvy a vyrazili jsme na oceán.

Navigace na lodi

Jakým způsobem se naviguje, bylo již částečně popsáno v jednom z minulých článků. Hlavními pomůckami pro navigaci je námořní mapa a GPS navigace. Pořádná námořní mapa má především zakreslený obrys pobřeží a hloubky. Dále samozřejmě nechybí názvy všech důležitých zálivů, průlivů, ostrovů a poloostrovů.

Důležité jsou rovněž mořské proudy, které jsou obzvláště v některých úzkých průlivech chilské Patagonie velmi silné. Proudy jsou značeny šipkou a údajem o rychlosti tohoto proudu v uzlech. V mapě jsou označeny i všechny nebezpečné mělčiny a podmořské skály. Povrch pevniny je ve srovnání s klasickými geografickými či topografickými mapami silně „odfláknut“.

Na mapách, které jsme používali v chilské Patagonii my, jsou na pevnině zakresleny ledovce, nadmořské výšky a zjednodušené vrstevnice a obrysy jezer a nejvýznamnější řeky. Všechny tyto objekty jsou ovšem podrobně zakresleny pouze u pobřeží, směrem dále do nitra pevniny je na mapě často jen prázdná bílá plocha.

Tyto mapy mají měřítko 1:300,000 a jsou britské. Tomu odpovídají i jednotky, použité v mapě – hloubky moře se uvádějí v sázích (1 sáh = 1.8288 m), nadmořské výšky hor jsou ve stopách (1 stopa = 0.3048 m). Mezi jednotlivými ostrovy a poloostrovy chilské Patagonie jsou vyznačeny hlavní plavební trasy a majáky. Po stranách mapy jsou zeměpisné souřadnice.

Do mapy zakresluje Olda nebo Karolína trasu, kterou jsme proplouvali. Dále je zde uvedena deklinace – úhel, o který se liší směr ke skutečnému severu od severu magnetického. Neboť jak známo, severní magnetický pól leží jinde než pól zeměpisný. V současné době se severní magnetický pól nachází někde na severu Kanady v oblasti, kde se nachází řada ostrovů.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak magnetický pól navíc „cestuje“, a to rychlostí přibližně dvě úhlové minuty za jeden rok.  V České republice je deklinace zanedbatelná, čili se dá zjednodušeně říct, že klasický magnetický kompas u nás ukazuje přímo k zeměpisnému severu, ale v chilské Patagonii je tento rozdíl -14 stupňů – zeměpisný sever se tedy nachází o 14 stupňů západněji než sever magnetický.

Druhou důležitou pomůckou pro navigaci je systém GPS. GPS udává jednak naší přesnou zeměpisnou polohu (s přesností na tisícinu úhlové minuty) a jednak směr (kurs) naší plavby. Ten se udává ve stupních od 0 do 360. 0 stupňů je směr přesně k severu a kurs roste směrem po směru hodinových ručiček (čili kurs 90 je východ, kurs 180 jih a kurs 270 západ).

GPS samozřejmě ukazuje (na rozdíl od kompasu) přesně k severu. Navíc do něj lze zadávat různé důležité orientační body. Zadáme tedy souřadnice nějakého bodu, který je od nás vzdálen dejme tomu 20 námořních mil. Přesné souřadnice tohoto bodu vyčteme z mapy.

GPS pak okamžitě vypočítává z naší polohy, jak je k tomuto bodu ještě daleko a uvádí kurs daného bodu. Vedle kursu, kterým chceme plout (k danému bodu) se pak zobrazuje skutečný kurs, kterým plujeme. Při plavbě se tedy kormidelník dívá neustále na GPS, který má přímo před sebou, a snaží se udržovat kurs lodi tak, aby se rovnal kursu vypočítanému.

Samozřejmě je nutné koukat i na moře a občas plout trochu jiným kursem, když se vyhýbáme mělčinám, pobřežním skaliskům, jiným lodím nebo pokud vane nepříznivý vítr. Na Chilských kanálech je kormidlování celkem hračka, protože málokdy jsou velké vlny, ale na volném moři je těžší ukormidlovat pořád stejný kurs, protože velké vlny často kormidelníka dost rozhodí.

Kromě systému GPS máme samozřejmě i klasický kompas, kdyby se GPS porouchalo. Tento klasický kompas ovšem neukazuje přímo k severu a je na to potřeba brát zřetel. Jednak je zde již zmíněná deklinace (rozdíl mezi zeměpisným a magnetickým severem), a pak je zde rovněž deviace. Ne, nejedná se o žádnou sexuální úchylku, nýbrž o úchylku kompasu, která je způsobena především kovovými  předměty v jeho okolí. Jednak samotná loď je ocelová, a pak se zde nachází celá řada dalších kovových předmětů, jako řetězy, kovová lana, kladky, kbelíky, nářadí, šrouby apod.

Kromě mapy je další cennou pomůckou tzv. pilot. Piloty jsou příručky, ve kterých je detailně popsána nějaká část pobřeží. My jsme například používali v Patagonii ofoceného chilského pilota. Kniha je v angličtině a jsou zde popsány všechny důležité přístavy, zátoky a průlivy. Zejména jsou popsána místa vhodná ke kotvení.

U důležitějších přístavů jsou uvedeny i základní údaje o městě jako takovém, hlavně jsou zde však důležité námořní informace – zeměpisné souřadnice přístavu či zátoky, hloubky, výška přílivu v oblasti, případné proudy, majáky, bóje apod. Nechybí ani podrobnější slovní popis a mapky.

Další pomůckou, která je na lodi nezbytná, je sextant. Sextantem se dá přesně určit zeměpisná poloha. Sextant na lodi samozřejmě nepoužíváme, ale podobně jako klasický magnetický kompas, je na lodi nezbytnou součástí vybavení pro případ, že by se porouchal systém GPS. Sextantem se dají změřit zeměpisná šířka a zeměpisná délka naší pozice.

Abychom mohli vypočítat zeměpisnou šířku, musí se změřit výška slunce nad obzorem v pravé poledne, kdy slunce kulminuje (dosahuje nejvyššího bodu své denní dráhy), nebo se změří úhel mezi obzorem a Polárkou (což je ovšem jednak obtížnější, protože obzor je na moři špatně vidět a hlavně, na jižní polokouli, kde se momentálně nacházíme, není Polárka vidět). Měření zeměpisné délky je složitější.

Musí se, zjednodušeně řečeno, změřit výška dvou nebeských těles (hvězd, planet) ve stejném okamžiku nebo dvakrát výška jednoho tělesa v určitém časovém odstupu a z těchto údajů lze pak zeměpisnou délku vypočítat. Výpočet není úplně jednoduchý, musí se měřit přesně a musí být samozřejmě i jasná obloha. Proto Bůh žehnej satelitní navigaci, bez níž byla dříve navigace na moři značně složitější.

Při plavbě v noci je důležité označení lodi světly. U naší plachetnice máme na stěžni jedno světlo, které má tři části – bílou, červenou a zelenou. Pokud někdo uvidí jachtu zepředu, uvidí pouze zelené a červené světlo. Červené světlo je vždy na levém boku lodi a zelené na pravém boku. Pokud někdo  vidí v noci Oahu zezadu, vidí pouze bílé světlo.

U velkých motorových lodí, delších než 50 metrů, jsou zepředu a zboku vidět čtyři světla, která jsou navíc rozmístěna dost daleko od sebe. Na levém boku je opět světlo červené a na pravém boku zelené a dopředu svítí dvě bílá světla, přičemž přední bílé světlo je umístěno o poznání níže než zadní bílé světlo. Podle úhlů, které světla svírají, poznáte pak v noci, kterým směrem zhruba loď jede.

Obvykle jsou vidět dvě bílá světla a jedno barevné (zelené nebo červené), pokud je k Vám loď nakloněna bokem. Pokud jede loď směrem od Vás, vidíte opět jen jedno bílé světlo. Menší motorové lodě pod 50 metrů délky jsou na tom podobně, pouze zepředu vidíte jen jedno bílé světlo a ne dvě.

Lodní deník

Každý kapitán by měl vést lodní deník, a to osobně, nebo by měl pověřit jinou osobu jeho vedením. U nás na Oahu vyplňoval lodní deník v Patagonii buď kapitán Olda, nebo Karolína. V Pacifiku jsme pak zapisovali do deníku všichni, tedy i já s Magym. Vždy, když nám skončila hlídka, zapsali jsme základní údaje. Používá se k tomu předtištěný tlustý sešit, který vydává Česká asociace námořního jachtingu. Na každý je určena zvláštní dvoustránka, která je rozdělena do 24 kolonek podle hodin.

Vyplňuje se sem řada údajů: datum a den v týdnu, kursy, pod kterými se plulo, rychlost lodi v uzlech, zda se plulo na motor nebo na plachty (a na které), atmosférický tlak, teplota, směr a rychlost větru (ve stupních Beauforta – k tomuto účelu je v deníku předtištěná tabulka se stupni, rychlostí větru a odpovídající výškou vln), stav moře, stav oblohy (stupeň oblačnosti, srážky, případná bouřka či blesky) a dohlednost (v námořních mílích). Všechny tyto údaje se zapisují do kolonek podle hodin. Pod ně se pak zapisují celkově upluté námořní míle za tento den i kumulativně od počátku plavby a odkud kam se plulo + poznámky.

Obrazek

Pobrezi ostrova 2.5 mesice po tsunami

Kurs: Ostrov Robinsona Crusoe!

Den D nastal 6. května 2010.  Konečně jsme vyjeli z mariny a vyrazili na oceán. Cestou, ještě na řece Río Valdivia, nás předjela americká jachta Restless, která vyjela asi hodinu po nás.

Hned jak jsme opustili řeku a vpluli na volný oceán, objevily se slušné vlny. Opět si na mě šmátla mořská nemoc, avšak hodinové leháro a kinedryl zapůsobily okamžitě, takže tentokrát na krmení rybiček z mé strany nedošlo a celou plavbu jsem fungoval normálně. Ne tak Magy, kterého mořská nemoc sklátila hned jak jsme vyjeli a držela se ho 4 dny, téměř až do přistání na ostrově.

Vítr nám přál, neboť vál prakticky ideálně – od jihozápadu, zezadu a trochu z boku. Celou dobu jsme pluli na foka a ke konci i na grota, motor jsme použili až při kotvení. Jelikož byl Magy ve stavu momentální neschopnosti, střídali jsme s Karolínou a Oldou ve třech lidech pravidelně po třech hodinách. První noční vachty (kormidelní hlídky) byly pro mě tvrdé. Byl jsem nevyspalý a vítr byl docela ostrý, takže mi proud občas skoro rval kormidlo z ruky. Až jsem si říkal, na co jsem se to kurňa dal.

Ke konci plavby však vítr trochu polevil a byla to pohoda. Kromě kormidlování jsem buď pospával, nebo si četl.  Původně jsem si myslel, že na lodi je fůra času, ale není tomu tak. Kormidlování a spánek zabere většinu dne. Mimochodem, spánek také není během plavby nic moc. Loď sebou hází, takže spaní mám na lodi velmi lehké. Skoro pořád se mi něco zdálo, protože vždycky když mě Olda vzbudil na vachtu, vytrhl mě z nějakého snu.

První den jsme jeli na sever podél pobřeží, ale pak jsme se stočili na severozápad a jihoamerická pevnina  zmizela konečně z dohledu. Celkem jsme jeli 4.5 dne a urazili asi 500 námořních mil. Kolem poledne pátého dne plavby jsme poprvé zahlédli Ostrov Robinsona Crusoe, který byl v té době od nás vzdálen asi 40 námořních mil. Do zátoky Cumberland, ve které leží hlavní město ostrova, San Juan Bautista, jsme přijeli už za tmy, před půlnocí.

S navigací nám trochu píchli Američané, jejichž Restless sem dorazila asi o půl dne dříve. Blikali na nás světlem tak dlouho, až jsme bez problému  zakotvili kousek od nich v zátoce. Na oslavu dobytí prvního tichomořského ostrova jsme si dali drink a Magy vytvořil obrovský hrnec popcornu. Pak jsme se konečně po 5 dnech pořádně vyspali, neboť zátoka je dobře chráněná a nebyly téměř vlny, takže to nehoupalo.

Ostrovy Juana Fernándeze

Necelých 700 kilometrů od jihoamerické pevniny leží Ostrovy Juana Fernándeze (španělsky Archipiélago Juan Fernández), které mají celkovou rozlohu 181 km2 a v roce 2002 měly 633 obyvatel. Všichni obyvatelé žijí na jediném obydleném Ostrově Robinsona Crusoe (španělsky Isla Robinsón Crusoe, rozloha 93 km2), z toho 598 jich bydlilo v uvedeném roce v hlavním městě San Juan Bautista.

Dalším významným ostrovem souostroví je Ostrov Alexandra Selkirka (španělsky Isla Alejandro Selkirk, rozloha 50 km2), který leží 181 kilometrů na západ od Ostrova Robinsona Crusoe. U Ostrova Robinsona Crusoe se pak nachází tři malé ostrůvky, z nichž největší je Santa Clara. Ostrovy jsou vulkanického původu. Nejvyšší hora Ostrova Robinsona Crusoe, El Yunque, je vysoká 916 metrů. Ostrov Alexandra Selkirka je vyšší – jeho nejvyšší horou je Los Innocentes (1319 m.n.m.). Ostrov Santa Clara má plochu 2,2 km² a dosahuje výšky 350 metrů.

Celé souostroví se administrativně stále řadí (stejně jako o dost vzdálenější Velikonoční ostrov) k chilskému regionu Valparaíso (region V), přestože od roku 2007 mají Ostrovy Juana Fernándeze i Velikonoční ostrov v rámci Chile zvláštní status. Velikonoční ostrov už ovšem leží v Oceánii, kdežto Ostrovy Juana Fernándeze se řadí k Jižní Americe.

Klima na ostrovech je subtropické vlhké, je ovšem ovlivněno studeným Humboldtovým (Peruánským) proudem. Průměrná roční teplota na ostrově je 15.3°C. Díky relativně velké vzdálenosti od jihoamerické pevniny se zde vyskytuje mnoho endemických druhů živočichů a rostlin. Na Ostrově Robinsona Crusoe roste i nejvzácnější strom na světě.

Jmenuje se Dendroseris neriifolia a ve volné přírodě se nachází jen jediný exemplář! Ze zajímavějších druhů zvířat tu žije například zdejší druh lachtana Arctocephalus philippii, hnízdí zde tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus) či místní druh kolibříka. Na ostrovech původně nežili žádní savci, obojživelníci ani plazi. Krysy a divoké kozy sem byly zavlečeny až člověkem.

Celé souostroví bylo pojmenováno po Juanu Fernándezovi, španělském námořníkovi, který ostrovy poprvé spatřil 22. listopadu 1574, když se náhodně odchýlil od plánovaného kursu. Juan Fernández nepojmenoval oba nejvýznamnější ostrovy zrovna nápaditě –  původně se jmenovaly Isla Más a Tierra („Ostrov víc u země“, dnes Robinson Crusoe) a Isla Más Afuera („Ostrov víc venku“, dnes Alexander Selkirk).

V 17. a 18. století byly ostrovy dočasně trestaneckou kolonií a občas také sloužily jako útočiště pirátům. Souostroví proslavil především skotský námořník Alexander Selkirk. Selkirkovy osudy se staly inspirací Danielu Defoevi k napsání jeho nesmrtelného díla Robinson Crusoe. Defoe ovšem nechal svého literárního hrdinu ztroskotat na poněkud atraktivnějším ostrově v Karibiku. Selkirk, opravdový Robinson, žil na ostrově Robinson Crusoe, zatímco na ostrově Alexander Selkirk, který je podle něj pojmenován, nikdy nebyl.

Chilská vláda pojmenovala oba hlavní ostrovy po obou Robinsonech (jednom skutečném a jednom literárním) teprve v roce 1966. Vedla ji k tomu snaha posílit turistický ruch na souostroví. 27. února 2010 udeřilo v jižním Chile mimořádně silné zemětřesení o síle 8.8 stupně Richterovy stupnice. Vlna tsunami, kterou toto zemětřesení vyvolalo, zabila na ostrově Robinson Crusoe 16 obyvatel. Výška této vlny byla kolem 15 metrů.

Alexander Selkirk a Robinson Crusoe

A jak to tedy bylo se skutečným Robinsonem doopravdy? Alexander Selkirk (původním jménem Alexander Selcraig) byl Skot. Narodil se v roce 1676 ve skotském městě Lower Largo. V 18 letech utekl z domova, aby se nemusel živit jako obuvník a koželuh (což bylo povolání jeho otce) a stal se námořníkem. V roce 1702 se připojil k výpravě známého anglického korzára Williama Dampiera.

Dampier útočil zejména na španělské državy v Jižní Americe. Selkirk sám nesloužil přímo pod Dampierem, nýbrž na další jeho lodi, které velel Thomas Stradling. Na této lodi vykonával Selkirk funkci navigátora, dá se tedy předpokládat, že měl alespoň základní námořní vzdělaní. V říjnu 1704 byl Selkirk Stradlingem vysazen na ostrově Isla Más a Tierra (dnes Robinson Crusoe). Zda byl vysazen za trest, je nejisté. Je totiž možné, že zde byl vysazen na vlastní žádost.

Selkirk se totiž snažil přemluvit několik dalších námořníků k dezerci z lodi na ostrov, nikdo další se však k němu nepřidal. Stradling pak prohlásil, že Selkirkovi umožní splnit jeho přání a na ostrově ho vysadil. Na cestu dostal Selkirk mušketu, střelný prach, křesadlo, nůž, Bibli, trochu tabáku a nějaké oblečení. Na ostrově pak žil zcela sám 4 roky a 4 měsíce. Selkirk jedl hlavně škeble a kozí maso. Velmi mu totiž pomohlo, že na ostrově žily zdivočelé kozy. Díky nim měl Selkirk o maso a mléko postaráno.

Dále si Selkirk postavil dva dřevěné sruby. Oděvy si vyráběl z kozích kůží. Během Selkirkova pobytu přistály na ostrově dvě lodě. Obě však byly španělské, a jelikož byl předtím Selkirk pirátem, bojujícím proti Španělům, je celkem logické, že nepokoušel štěstí a nechal lodě raději odplout. A tak žil Selkirk na ostrově až do 2. února 1709. Tehdy ho zde vysvobodila loď pod velením Woodese Rogerse, což byl rovněž jeden z Dampierových mužů.

Selkirk se i po svém osvobození nadále živil jako námořník. Zemřel 13. prosince 1721 na palubě lodi královského námořnictva Weymouth (pravděpodobně na žlutou zimnici) a byl pohřben do moře někde u západoafrických břehů. Po celý zbytek života údajně Selkirk litoval, že opustil klid svého ostrova.

Na základě poznámek Selkirkova osvoboditele, kapitána Rogerse, sepsal potom Daniel Defoe svůj slavný román. Poprvé vyšla tato kniha v roce 1719, tedy ještě za Selkirkova života, a nesla poněkud dlouhý název „Život a podivuhodná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku“ (anglicky „The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe, of York, Mariner“). Český čtenář se může setkat především s  Robinsonem, jak ho převyprávěl Josef Věromír Pleva.

Pleva ovšem dílo podstatně upravil a dosti změnil celkové vyznění knihy. V jeho podání je hlavní hrdina mnohem kladnější a ušlechtilejší, nežli byl v díle původním. Daniel Defoe také nechal svého hrdinu trčet na ostrově podstatně déle než Pleva – celých 28 let! Pleva tuto dobu zkrátil na 10 let. I tak je to podstatně delší doba, než kterou na ostrově strávil trosečník skutečný – Alexander Selkirk.

Na Robinsonově ostrově

Na Ostrově Robinsona Crusoe jsme strávili několik dní. Prvního dne jsme nakoupili potraviny a vyhledali internet. Ten je tu k využití zdarma v budově meteorologické stanice, a to dokonce i pro nás cizince, musíte si ovšem přinést vlastní počítač s wifi připojením. Podniknul jsem také krátký výšlap na vyhlídku „Mirador Salsipuedes“, ze které byl pěkný výhled na celou zátoku Bahía Cumberland i město San Juan Bautista, kde jsme kotvili.

Robinsonův ostrov

Druhého dne jsme s Magym a Karolínou podnikli menší výlet. Naším cílem byl jediný zachovaný exemplář stromu Dendroseris neriifolia, nejvzácnějšího stromu světa, který podle fotografie, kterou jsem našel na internetu, roste v nějaké skalní rozsedlině. Tento strom je údajně několik tisíc let starý a patří mezi nejstarší na světě. Ptali jsme se na směr místních, ale strom jsme nenašli.

Přesto jsme strom Dendroseris neriifolia viděli na vlastní oči! Z jediného exempláře, rostoucího ve volné přírodě, se totiž podařilo vypěstovat několik dalších stromků, které jsou pěstovány proto, aby tento druh nevyhynul úplně. Dva z těchto stromků rostou v areálu místní správy CONAF, což je správa národních parků Chile. Na Ostrovech Juana Fernándeze je totiž vyhlášen Parque Nacional Archipiélago Juan Fernández. Třetího dne jsem opět podniknul výstup na vyhlídku.

Tentokrát to byla „Mirador Selkirk“, pojmenovaná podle zdejšího slavného trosečníka. Toto místo leží ve výšce 580 m.n.m. na krásném zubatém hřebenu a je z něj nádherný výhled na obě strany ostrova. Zvláště druhá strana ostrova je pěkná, protože skalní vrcholy jsou zde neuvěřitelně rozeklané a v dálce je navíc vidět ostrov Santa Clara. Kousek od hlavní trasy je navíc krátká odbočka k pozůstatku Selkirkova obydlí. Zachovaly se kamenné základy jeho domku.

San Juan Bautista („Svatý Jan Křtitel“), hlavní a jediné město ostrova, leží v krásné zátoce Bahía Cumberland, na souřadnicích 33°38’S a 78°50’W. V okolí městečka jsou krásné hory, které vytvářejí impozantní strmý a zubatý hřeben, díky čemuž mají tyto kopce již tak nějak typické tichomořské vzezření. Alespoň já si tak typické hory někde na Tahiti nebo na Havaji představuji.

Je tomu tak proto, že všechny tyto ostrovy jsou sopečného původu, zatímco ploché atoly, které jsou rovněž pro Tichomoří typické, jsou původu korálového a tudíž jsou to ostrůvky velmi placaté. Ostrov Robinsona Crusoe ovšem ještě neleží v tropech, nýbrž v subtropech, takže co se týče vegetace, se tropickým rájům, ležícím dále v jižním Pacifiku,  moc nepodobá. Kokosové palmy tu nerostou. Sem tam lze zahlédnout jiné palmy, hlavně tu ale rostou eukalypty a borovice. Z okolních kopců jsou krásné výhledy na město i dál do kraje. Celkově by ostrov působil velice idylicky, kdyby…

… kdyby zde neudeřila již výše zmíněná vlna tsunami. Ta se zvedla po velkém zemětřesení v Chile 27.února 2010 a na ostrově zabíjela. Výška vlny byla 15 metrů. Naštěstí je město postaveno ve svahu a ne na rovině, takže vlna smetla „jen“ relativně úzký pruh kolem pobřeží. I tak ale zabila 16 lidí. My jsme na ostrov přijeli skoro 2.5 měsíce po katastrofě.

Na pobřeží probíhala čilá rekonstrukce a lidi opravdu poctivě pracovali, přesto však postupuje obnova města poměrně pomalu. K vidění jsou někde pobořené domy, zatímco jinde už byl prostor od trosek vyčištěn a zarovnán. Infrastruktura ve městě ovšem funguje. Je tu několik krámků s potravinami a pečou tu i čerstvý chléb.

V provizorní buňce, dodané sem zřejmě v rámci pomoci po zemětřesení (místo navštívil i současný prezident Piñera) sídlí dokonce i pošta. Ve městě je velmi dobře vidět, kam až vlna dosáhla. Domky o něco výše už měly štěstí a byly devastace částečně či úplně ušetřeny.

Popovídali jsme si i s paní Carmen, která byla vlnou tsunami přímo zasažena. Carmen nás pozvala k sobě domů, kde jsme se mohli po týdnu zase jednou vysprchovat v teplé vodě a nabídla nám kávu. Přitom vyprávěla, jak to tady koncem února 2010 vypadalo. Sama měla domek na pobřeží. Nějakým zázrakem se jí podařilo před tsunami utéct, její domov byl ovšem zcela zdevastován. Nyní bydlí u známých ve skromném provizoriu. Přesto působí optimisticky.

Velkou část peněz, které bude potřebovat na stavbu nového domu, jí prý zaplatí v rámci pomoci chilská vláda, ale až tak za dva roky. Bavili jsme se i o jiných věcech. Ptal jsem se jí například, jaké cizí jazyky se učí v Chile. Jazyk číslo jedna pro všechny školáky je angličtina, což mě trochu překvapilo, protože anglicky se v Chile dá domluvit málokde. Na středních školách se pak učí i francouzština. A pro zájemce je jazykem číslo tři, světe div se, mandarínská čínština! Chile totiž s Čínou hodně obchoduje a čínština je tak zde poměrně populární.

Několikadenní pobyt na ostrově byl příjemný a zajímavý, i když ideální by bylo na souši strávit zde tak týden, a pořád by bylo co objevovat. První tři dny pobytu jsme udělali na ostrově alespoň krátké výlety. ale čtvrtého dne jsme se z lodi vůbec nedostali, protože vlny v zátoce byly příliš velké, než aby se daly překonat na banánu.

Teprve pátého dne se nám opět podařilo přistát na ostrově, kde jsme především doplnili zásoby vody. Pak jsme konečně zvedli kotvy a odjeli objevovat jiný krásný kout Chile, který ovšem již neleží v Jižní Americe, nýbrž v Oceánii. Naše loď zamířila směrem k Velikonočnímu ostrovu. Ale o tom až příště…

Všechny další články z Cesty kolem světa, kterou jsem absolvoval v letech 2009 – 2011, najdete na tomto linku:     DVA ROKY PRÁZDNIN

One thought on “Ostrov Robinsona Crusoe – Lodní deník, Informace

  1. Skompasem.cz

    Pokud se vám článek líbil, okomentujte ho. Potěšíte tím autora.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.