Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 15 - Stopem do Oregonu (Petr Daubner)

20. 4. 2013

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

  

Divoký západ 15 - Stopem do Oregonu

   Mirek se Šárkou odjeli zpátky do L.A. a já jsem se vydal ze San Franciska směrem na sever, do Oregonu. Jako prostředek dopravy jsem tentokrát zvolil autostop.

 Západ slunce nad Pacifikem, Oregon

 

 

Stát číslo 8 - Oregon

      První zmínky o dnešním Oregonu pocházejí ze 16. století, kdy sem z jihu dopluli španělští mořeplavci, kteří zmapovali zdejší pobřeží. Od té doby až do roku 1846 si na toto území dělaly nároky Španělsko, Francie, Velká Británie, Rusko (snažící se rozšířit své panství z Aljašky směrem na jih) a Spojené státy. Roku 1846 si nakonec „Zemi Oregon“ (Američané říkali této zemi Oregon Country, Britové používali označení Columbia District) rozdělily Spojené státy americké, které ovládli jeho jižní část, a Velká Británie, která zabrala severní část (dnes součást Kanady) tzv. Oregonskou smlouvou. Hranici mezi USA a Kanadou od té doby tvoří 49. rovnoběžka. „Země Oregon“ byla tedy původně mnohem větší než dnešní stejnojmenný americký stát, a zabírala dnešní americké státy Oregon, Washington a Idaho, a jižní část kanadské provincie Britská Kolumbie. Roku 1859, tedy těsně před vypuknutím občanské války, se stal Oregon 33. státem Unie.

   V letech 1841-1869 spojovala území dnešního Oregonu s řekou Missouri tzv. Oregonská stezka, kterou využívali osadníci, migrující na západ. K přepravě používali koně, dostavníky, občas i vory a lodě (část stezky se opírala o vodní toky), někteří odvážlivci šli i pěšky. Stezka byla dlouhá asi 3200 kilometrů a cesta po ní trvala 4-6 měsíců. Poté, co byla roku 1869 dokončena první transkontinentální železnice směrem na západ, význam Oregonské stezky silně upadl.

   Dnes je Oregon devátým největším státem USA. Jeho rozloha, 255026 km2, odpovídá přibližně rozloze Velké Británie, žijí zde ale pouze necelé 4 miliony obyvatel. Leží na severozápadě USA, kde hraničí se státy Washington, Idaho, Nevada a California. Nejvyšší horou Oregonu je Mount Hood (3429 m.n.m.), činná sopka v Kaskádovém pohoří, která vybuchla naposledy v roce 1866. Nejvýznamnější řekou je Columbia, tvořící na severu hranici mezi státy Oregon a Washington, na východě pak tvoří část hranice se státem Idaho řeka Snake (Hadí řeka), nejvýznamnější přítok Columbie. Určitě nejznámějším přírodním skvostem Oregonu je Crater Lake. Toto sopečné jezero má rozlohu 52 km2, především je však mimořádně hluboké. Se svou hloubkou 592 metrů je nejhlubším jezerem USA a druhým nejhlubším jezerem Severní Ameriky (hlubší je pouze Velké Otročí jezero v Kanadě - 614 metrů). Crater Lake je nejhlubším sopečným jezerem na světě. Méně známý je fakt, že v Oregonu, ležícím poměrně daleko na severu Spojených států, je i poušť. Je jí Great Sandy Desert (Velká písečná poušť), zvaná též High Desert, rozkládající se ve střední části státu, ve srážkovém stínu Kaskádového pohoří, v průměrné nadmořské výšce 1200 m.n.m. Většina tohoto území, označovaného jako „poušť“, je spíše suchou stepí, ale nejsušší část, Alvord Desert, je pouští zcela regulérní, neboť zde spadne ročně jen 180 mm srážek. Hlavním městem Oregonu je Salem, který má zhruba 150000 obyvatel (asi 400000 metropolitní oblast), avšak daleko největším městem je Portland, který leží na řece Columbia, u hranice se státem Washington. Portland má v úředních hranicích asi 600000 obyvatel, avšak v celé jeho metropolitní oblasti žije 2.3 milionu obyvatel, čili více jak polovina populace státu Oregon.  

  

Cestovní deník - část 15.

 

„Stop je senzační sport ten gdo ho eště neskusil tomu ho doporučuju. Nepotřebuje k tomu nic neš palec pravý ruky ledaže náhodou nestopuje f Angliji na Kypru f Indyji nebo v podobnejch bláznivejch zemích gde k tomu potřebuje palec ruky levý. Neegzistuje na týto zemňekouli zemňe gde by se nedalo stopovat.“

 

   den 36. - středa 1.8.2012   Stopem na sever! Skoro celý měsíc, který jsem cestoval se Šárkou a Mirkem společně, jsem přemýšlel, kde strávím ty další tři týdny, které budu v Americe sám. Nakonec jsem zvolil severní variantu. Rozhodl jsem se, že se ze San Franciska vydám stopem na sever, do Oregonu a Washingtonu. Zlákalo mě hlavně vyprávění oné Češky, kterou jsme potkali v kempu v Yosemitech, a která nadšeně vyprávěla o tom, jak cestou z Vancouveru projížděli Oregonem, kde je prý nádherné pobřeží. V Oregonu a Washingtonu jsou navíc krásné národní parky, které jsem měl rovněž v plánu navštívit. A navíc, tím, že budu stopovat v USA, si odfajfkuju poslední autostopařský kontinent: stopoval jsem ve všech světadílech s výjimkou Antarktidy. Tak!

   Dnes jsem tedy vstal v 6:00. V 7:15 opouštím hostel. Nasedám na trolejbus číslo 5, posléze přestupuji na autobus číslo 28, a dopravuji se opět k mostu Golden Gate Bridge. Tentokrát se ovšem nekochám výhledem na ten architektonický zázrak, nýbrž peláším pěšky co nejrychleji na druhou stranu. Hned za mostem, u nájezdu na dálnici, začínám v 8:48 stopovat. Bingo! Hned po 4 minutách jsem stopnul svého prvního Američana, který mě hodil o nějakých 25 mil dále a vysadil mě u dalšího nájezdu. Následovaly další tři rychlé, ale krátké stopy. Na páté štaci mě bohužel zastavili policajti a vyhodili mě z dálnice. Na vedlejší silnici jsem pak stopoval skoro hodinu, než se nade mnou nějaký dobrý člověk slitoval a hodil mě o 10 mil dále. Hlavně mě ale vysvobodil z toho vedlejšího tahu, kde skoro nic nejezdí. Pak mě vzali starší manželé, kteří mě cestou pozvali do mexické restaurace. Uzemnil jsem svůj autostopařský hlad velikým burritem. Následovaly další kratší stopy. Nakonec mě u městečka Garberville vzal jeden chlápek s dodávkou. Na toho jsem měl fakt štěstí. Sekvoje v Humboldt Redwood State ParkNejdřív kvůli mně odbočil z hlavní dálnice číslo 101 na vedlejší silnici, tzv. Avenue of the Giants. Ti obři v názvu, to jsou sekvoje. Sekvoj vždyzelená (Sequoia sempervirens, anglicky redwood) je nejvyšší strom na světě. Rekordní jedinec, rostoucí v Redwoods NP v severní Kalifornii, měřil přes 115 metrů. Oproti sekvojovcům obrovským (Sequoiadendron giganteum, anglicky giant sequoia), které jsem spatřil v Sequoia NP, jsou sekvoje vždyzelené užší, avšak o dost vyšší. V severní Kalifornii rostou sekvoje na několika místech a jedním z nich je právě Avenue of the Giants. Zdejší sekvoje jsou sice vysoké „jen“ 76 metrů, ale pořád jsou to giganti, se kterými se žádný český strom nemůže porovnávat a v lese pod nimi byla málem tma. Pak mě ten chlapík popovezl o kousek dál, kde byly další sekvoje, a zavedl mě na krásné místo u řeky, jako stvořené k táboření. Znal to tu dobře. Rozloučili jsme se, chlapík odjel a já jsem tu přímo pod velikou sekvojí rozbil stan. Je to tu sice chráněné území, takže oficiálně se tu nesmí stanovat, ale nikde okolo nebyla ani noha. Uklohnil jsem si na vařiči polívku a hajdy na kutě.

   Dnes se mi autostopařsky celkem dařilo. Jen v tom místě, kde mě policajti vyhodili z dálnice, jsem dohromady tvrdnul asi 1.5 hodiny, jinak to šlo rychle. Dokonce jsem v jednom místě chytnul auto po jedné minutě! Na druhou stranu mě nikdo nevzal delší kus cesty, takže jsem neujel nějakou bůhvíjakou vzdálenost. Nicméně 230 mil, které jsem dnes zvládnul, bylo celkem slušných a celkový dobrý dojem umocnil nádherný nocleh u řeky.

 

   den 37. - čtvrtek 2.8.2012   Konečně Oregon.  To místo, na kterém jsem spal, bylo ještě v Kalifornii, a to sice v rezervaci Humboldt Redwood State Park, a ta řeka, kde jsem postavil stan, se jmenuje Eel River. Chráněné je to kvůli těm sekvojím. Nejvyšší sekvoj v tomto parku měří 113 metrů, ale na tu jsem nenarazil. Ráno jsem se najedl a podniknul jsem krátkou soukromou procházku sekvojovým lesem. Stromy nádherné, ale s focením byl problém, protože je tu málo světla. Pak jsem šel pěšky po vedlejší silnici, abych se dostal zpět na dálnici č. 101. Po téhle silničce nejezdí totiž skoro žádná auta, tak nemělo smysl tu trčet na místě. Zato tu rostly nádherné velké ostružiny. Byly hrozně dobré. Jak tak sbírám a cpu se, zastavila vedle mě s autem ženská, jestli si mě prý může vyfotit. Říkám jí, proč ne. Sice mě s sebou nevzala, jak jsem doufal, ale za to, že jsem jí zapózoval, kterak sbírám ostružiny, mi dala 10 dolarů! Zřejmě je sběr lesních plodů pro Američany věcí naprosto neznámou a exotickou. Anebo jsem byl za exota spíše já. Že by totiž byly americké dálnice a silnice lemovány davy stopařů, tak to ani náhodou. Bejvávalo! V 60. letech bylo San Francisko centrem hippies a stopoval tu kde kdo, ale po hippíkách se slehla zem a dnes tu na stopaře narazíš málokdy…

   V 9:22 jsem začal stopovat a po půlhodině jsem chytnul stopa do 60 mil vzdáleného městečka Trinidad. Tam se ale ke mně bůh autostopu obrátil zády. Za prvé jsem tu narazil poprvé (a naposledy v USA) na autostopařskou konkurenci. Sotva jsem si stoupnul na plac, přišli dva vandráci (kluk s holkou), stoupli si na nájezdu drze přede mě a začali stopovat. Vypadali celkem nevábně, já bych jim tedy nezastavil. Po dvou hodinách bezvýsledného mávání jsem si dal pauzu a uvařil jsem si vedle v pangejtu kafe. Výsledkem bohužel bylo, že na moje místo si stoupli další dva borci. Posléze přišli další dva, takže kromě mě tu na pár metrech stálo dalších 6 lidí! To mě dožralo, sebral jsem se a popošel jsem přímo po dálnici další dvě míle, než jsem narazil na další nájezd. Auta tu nejezdila skoro žádná, zase jsem tu ale byl sám. Mám kolegy stopaře rád, ale pokud jich je na jednom fleku sedm, začínám na ně být naopak alergický. Nakonec ale moje martýrium skončilo a štěstí se ke mně otočilo čelem: po 5 hodinách stopování, zevlování a popocházení za městečkem Trinidad jsem nakonec stopnul sympatického Chilana, který uměl skvěle anglicky. Dobře jsem si s ním pokecal a hlavně jel daleko, až do Oregonu. Konečně jsem tedy vypadnul z Kalifornie a vjeli jsme do dalšího státu. S Chilanem jsem jel celkem 4 hodiny, 220 mil. Nechal jsem se od něj nakonec vysadit už za tmy u písečných dun, u nějakého kempu. Pak jsem se sotva znatelnou cestičkou za pomoci baterky proklestil k těm dunám a přímo na písku jsem postavil stan.

   Dneska to v tom Trinidadu vypadalo dost bledě, ale nakonec jsem ujel krásných 280 mil.

 

   den 38. - pátek 3.8.2012   Písečné duny v Oregonu. Pobřeží Oregonu je velmi rozmanité. V místě, kde jsem se nechal vysadit, je rezervace Oregon Dunes National Recreation Area. Samozřejmě jsem tady zase spal na území přírodní Písečné duny v Oregonurezervace, kde se stanovat nesmí, a samozřejmě mě zase nikdo nechytnul, protože žádný Američan tu nebude hlídkovat brzy ráno, kdy jsem vstal a kdy všechno ještě spí. Kterého Amíka by taky napadlo spát přímo v dunách, když přímo vedle je pěkný kemp, že? Pro jistotu jsem ale ten stan rychle sbalil. Krosnu jsem pak hodil do „úschovny“ ve křoví a vydal jsem se na ranní procházku po písečných dunách. Duny se táhnou až několik mil dál směrem k moři, které jsem ovšem ani nezahlédl. Bylo pošmourné ráno a mlha se válela v údolích mezi písečnými vršky. Místy tu jsou i malá jezírka. Ke konci pochůzky jsem potkal další turisty - nejlepší čas vypadnout! Písečné duny jsou ale hezké. Poté se mi podařilo vloudit do vedlejšího kempu, kde jsem si uvařil, doplnil jsem vodu, přepral jsem si věci, nabil jsem baterky do foťáku i do počítače a oholil jsem se. Nikdo mě naštěstí nevyhmátl. Stopovat jsem tak začal až v 11:51.

   Na silnici už to taková sláva nebyla. Po více než hodině mi zastavil chlapík s dodávkou. Byl sympatický a vylezlo z něj, že má za manželku Češku. Vzal mě ale jen 10 mil a málem mi „ukradl“ krosnu Ve své roztržitosti totiž zapomněl, že má tu krosnu na kapotě a normálně mi ujel! Naštěstí zastavil hned za rohem, protože šel nakupovat, takže krosnu jsem si vzápětí vyzvednul. Využil jsem faktu, že na zdejším odpočívadle byl velký hypermarket Safeway, kde jsem levně nakoupil, a ve vedlejším Mekáči jsem se napral mým oblíbeným Angusem (tenhle skvělý hamburger u nás v Mekáči bůhvíproč vůbec neprodávají). Pak jsem tvrdnul na place přes dvě hodiny, než jsem se dvěma navazujícími stopy posunul o nějakých 55 mil směrem na sever. Cestou jsem si stačil všimnout, že v Oregonu nejsou jen písečné duny, ale na pobřeží je také řada různých zátok, přes které se klene bezpočet mostů. V Oregonu jsou také další odlišnosti: u benzínových pump řidič netankuje sám, ale musí počkat na obsluhu. A ceny v obchodech a fastfoodech jsou na rozdíl od jiných amerických států uváděny včetně daně, jako u nás.

   Dnes jsem ujel stopem jen 68 mil. Moc to nešlo, ovšem taky jsem se trochu flákal a začal jsem stopovat pozdě. Konec dne se ale opět povedl. U města Waldport jsem nakonec našel krásnou pláž. Na ní se ovšem přímo spát nesmí, je to nějaká rezervace, ale v nedalekém křoví jsem celkem v pohodě rozbil stan.

 

   den 39. - sobota 4.8.2012   Autostopařská smůla a večerní velryby. Ráno jsem opět využil faktu, že hned vedle místa, kde jsem spal, bylo WC a pitná voda. Odliv na plochém oregonském pobřeží u WaldportuUvařil jsem si, doplnil vodu a nabil baterky. Pak jsem se šel projít po pláži. Ta je zvláštní. Je úplně plochá. Evidentně tu často vane velmi silný vítr z jedné strany, za malými oblázky je vždy navátý pruh písku. Jelikož je tu moře hrozně mělké, při odlivu ustoupí oceán o mnoho set metrů na západ. Na obnaženém písku se pak objeví mnoho malých tůní. Koupat by se tu nedalo, ani kdyby voda nebyla tak ledová. Zato je to tu jako dělané pro cyklistické vyjížďky, jelikož písek je mokrý a rovný.

   V 10:35 jsem konečně začal stopovat. Dneska to byla ale hrozná bída. Stopnul jKamínky a návěje na oregonském pobřeží u Waldportusem celkem tři auta, která mě posunula o pouhých 23 mil! Alespoň jsem si dal cestou oběd v Taco Bell, což mi zvedlo náladu. Při tom třetím stopu jsem tvrdnul na placu skoro tři hodiny! A stala se mi při tom další „humorná“ příhoda. Chytnul jsem průjem jako řemen (zřejmě spravedlivá „odměna“ za to, jak se pořád cpu v těch fastfoodech, když mě to ale nedá…) a dvakrát jsem si musel odskočit do nedalekého křoví. Po druhé vynucené pauze jsem v klidu další půlhodinku stopoval. Pak jsem ke své hrůze zjistil, že nemám ledvinku s doklady a penězi! Tu normálně nikdy nesundávám a mám ji pod oblečením, avšak při konání potřeby mi přece jenom překážela, tak jsem ji pověsil na strom a pak ji tam samozřejmě nechal. Naštěstí visela na svém místě. Na tom místě celkem nehrozilo, že by ji někdo objevil, ale vlasy mi trnuly na hlavě hrůzou, když jsem si představil, že by se na mě náhodou usmálo štěstí a někoho bych mezitím stopnul. To místo bych zpětně už možná ani nenašel, byl to flek u silnice, který nebyl ničím výrazný ani zajímavý, ani to nebylo na nějaké křižovatce.

   Zatím jsem měl ale všechny tři předchozí dny večer hroznou kliku, protože vždycky mě nakonec někdo vzal na nějaké pěkné místo k přenocování. A nejinak tomu nakonec bylo i dneska. Ten poslední řidič, který mě nabral po třech hodinách stopování, mě sice vzal jen 8 mil, ale vyhodil mě na naprosto nádherném místě. Bylo tu veliké parkoviště a impozantní výhled na oceán. A kde je v Americe velké parkoviště, tam je i WC a pitná voda, takže jsem tu kousek stranou postavil stan. A večer jsem se kochal. Bylo čím! V oceánu plavaly v dáli velryby a vystřikovaly vodu vysoko do vzduchu. Na mořských útesech dole pode mnou se tříštil zpěněný příboj, Pelikáni nad Oregonemnad nímž občas přelétávali pelikáni a další ptáci. Slunce se klonilo k západu a klesalo a klesalo, až se ponořilo do vln Pacifiku v kýčovitě rudém západu slunce. Na cestách je někdy krásně. Pokud ovšem zrovna netvrdneš na jednom stopařském place mnoho hodin a nemáváš marně na tisíce aut, jedoucích okolo. Ruka mi dnes málem upadla při tom stopování, a přitom jsem se skoro neposunul. Alespoň si zkracuji čekání a podle hesla „jména hloupých na všech sloupích“ čmárám svoje jméno zezadu na dopravní značky v místech, kde jsem tvrdnul obzvláště dlouho. Koupil jsem si na to speciální lihovku. Budete-li někdy stopovat někde na pobřeží severní Kalifornie a Oregonu, třeba tam na nějaký ten vzkaz narazíte.

 

   den 40. - neděle 5.8.2012  Konec stopování se odkládá. „Ono to chce jít do toho s elánem a chutí,“ praví klasik, „a výsledky se dostaví.“ Jenže klasik asi nikdy nestopoval v Oregonu. A mně se po včerejšku už stopovat vůbec nechce. Potřebuju se ale dostat do nějakého velkého města, nejlépe do Portlandu, kde bych přesednul na autobus nebo zaplul do nějakého hostelu.

   Ráno jsem začal stopovat už v 8:13. Po hodince jsem se posunul alespoň o pár mil dále na křižovatku, ze které odbočuje silnice od pobřeží směrem do vnitrozemí, na město Portland. Říkal jsem si, že stojím na krásném místě. Silnice tu byla široká, aut dostatek, místo přehledné a veliké město Portland relativně nedaleko. Leč čekal jsem zde tři hodiny. Pak mi zastavila moje první ženská. Všichni řidiči v Americe, co mě zatím vzali, byli chlapi, i když ne všichni jeli sami. Téhle paní bylo tak šedesát, snažila se ale působit dojmem, že jí je čtyřicet a evidentně měla se mnou, statným mladým junákem, postranní úmysly, když mě zvala k sobě domů, že u ní mohu přespat. Zdvořile (nechtěl jsem být vykopnut z auta, když už jsem konečně něco stopnul) jsem ji odmítl, takže mě odvezla až do Salemu. Salem je hlavní město Oregonu, má asi 150000 obyvatel, ale není v něm evidentně vůbec nic zajímavého. Další americké maloměsto, které se bůhvíproč stalo hlavním městem státu. V Salemu mě ta hodná paní hodila na stanici autobusů Greyhound, ale moc jich tady nestaví a dnes už nic nejelo, tak se mi naštěstí nabídla, že mě hodí za město, kde budu moci stopovat. U nájezdu na dálnici tu byl Taco Bell, kde jsem se tentokrát zdržel 2.5 hodiny (jídlo, internet, nabíjení baterií). Poté jsem ještě hodinu stopoval, ale neměl jsem úspěch. Pak jsem šel kus od dálnice, až jsem asi po dvou kilometrech pochodování a průzkumu našel nakonec celkem příhodně schované místo na spaní v jinak převážně zemědělské krajině. Místo bylo tedy kousek od železniční trati, ale provoz na ní není valný, takže mě vlaky v noci nijak zvlášť nerušily. Zato tu byla spousta ostružin.

   Jakmile jsem dnes opustil pobřeží, bylo docela slušné vedro. Na severním pobřeží Kalifornie i Oregonu je poměrně chladno, protože okolo pobřeží teče studený Kalifornský proud, který to tu ochlazuje a navíc je zdejší krajina většinou utopená v mlze. Ale stačí popojet pár desítek mil do vnitrozemí, mlha zmizí a hned se výrazně oteplí.

 

   den 41. - pondělí 6.8.2012   Konec stopování, přesedám na autobus! Ráno jsem vstal brzy a už po sedmé hodině jsem byl na place. Po půlhodině jsem stopnul chlápka, který mě vzal do Portlandu. Vyhodil mě poněkud daleko od centra, ale jinak velmi příhodně na autobusové zastávce, odkud jsem dvěma busy (za 2.10 USD) dojel přímo do centra, ke stanici autobusu Greyhound. A hned mi jel autobus do Seattlu! Koupil jsem si lístek a za chvíli jsme vyjeli. O městě Seattle a cestování autobusy Greyhound se ale dozvíš až v příštím díle tohoto amerického seriálu.

 

Dojmy z mého stopování v Americe

   Celkem jsem za 6 dní ujel v Americe stopem 706 mil (1136 kilometrů). Hodně lidí mě před stopem v USA varovalo, já to ale chtěl vyzkoušet, už proto, že Severní Amerika byla jediným kontinentem (kromě Antarktidy), kde jsem ještě předtím nestopoval.

   Spousta lidí nedá na autostop dopustit, jiní by však tento způsob dopravy nikdy nepoužili. Já osobně se snažím jezdit místní dopravou, ale když není jiná možnost, jezdím i stopem. Při stopu se člověk seznámí s místními, pokecá si s nimi. V některých zemích je stop parádní. Dobře se mi stopovalo hlavně na Novém Zélandu, v Oceánii (Samoa, Vanuatu) a částečně i v Austrálii (Tasmánie, východní pobřeží, ne však v outbacku, kde to naopak vůbec nešlo). Holky, obzvláště ty hodně atraktivní, to mají samozřejmě se stopováním podstatně jednodušší, ovšem také podstatně rizikovější. Na stopování mi vadí hlavně to, že člověk je hrozně omezen, do spousty míst se nepodívá a jiná vidí pouze z auta. Většinu času pak strávíš na silnici úmorným máváním. V neposlední řadě je také autostop náročný jak fyzicky (když je vedro, leje, sněží, fouká, je zima…), tak i psychicky. Beru ho spíše jako krajní možnost.

   Stopování v USA bych po svých zkušenostech nedoporučoval. Mluvím samozřejmě jen na základě této jedné zkušenosti, projel jsem z Ameriky jen nepatrný kousek. V podstatě platilo, že čím jsem jel dál na sever, tím to bylo horší. V Kalifornii mě třeba občas vzali lidé, kteří kdysi sami stopovali. Třeba jedni staří hippíci, co tak jezdili ještě někdy před 40 lety, když byl autostop v módě. Jenže dnes je jiná doba. Američané jsou většinou velmi příjemní a přátelští, ale jsou velmi obezřetní a dbají na svou bezpečnost. Ani se jim nedivím. Pro stopaře to tedy není žádný med. Navíc když už někdo v Americe stopuje, jedná se většinou o krajně podezřelé individuum. Většině z těch mála stopařů, co jsem viděl, bych já osobně nezastavil (kdybych tedy byl řidičem, což nejsem). To není jako třeba v Evropě nebo na Novém Zélandu, kde stopují hlavně studenti, lidé vesměs mladí, sympatičtí a upravení. Na druhou stranu ti Američané, co mě vzali, byli většinou nesmírně milí. Snad každý druhý nebo třetí mi něco dal. Někdo mi dal pivo, někdo ovoce, jiný mě pozval na oběd. Ti lidé nejenže vzali stopaře, ale ještě měli pocit, že mě musí hostit. Bůh jim žehnej! Při stopu člověk vždycky pozná (až na vzácné výjimky) tu lepší sortu lidí. Bohužel jich však v Americe není tolik, aby to stopování stálo za to. Nakonec jsem se dostal alespoň do toho Portlandu, ale abych dělal z hlavní silnice odbočky do národních parků, jako třeba ke Crater Lake, na to jsem musel zapomenout. Původně jsem také chtěl stopem dojet až nahoru do Washingtonu, ale nakonec jsem to zkrátil.

   Zpětně těch necelých šest dní stopování beru jako zajímavé intermezzo v mém americkém putování. Pravdou ale je, že daleko nejlepší možností je půjčit si v USA auto. To je jasná věc. Bez auta jseš v Americe prostě vyřízenej, kámo.

 

 

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012 

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář