Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 14 - San Francisco (Petr Daubner)

8. 4. 2013

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

 

Divoký západ 14 - San Francisco

   Putovat po západě USA a nevidět San Francisco, jeho Chinatown a Golden Gate Bridge, to by byl věru hřích. Neboť San Francisco je určitě jedním z nejkrásnějších měst Spojených států. V tomto městě jsem se rozloučil se Šárkou a s Mirkem a vyrazil jsem sólo dál, na… (pokračování příště J).

 

 Golden Gate Bridge

 

Pár údajů o San Franciscu

    Někteří čtenáři mi vyčítají, že sem dávám moc faktografických údajů, které nikoho nezajímají. Tak to přeskoč, milý čtenáři, a přečti si rovnou deník. Ale jako učitel si holt neodpustím dát sem pár základních informací. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli prostému faktu, že si je tu pak sám vyhledám, když potřebuju, jelikož jsem hlava děravá.

   Jak vyplývá už ze samotného názvu města, založili San Francisco Španělé. Prvním Evropanem, který vplul do zdejší zátoky, byl Gaspar de Portola. Tenhle chlapík založil v květnu 1769 město San Diego a 2. listopadu 1769, tedy jen o několik měsíců později, si odskočil o pár set mil na sever, aby objevil Sanfranciskou zátoku. První osadu tu však Španělé založili až 28.března 1776, tedy jen o tři měsíce dříve, než kdesi daleko na východě vznikly Spojené státy americké. Osada se jmenovala El Presidio Real de San Francisco, čili doslova „Královská pevnost svatého Františka“. Brzy poté zde byla založena i misijní stanice.

   V roce 1821 se San Francisco stalo součástí Mexika, které právě toho roku vyhlásilo nezávislost na Španělsku. Do slunné Kalifornie však přicházelo stále více přistěhovalců z USA, které po vyhlášení nezávislosti začaly mohutně expandovat západním směrem. Odneslo to v té době mnohem větší, ale vojensky slabší Mexiko. Nejdříve Američané anektovali v roce 1845 Texas, který se krátce předtím od Mexika odtrhnul, a hned poté Američané vyprovokovali americko-mexickou válku (1846-1848). Během těchto událostí přišli Mexičané o polovinu svého území a San Francisco se stalo roku 1848 součástí USA. Stejného roku 1848, ještě před oficiálním koncem války, vypukla v Kalifornii zlatá horečka a začaly se sem hrnout davy chtivých zlatokopů. Teprve ti vlastně udělali ze San Franciska opravdové město. V roce 1848 žilo v San Francisku pouhých 1000 obyvatel, v prosinci 1849 však už 25000. Kalifornie se stala roku 1850 regulérním státem Unie a příliv přistěhovalců pokračoval. V San Francisku byla postavena mj. vojenská pevnost na ostrově Alcatraz (později přetvořená na slavnou věznici) a založeny mnohé banky. Roku 1869 byla dokončena transkontinentální železnice, která ještě více podpořila přistěhovalectví z východu. Kromě bělochů se sem ovšem už tehdy přistěhovalo i hodně Číňanů, kteří tu založili Čínskou čtvrť. V roce 1890 žilo v San Francisku už 300000 obyvatel.

   Mohutný hospodářský rozvoj města byl nečekaně narušen 18. dubna 1906. Tehdy Mrakodrap Transamerica Pyramidzasáhlo San Francisco katastrofální zemětřesení. Mnoho budov se ihned zřítilo. Zemětřesení ale především zapříčinilo obrovský požár, trvající několik dní. Tři čtvrtiny města byly zničeny otřesy a ohněm. Zahynulo několik tisíc lidí, více než polovina obyvatel přišla o střechu nad hlavou a 80% města bylo zničeno. Po této tragédii bylo město postaveno prakticky celé znova. Nejznámější stavby v San Francisku, mosty San Francisco – Oakland Bay Bridge a Golden Gate Bridge, byly dokončeny v letech 1936-1937. V 60. letech se stalo San Francisco symbolem nového životního stylu mladé generace. Zejména pro přívržence hnutí hippies bylo San Francisco zaslíbeným městem. Roku 1972 pak byla postavena nejvyšší budova ve městě, mrakodrap Transamerica Pyramid.

   Dnes má San Francisco něco přes 800000 obyvatel. Tolik jich žije v úředních hranicích města, které zabírá rozlohu 121 km2. Z velkých měst USA má San Francisco druhou nejvyšší hustotu obyvatelstva po New Yorku. V rámci Kalifornie je dnes San Francisco (měřeno počtem obyvatel v administrativních hranicích) až čtvrtým největším městem po Los Angeles, San Diegu a San Jose. Avšak celá metropolitní oblast San Franciska má dnes nějakých 4.5 milionu obyvatel a v celé San Francisco Bay Area žije asi 7 milionů lidí. Zátoka San Francisco Bay je totiž dnes celá obklopena souvislou zástavbou. Kromě San Francisca tu leží města San Jose (které má dnes v úředních hranicích více obyvatel než samotné San Francisco), Sunnyvale, Fremont, Oakland, Berkeley a mnoho dalších.  San Francisco je multietnickým městem, v němž běloši tvoří už méně než polovinu obyvatelstva, konkrétně 42% (údaj za celou San Francisco Bay Area). Třetinu (33%) obyvatelstva tvoří dnes Asiaté, z nichž nejvíce je Číňanů (21% obyvatelstva), Filipínců (5% - největší komunita Filipínců mimo Filipíny) a Vietnamců (2%). 15% obyvatelstva tvoří Hispánci, z nich nejvíce pak Mexičané (7%) a Salvadořané (2%). Černoši („Afroameričané“) tvoří pouhých 6% obyvatelstva.

   V San Franciscu se narodilo mnoho významných osobností, mj. například herec a režisér Clint Eastwood, herec Danny Glover, bývalý ministr obrany Robert McNamara nebo spisovatel Jack London. V San Francisku vznikla také jedna z nejúspěšnějších kapel rockové historie, Metallica, kterou založili v roce 1981 kytarista a zpěvák James Hatfield a bubeník Lars Ulrich.

 

Cestovní deník - část 14.

 

„Mám raději vlhké San Francisco než suchý Manhattan“.

 

„Miluji tohle město. Kdybych byl zvolen (prezidentem), přemístil bych Bílý dům do San Franciska.“

 

„Hamburgry! To je základ každý vydatný snídaně.“

 

   den 30. - čtvrtek 26.7.2012   Příjezd do Friska. Ráno jsme vstali už v 5:45, a hned v 6:00 jsme vyjeli, díky čemuž jsme se sice moc nevyspali, zato jsme ušetřili za nocleh, neboť na bráně v kempu takhle brzy ráno pochopitelně nikdo nebyl.  Sjeli jsme ze Sierra Nevady dolů do údolí. Před San Franciskem jsme vjeli do husté pobřežní mlhy. V létě je v San Francisku mlha skoro pořád, neboť oblačnost se dere z oceánu směrem na pevninu. Jelikož má ovšem San Francisco typické subtropické klima, neprší zde v létě prakticky vůbec a velká většina srážek spadne v zimě (od listopadu do března). Hustá pobřežní mlha se ovšem protrhá jen občas a pošmourné počasí převažuje. Jakmile jsme se přiblížili k městu, zhoustla kromě mlhy pochopitelně i doprava.

   Samotné San Francisco leží na západním konci protáhlé zátoky San Francisco Bay. Přes zátoku vedou celkem tři mosty, ovšem na všech třech se platí mýtné, takže jsme raději celou zátoku objeli obloukem přes San Jose. Cestou jsme si dali klasickou americkou snídani: donuts a kafe.

   V San Francisku jsme se nejdříve ubytovali v hostelu Union Square Hostel. V porovnání s jinými americkými městy na Západě je v San Francisku hostelů poměrně dost. Jak jsem se přesvědčil později, v některých jiných městech je jich podstatně méně. Jenže v San Francisku je také kvanta turistů. A tak kapacita hostelů zdaleka nepostačuje, a to zejména v plné sezóně a o víkendech. Tomu odpovídají i ceny. Ty jsou velice vysoké. USA jsou, co se týče cen hostelů, daleko nejdražší zemí světa, ve které jsem služby hostelů využíval. Přitom kvalita tomu často zdaleka neodpovídá. Vzpomínal jsem s láskou na čisté a útulné hostely na Novém Zélandu a v Austrálii, které také nebyly z nejlevnějších, ale pořád byly levnější než v Americe a jejich kvalita byla (až na výjimky) někde úplně jinde. V Union Square Hostelu jsme platili 35 dolarů za noc na osobu v dormitory room pro 8 lidí. V místnosti nebylo k hnutí, i kuchyňka byla mrňavá a chodby úzké, navíc tu ani moc neuklízeli, prostě velmi bídné ubytování. Jenže měli tu naprosto plno, tak co by se snažili. Pokud můžeš, najdi si určitě ve Frisku jiné ubytování. V Americe jsme si předtím zvykli na vysoký standard služeb za rozumnou cenu, tohle byla ovšem významná výjimka.

   V hostelu tedy měli volno a my měli kliku. Jenže ouha, kde zaparkovat? Hostely ve Frisku bohužel nemají svoje vlastní parkoviště, jak je to obvyklé třeba v Austrálii. Auto jsme píchli před hostel jen na chvíli, ubytovali jsme se, a pak jsme vyrazili do města zaparkovat. Celé centrum San Franciska je jedna veliká zóna, kde mohou parkovat jen místní, a ostatní maximálně jen na dvě hodiny. Tu a tam jsou sice místa, kde není cedule se zákazem parkování, ale abychom takové místo objevili prázdné, takové štěstí jsme neměli. Popojížděli jsme v  sanfranciských krpálech sem a tam, ale parkovací místo nikde. V málokterém městě na světě jsou takové šílené kopce jako ve Frisku. Nejvíc jsme si to uvědomili právě při našich zbytečných pokusech zaparkovat. Občas jsem se modlil, aby nám neselhala ruční brzda, protože jinak bychom se rozmázli někde hluboko dole na nábřeží. Couvání a marné pokusy zaparkovat v prudkém kopci (několikrát jsme si už už mysleli, že jsme našli volné místečko, abychom pak zjistili, že ani tady se nesmí parkovat), to jsem tedy Šárce jako řidičce věru nezáviděl. Nakonec jsme tedy pokusy zaparkovat někde venku na ulici vzdali a zajeli jsme do jedné velké podzemní garáže, kde jsme vysolili 14 dolarů za den parkování. A to jsme si ještě gratulovali, jak jsme to zvládli levně, protože jinde stálo parkování běžně 20-30 dolarů na den. Kdybych žil ve Frisku a chtěl bych tu podnikat, pořídil bych si hostel a velkou podzemní garáž. To je evidentně naprosto jistý nevysychající zdroj slušného příjmu.

   Poté, co jsme píchli auto do garáže, moje putování autem po USA skončilo. Mirek se Šárkou totiž měli na cestování mnohem méně času než já. Proto bylo San Francisco poslední zastávkou na jejich měsíční cestě. Odsud potom odjeli na jih, zpět do L.A., kde auto vrátili v půjčovně. Já jsem měl ovšem coby učitel o tři týdny času navíc a pobyt v USA jsem si proto o tuto dobu prodloužil. Jako neřidič jsem ovšem musel zvolit jiný způsob přepravy. Ale o tom až v příštím článku. Celkem jsem tedy s Mirkem a Šárkou ujel v USA autem 5063 mil (8146 kilometrů). Jo, Amerika je velká země, a to jsme z ní viděli jenom poměrně malou část.

   Když jsme konečně zaparkovali, dali jsme si ve městě rozchod a chodili jsme každý zvlášť. I když s někým cestuji, po velkých městech se raději courám sám. Snažím se toho samozřejmě vidět co nejvíc, ale někdy se také jen tak někde poflakuju nebo zkejsnu na jednom místě s foťákem a fotím a fotím. Navíc jsem měl na San Francisko celý týden, kdežto Šárka a Mirek jen tři dny. Koupil jsem si proto za 27 dolarů týdenní permanentku na MHD, která platí pro oba dva druhy tramvají (cable car, street car), autobusy i trolejbusy. MHD v San Francisku je občas, hlavně během dopravních zácp, dosti pomalá, nicméně na americké poměry vynikající a velmi hustá. Málokteré jiné americké město má tak propracovaný systém MHD.

   Nejdříve jsem vyrazil k moři. Centrum San Franciska neleží přímo na pobřeží Bay BridgeTichého oceánu, nýbrž je situováno uvnitř zátoky San Francisco Bay. Přímo ze San Franciska vede přes tuto zátoku dlouhatánský most San Francisco–Oakland Bay Bridge, většinou místními nazývaný zkráceně jen jako Bay Bridge. Byl postaven v letech 1933-1936 a je docela podobný slavnějšímu „kolegovi“ Golden Gate Bridge, který je ovšem od centra mnohem dál. Bay Bridge je ale také impozantní a navíc mnohem delší, měří přes 7 kilometrů. Tuto vzdálenost ovšem nepřekonává naráz, jelikož vede přes ostrov s hezkým názvem Treasure Island. Po mostě vede dálnice, po které projede denně 280000 vozidel.

   Na břehu Sanfranciské zátoku je spousta mol (pier), a každé má svoje číslo. V Americe by člověk očekával, že mola budou hezky pravidelně očíslována v jednom směru podobně, jako mají třeba v New Yorku očíslované ulice, avšak není tomu tak. Čísla mol jsou nelogicky zpřeházená, takže pokud hledáte nějaké konkrétní, musíte se podívat do mapy. Na Pier 14, které leží velmi blízko zmíněnému mostu Bay Bridge, zrovna filmoví štáb něco natáčel. Vzhledem k tomu, že hlavní herec a herečka byli krásní mladí snědí lidé, předvádějící nějakou vypjatou scénu ze soukromého života, tipnul bych to na nějakou indickou telenovelu.

   Podél řady dalších mol jsem se dostal až k Fisherman’s Wharf. Wharf je v podstatě také molo, ale mnohem větší, „tlustší“ než úzká piers. Hned vedle Fisherman’s Wharf leží Pier 41, odkud jezdí lodě přes zátoku, a Pier 39, kde je velká nákupní zóna. Celé to tvoří ucelený komplex, který se mi hrozně líbil. Bavilo mě i jen tak se courat po krámech s turistickými suvenýry, což je jinak činnost, které se věru na cestách příliš nevěnuji, jelikož se držím zlatého svobodovského cestovatelského hesla: „Nekupujte žádný idiocký suvenýry!“ Taky jsem nic nekupoval. Ale některé krámky byly fakt interesantní. Zajímavý byl třeba kouzelnický krám, kde prodávali různé triky a kouzelnické pomůcky pro začínající iluzionisty. Nebo obchod s autogramy známých osobností. Měli tu podpisy herců, zpěváků, sportovců i amerických prezidentů. Téměř vždy byl podpis na nějaké fotografii a ta pak byla hezky zarámována. Všechny podpisy byly údajně pravé, vystaví ti na to dokonce nějaký certifikát. Nejdražší byl originální podpis George Washingtona, prvního prezidenta Spojených států. Ten byl na kusu papíru, pochopitelně bez fotografie, a stál 25000 dolarů. Trochu drahý suvenýr… Opodál zase byla restaurace Bubba Gump. Bubba Gump je řetězec amerických restaurací, který se inspiroval slavným filmem Forrest Gump, ve kterém Forrest založil firmu na krevety právě s tímto názvem. Řetězec Bubba Gump ovšem vzniknul až po tomto Logo restaurace Bubba Gumpfilmu. Evidentně na to musel koupit od filmařů autorská práva. Ve znaku má firma Bubba Gump pochopitelně krevetu. Není to ovšem žádný fast food, nýbrž poměrně drahá restaurace, takže jídlo jsem si v ní fakt nedal. Přesto mě pustili dovnitř, abych se tu porozhlédnul, a nechali mě fotit. Film Forrest Gump od Roberta Zemeckise, s Tomem Hanksem v hlavní roli, je jeden z mých nejoblíbenějších. Předpokládám, spanilá čtenářko, že jsi ho také viděla. Výzdoba restaurace je plná fotografií a artefaktů, vztahujících se k filmu. Na každém stole je například pimpongová pálka a cedule s nápisem „Run Forrest run“. Na stěně visí velká mapa USA, ve které je zobrazena trasa Forrestova běžeckého putování po Státech. Ta je ovšem fiktivní, ve filmu se nemluví o tom, kudy přesně Forrest běžel. Začal ovšem, jak známo, v Alabamě, v tom se mapa nemýlí. Ale skončil v Monument Valley. To místo jsme navštívili osobně a v mapě to mají špatně (jsem to ale hnidopich J)… Před každou restaurací Bubba Gump (potkal jsem pak ještě během další cesty po USA další dvě nebo tři) je lavička, na které leží Forrestův kufr a bonboniéra. A Forrestovy škrpály, do kterých se můžeš nazout a vyfotit se. Samozřejmě jsem se tu rovněž nechal zvěčnit. Ovšem i když jsme v Americe a nikoli v Čechách, přesto jsou raději všechny tyto předměty pevně přidělány, aby si je náhodou někdo neodnesl jako suvenýr… Na Pieru 39 pak můžeš pozorovat lachtany. Přímo na nábřeží, v centru velkoměsta! Lachtani (lvouni - sea lions) se tu kdysi zastavili a už tu zůstali. Líně se rozvalují na dřevěných pontonech, zatímco stovky turistů je fotí z nábřeží. Pěkné. Mně osobně se Fisherman’s Wharf a okolí líbilo z celého San Franiska nejvíc, spolu s mostem Golden Gate Bridge.

   Odpoledne jsem se prošel Čínskou čtvrtí. Zdejší Chinatown je největší čínskou Chinatownčtvrtí mimo Asii a nejstarší čínskou čtvrtí v Severní Americe; byla založena už v roce 1848. A je to čínská čtvrť opravdu autentická. V mnoha jiných městech jsou už dnes čínské čtvrtě spíše atrakcemi pro turisty. Samozřejmě, ve zdejším Chinatownu je turistů také hodně, ale Číňané převažují. Na ploše pouhých 3.5 km2 tu žije 100000 lidí! Je tu hodně čínských krámků se suvenýry, malé čínské koloniály i čínské fastfoody. V jednom z nich jsem se samozřejmě ihned nadlábnul. Taky jsou tu čínské chrámy a na hlavní ulici visí lampiony a všude je záplava čínských znaků. Pokud si budeš chtít koupit nějaký suvenýr, pak právě Chinatown je tou nejvhodnější čtvrtí. Suvenýry sice, jak jsem uvedl výše, nekupuji, s jednou výraznou výjimkou ovšem, a tou jsou trička. Velmi hezké tričko jsem tu koupil za 3.25 USD. A jak se později ukázalo, i při velmi nízké ceně bylo velmi kvalitní.

   Večer jsem ještě kousek od našeho hostelu narazil na malou galerii, kde prodávaly obrazy. Mimo jiné tu měli mnoho pláten od našeho Alfonse Muchy, který je v Americe velmi populární. Navíc Mucha toho namaloval kvanta, takže není zase tak obtížné sehnat nějaký jeho originál, pokud ovšem máte peněz jako želez. Majitelem jedné z největších světových sbírek obrazů tohoto malíře je ostatně Čechoameričan Ivan Lendl.

   V San Francisku je na to, že je konec července, docela chladno. Spíše je tu takové jarní počasí. Občas zafouká a typická je mlha, která se občas protrhá a občas taky ne. Spousty lidí tu běhá. Což je docela výkon, protože Frisko je velmi kopcovité. Podél nábřeží je rovinka, ale směrem od nábřeží vedou silnice do prudkého krpálu. A světe div se, běžci běhají i do těch kopců. V národních parcích, třeba v Grand Canyonu, jsme potkali zástupy obrovských obézních Američanů, kteří se sotva vyvalili ven z auta. V San Francisku ale na ulicích zase tolik obézních lidí nepotkáš. Tak kde k sakru všichni bydlí? Tipnul bych to na Texas.

   Večer v hostelu jsme provedli první komplexní očistu po jednom měsíci putování! Ne že bychom se tedy celou cestu vůbec nemyli, ale přece jenom je rozdíl mýt se poloilegálně v malém umyvadélku někde na benzínce, ve fastfoodu nebo turistickém centru anebo ve studeném jezeře, a něco jiného je dát si opravdovou horkou sprchu. Při cestování často poznáš, že tak banální věci jako kus žvance, postel, střecha nad hlavou a horká sprcha nejsou vůbec k zahození.

 

   den 31. - pátek 27.7.2012   Golden Gate Bridge.  Až pojedeš do San Franciska, zvídavý čtenáři, určitě si zabukuj pokoj v hostelu s předstihem po internetu, zvláště pokud sem vyrazíš v hlavní sezóně a o víkendu. To jsme my neudělali, a to jsem měl s sebou netbook. Chyba! Včera jsme ubytování jen tak tak sehnali, ale na pátek, sobotu a neděli měli v Unionu i ve všech okolních hostelech plno. Ráno se mi přes internet podařilo zabukovat si ubytování alespoň na pondělí a úterý. Ostatní hostely jsme oběhli ráno osobně. Nikde neměli volno a všude (i v našem Unionu) nám řekli: zeptejte se odpoledne, třeba se něco uvolní. Dal jsem si tedy alespoň k snídani hamburgera u Carl’s Jr. a hned bylo lépe J.

   V 11:00 (check-out time) jsme tedy nechali v našem hostelu alespoň bágly v úschovně a vyrazili jsme do města. Hned potom se stal zázrak! V hostelu San Francisco International se na dnešek uvolnilo místo! Přesunuli jsme se tedy bleskově sem. Cena za pokoj v dormitory room je tu „jen“ 32 dolarů, čili nižší než v Unionu, a přitom je to tu neporovnatelně lepší. Na pokoji jsme byli nakonec jen tři, já a jeden kanadský pár. Mirek se Šárkou ovšem spali v jiné místnosti, neměli celý pokoj pro nás tři. Kávu a čaj tu mají zdarma, k dispozici je zde veliká společenská místnost a všude je čisto. Tenhle hostel doporučuji!

   Jelikož byl check-in (kdy se můžeš nastěhovat) až v 15:00, nechali jsme bágly dnes Dva symboly San Franciska - cable car a pevnost Alcatrazjiž podruhé v úschovně v hostelu, a ve 12:00 jsme vyrazili do města podruhé, tentokrát už s podstatně lepší náladou. Je to hned veselejší, když má člověk střechu nad hlavou a není bezdomovcem! Opět jsme po městě courali každý zvlášť. Já jsem se nejdřív vydal očumovat místní cable car. Cable car, to je jeden ze dvou druhů zdejších tramvají. Tím druhým je street car. Tou jsem jel už včera. Ta funguje jako naše klasická tramvaj. Je to vozidlo, jedoucí po kolejích, které má nahoře trolej, která sbírá elektrický proud seshora, jako u nás. Akorát tramvaj je menší než ta pražská a hlavně, vypadá historicky. Určitě je hezčí než naše, ale zase je většinou mnohem víc plná. Cable car vypadá taky jako tramvaj, ale není to vlastně klasická tramvaj, nýbrž lanovka. Street cars jezdí v rovných úsecích, kdežto cable cars jezdí v těch nejprudších sanfranciských ulicích. Vždy dva vagonky jedou proti sobě, jeden zezdola a jeden seshora. Cable, tedy lano, které je táhne, je umístěno v asi 10 centimetrů hluboké štěrbině mezi kolejemi. Je to velmi chytře vymyšlené, aby si nikdo neublížil. Zkoušel jsem tam strčit prsty, ale až na lano jsem nedosáhnul, takže dodnes má ty prsty všechny. Cable cars jsou sice regulérní městskou dopravou (platila mi na ní i moje týdenní jízdenka na MHD), ale ve skutečnosti s ní jezdí výhradně turisti. Vagonky jsou přeplněné k prasknutí. Nejatraktivnější místa jsou na venkovních stupačkách. O tato místa je mezi turisty největší boj, protože jednak je to velmi efektní, stát na stupačce a vlát ven z tramvaje, a navíc se odsud dobře fotí. Na stanicích cable cars je ovšem vždy milion lidí. Je velmi obtížné přistoupit cestou, protože většina turistů jede tramvají z konečné na konečnou, přes kopec, nevystupují po cestě a kochají se výhledem. Konečná je vždycky dole, pod kopcem. Dostat se tu ale do tramvaje není jen tak, jsou tu fronty alespoň na hodinu. Tak dlouho se mi ovšem čekat nechtělo. Vyfotil jsem si ale alespoň nástupní manévr. To nejdřív přijede tramvaj seshora. Cable car najede na otáčivou plošinu, ta se celá i s tramvají otočí a vozidlo poté najede na druhou kolej, která vede směrem nahoru. Teprve poté se do ní nahrnou turisté. Velmi pěkné a velmi efektní. Tramvaje jsou ovšem nechutně narvané. Vybavila se mi klasická povídka Šimka a Grossmanna „Moje jízda tramvají“… Cable car jsem se tedy zatím nesvezl. Vyrazil jsem opět do čínské čtvrtě a za 6.50 USD jsem se v čínské restauraci typu „sežer co můžeš“ (all you can eat) pořádně nacpal. Po obědě jsem pak vyrazil tam, kam musí vyrazit povinně každý návštěvník San Franciska, aby mu doma uvěřili, že v San Francisku opravdu byl: k mostu Golden Gate Bridge. Ten je na kraji města, docela daleko od centra. Jel jsem sem trolejbusem a pak autobusem asi hodinu.

   Golden Gate Bridge zná z fotografií snad úplně každý. Tento rudý architektonický zázrak se klene nad průlivem Golden Gate (Zlatá brána), který spojuje otevřený Pacifik se zátokou San Francisco Bay. Most je 2.7 kilometru dlouhý, 27 metrů široký a 227 metrů vysoký (výška pilíře). Stavěl se v letech 1933-1937. Vede po něm hlavní dálniční výpadovka směrem na sever a denně tu v průměru projede 110000 aut. Na mostě se platí mýtné, ovšem jen ve směru do města, ne ve směru z města ven. Dálnice je celkově šestiproudá, ovšem pruhy se mění během dne podle dopravní špičky. Ráno, kdy jedou auta především do města, vedou do Friska čtyři pruhy a ven z Friska dva, odpoledne, kdy jede mnohem víc aut směrem z města, se to prohodí. Kromě dálnice vede po mostě i stezka pro cyklisty a zároveň i pro chodce. Most je visutý. Mezi oběma hlavními pilíři je vzdálenost 1280 metrů. Průměr ocelového lana, na kterém vlastně vozovka visí, je 92 centimetrů! Most je natřen červenou barvou. Natírá se vlastně nepřetržitě znova a znova. Vedle mostu je plošina, která se postupně posouvá, a z ní most natírají. Poté, co plošina dojede na konec mostu, začíná natírání nanovo. Než se totiž most podaří natřít celý, trvá to zhruba rok. A natírat se musí, protože jednak by zreznul a pak, dovedeš si představit Golden Gate Bridge, zbavený jeho rudého nátěru?

   Vystoupil jsem z autobusu před mostem a vydal jsem se na něj. Bohužel bylo dost mizerné počasí. Most byl většinu mého pobytu v mlze, která se sem valila směrem ze západu, od Pacifiku. Mlhu sem hnal solidní vichr. Navléknul jsem na sebe triko, mikinu, flísku, a i tak mi byla pořád zima. Výhledy z mostu byly dost bídné. Jen několikrát se mlha poněkud rozestoupila a uviděl jsem v dáli centrum San Franciska, které ale ihned znovu zmizelo v mlze. I tak jsem vyfotil stovky záběrů. Most je impozantní a obrovský. Když si vezmeš, že hlavní pilíře nejsou zase o tolik nižší než Eiffelova věž, jímá tě závrať. Závrať můžeš dostat ještě větší, když se koukneš dolů z mostu. Vozovka vede 75 metrů nad hladinou průlivu. Kdybys sletěl dolů, je skoro určitě po tobě. Díky tomu je bohužel most oblíbeným místem sebevrahů. Každou chvíli nějaký zoufalec skočí dolů. Na mostě nejsou žádné zábrany, jako třeba na Nuseláku, takže stačí přelézt zábradlí a skočit. Do roku 2005 skočilo dolů asi 1200 sebevrahů a od té doby přibývají další. V průměru skočí každých 14 dnů jeden! Smrt při skoku dolů je prakticky jistá, protože tělo narazí na vodní hladinu rychlostí kolem 120 kilometrů za hodinu. A ti, co náhodou přežijí prudký náraz, se utopí, nebo zemřou na podchlazení, protože voda v průlivu je pořádně studená. A tak drží Golden Gate Bridge smutný světový primát: je to místo s největším počtem sebevražd na světě. Když jdeš po mostě, uvidíš tu v pravidelných intervalech žluté telefony, něco jako SOS linky, které slouží k tomu, aby si jedinci v zoufalé životní situaci ještě jednou svůj čin rozmysleli a zavolali nějakému psychologovi. Evidentně to ale moc nepomáhá. Golden Gate je tedy smutné, ale nádherné místo. A kdyby tolik nefoukalo a nebyla mlha, bylo by ještě nádhernější.

   Přešel jsem celý most (je to docela štrapáce, přece jenom je dlouhý skoro tři kiláky) a na druhé straně jsem došel pěšky na vyhlídku, ze které je nejlepší pohled na most. Na vyhlídce jsem v hrozném vichru mrznul nejméně hodinu. Pořád jsem čekal, že mlha se nakonec alespoň na chvíli protrhne, a pořád nic. Nakonec se mi, myslím, podařilo vyfotit pár docela hezkých záběrů mostu čouhajícího z mlhy, ale neulovil jsem ani jeden snímek, kde by byl most vidět úplně celý, natož aby za ním bylo vidět ještě centrum San Franciska. Zpátky jsem pak most skoro přeběhnul, protože jsem tu opravdu málem zmrznul. V červenci! Doporučuji tedy se před návštěvou Golden Gate Bridge pořádně obléci.

    Večer jsem si dal burrito u Carla (ve firmě Carl’s Jr mají nejen hamburgery, ale i mexická jídla), vyzvednul jsem v hostelu bágl z úschovny a nastěhoval jsem se do mého nového dočasného útočiště. 

 

   den 32. - sobota 28.7.2012   Sám v Americe. V hostelu San Francisco International je snídaně zdarma! K snídani jsou palačinky. Akorát to má jeden háček - musíš si je sám udělat, dají ti akorát ingredience. Hmmm, tak jsem myslel, že budu o hladu, ale Šárka se nade mnou naštěstí slitovala a ty palačinky mi udělala J. Tak díky, Šárko! Mirka a Šárku jsem dneska viděl bohužel naposledy, tedy alespoň tady v Americe. Protože oni dnes vyráží zpátky do L.A. Tak se tu budu pár dalších týdnů probíjet sám.

   Na jednu stranu Mirkovi a Šárce nezávidím, že už musí domů, na stranu druhou nemusí řešit ubytování. Mně se podařilo na zítra zabukovat noc v hostelu Union. Ano v té špeluňce špinavé, ale zaplaťpámbu za ní. Ale na dnešek nikde nemají volno. Takže zase dávám bágl do úschovny a vyrážím do města. A mám připravenu záložní variantu - nebude-li dnes volný žádný hostel, vyrážím spát do parku. Psychicky jsem se na to připravoval celý den.

   Ráno jsem nejdříve vyrazil na Lombard Street. To je další ze symbolů San Franciska. Je to silnice v prudkém svahu. Aby to nebyl takový krpál a aby to bylo hezčí, napadlo nějakého filutu udělat tu úzké serpentiny a mezi nimi vysázet kytičky. Auta tu musí víc kličkovat, ale turistům se to líbí a jezdí jich sem davy. Za sebe musím říct, že mě tedy Lombard Street nijak zvlášť neuchvátila.

   Neuchvátila mě ani moje jízda tramvají. Jedna z tras cable car vede kolem Medúza v místním AkváriuLombard Street. Využil jsem toho, že tramvaj byla relativně prázdná (spousty lidí na kopci u Lombard Street vystoupilo) a nacpal jsem se do ní. No, po pravdě zase tak úplně prázdná nebyla. Atraktivní místo na stupačce na mě nezbylo, tak jsem se krčil uvnitř, odkud ovšem nešlo pořádně fotit. Turisté byli nadšeni, že se vezou cable car, ale mně to zase tak parádní nepřišlo. Tak jsem na další stanici vystoupil. A sestoupil jsem zpátky na nábřeží, k Fisherman’s Wharf, které už jsem navštívil předevčírem. Zavítal jsem tu především do Aquarium of the Bay. Do akvária jsem nakouknul už minule, ale nepodařilo se mi dostat nahoru do druhého patra. Vstoupil jsem sem totiž ilegálně, dveřmi, kterými se vychází ven, jelikož jsem opravdu nemínil zaplatit 18 dolarů vstupného. Dnes jsem se sem tedy stejnými dveřmi nepozorovaně vplížil podruhé. Dole v bazéncích jsou malí žraloci a rejnoci, na které se dá sáhnout. Jedna slečna stojí u bazénku a drží před sebou instruktážní ceduli, pojednávající o tom, kterak se rejnoka či žraloka správně dotýkat. Také tu ve vodě leží krásné mořské hvězdice a sasanky. Ale nejlepší expozice jsou v druhém patře. Zde se můžeš projít skleněným tunelem, přičemž kolem tebe plavou žraloci a další potvory. Docela hezké, špatně se to ale fotí, protože je tu málo světla a když chceš fotit bleskem, odráží se to od skla. Nejhezčí byla akvária s medúzami. Medúzy byly nádherně nasvícené, a jelikož plavaly velmi pomalu, daly se i bez blesku krásně vyfotit. Akvárium je docela pěkné, ale těch 18 dolarů bych za vstupné nedal, to bych se za to raději pořádně nacpal v nějaké hamburgrárně. Což jsem vzápětí beztak udělal. Tak. Takový já jsem komerční turista. A po měsíčním pobytu v Americe začínám být také pěkně vyžraný turista. Vůbec se těm Amíkům nedivím, že jsou tak tlustí. Všude jezdí autem, benzín je levný, tak co by chodili pěšky. A jídlo je při jejich platech také směšně levné a výběr tak velký… Člověku se nechce věřit, že takové věci jako hnutí fitness nebo jogging vznikly v Americe.

   V 16:00 se uvolnilo jedno jediné místo v sousedním hostelu San Francisco Downtown. Hurá, nebudu spát v parku! Hostel je to tedy pěkný. V dormitory room spí jen 4 osoby, k dispozici vlastní koupelna (ne společná na patře). Ale 42 dolarů za noc je nejvyšší částkou, jakou jsem kdy za celý svůj dlouhý život někde zaplatil za ubytování. A jakou jsem měl radost, že ho mám!

   V průvodcích často jásají, jaké je San Francisco uvolněné a liberální město. Na můj vkus je tedy liberální až příliš. Tolik bezdomovců, žebráků a verbeže všeho druhu jsem nikdy nikde neviděl tolik jako právě v San Francisku. Nevypadají nebezpečně, ale jsou dost odrzlí. Američané jsou obecně dosti tolerantní, někdy až příliš. Bezdomovci bezostyšně chodí do Mekáčů a jiných fastfoodů, kde si nabírají z automatů zdarma koly co hrdlo ráčí. Zaměstnanci to vidí, ale nemají sílu protestovat. Dost mi ale vadilo, že tě žebráci otravují, i když stojíš uvnitř Mekáče ve frontě. U nás by je vyrazili, tady ne. Většina bezdomovců je taky imr vére ožralá. Což je v Americe, kde se nesmí pít na veřejnosti, zajímavé. A skutečně, bezdomovce s láhví vína nebo plechovkou piva v ruce tu na ulici nepotkáš, to by je hned sebrala policie (v tomhle zase tolerance v Americe neexistuje vůbec). Chlastají tedy někde v úkrytu. Jednou ráno jsem na jednoho bezdomovce málem šlápnul na zastávce autobusu, ležel roztažený pod stříškou a viděl jsem ho na poslední chvíli. A jiný borec si v pravé poledne ustlal přímo uprostřed ulice. Naštěstí ho jeho kolega nakonec včas zvednul, či spíše odtáhnul, jinak by ho tutově něco přejelo. Nejvíc bezdomovců je ve čtvrti SOMA (South of Market - rozumí se na jih od Market Street, což je hlavní ulice v San Francisku). Většina bezdomovců jsou černoši, sem tam je mezi nimi nějaký Hispánec nebo běloch, ale nevzpomínám si, že bych někdy viděl mezi bezdomovci Asiata. Možná by to stálo za nějakou sociologickou úvahu. Asiati přitom tvoří třetinu populace Friska!

   Když za komančů točili nějaký film o tom, jak se žije na západě, vždycky tam ukazovali prostitutky, žebráky a bezdomovce. Tady by se jim to točilo samo, a ani by to nebylo zkreslené. Kapitalistická dekadence je tu odhalena v celé její nahotě! J

 

   den 33. - neděle 29.7.2012   Japonci, muslimové a Malované slečny. V hostelu San Francisco Downtown byla skvělá snídaně v ceně ubytování, tak jsem se pořádně napral. A hned jsem se stěhoval zpátky do Unionu. Je to blázinec, každý den se stěhovat.

   Dnes jsem vyrazil do japonské čtvrti. Cestou jsem zahlédl mešitu. Proti mé návštěvě nikdo neměl námitek, nakouknul jsem tedy dovnitř. Mešita ale nebyla ničím zajímavá, uvnitř nebyla žádná výzdoba. V okolní čtvrti žije hodně Arabů. V japonské čtvrti jsou všechny názvy ulic dvojjazyčné, v latince a v japonském písmu. V japonském mallu (obchoďáku) jsem si dal suši, mňam. Jinak ale japonská čtvrť není zase nějak extra zajímavá, tak jako ta čínská. Pak jsem popošel na Alamo Square, kde stojí další ikona San Franciska, která nechybí v žádné turistické publikaci - Painted Ladies. Jsou to takové hezounké baráčky, ujde to. Pak jsem nakráčel do místního Civic Center. Jako Civic Center je v amerických městech většinou nazýván okrsek, kde se na malé ploše koncentruje významný shluk veřejných budov. Nejhezčí z nich je v San Francisku bezpochyby City Hall, jedna z nejkrásnějších budov ve městech. Vzhledem mi silně připomněla pařížskou Invalidovnu. Dnešní den jsem zakončil, jak jinak, u Carla, kde jsem se nacpal velkým burgerem.  

   Jak už bylo řečeno, San Francisco je město multinárodnostní. Proto je většina veřejných nápisů v hromadné dopravě i jinde vyvedena rovnou ve třech jazycích - angličtině, španělštině a čínštině.

 

   den 34. - pondělí 30.7.2012   Poslední stěhování, Pacifik a Golden Gate Park. Ráno jsem se opět musel přestěhovat, tentokrát už ale opravdu naposledy. A sice do hostelu European Guesthouse, který leží ve čtvrti SOMA. Celkem ucházející ubytování za rozumnou cenu (30.50 USD za osobu a noc v dormitory pro 6 osob), když pominu kolorit okolní čtvrti, která je rájem bezdomovců a všemožné podobné chamradě.

   Vyjel jsem dnes trolejbusem číslo 5 až na konečnou, na pláž. Poprvé jsem se ocitnul přímo u Pacifiku. No nic moc. Je tu zima, fouká. Ve vodě se ráchá pár otužilých surfařů v neoprenech, jinak se tu nikdo nekoupe. Bodejť, voda je v San Francisku díky studenému Kalifornskému proudu studená po celý rok. Za koupáním tedy do Friska nejezděte. Chcete-li se v Kalifornii vykoupat, musíte jet o hezkých pár set kilometrů na jih. V L.A. například je už teplota vody přijatelná. Od San Franciska na sever už by se pak mohl vykoupat tak maximálně starý Venclovský…

   Navštívil jsem také Golden Gate Park. Park je docela hezký. Máte-li v San Francisku dost času, zajděte sem. Ideální místo pro běžce, milence, venčitele psů apod. V parku jsou i muzea, jezírka, hřiště a dokonce i výběh s bizony. Mě ovšem spíše bavilo bdělým okem potenciálního bezdomovce sledovat, kde by se tu dalo přespat. Právě tento park jsem totiž měl vytipován pro případ, že by v žádném hostelu neměli volno. Nakonec naštěstí zůstalo pouze u teoretického průzkumu. V parku je různých křovisek a temných zákoutí dost. Problém by spíš byl v tom, že bych jistě nebyl jediným bezdomovcem, který by se tu večer potloukal.

   Dnešní večer jsem zakončil v Panda Expressu, což je asi nejlepší čínská restaurace, kterou jsem v USA navštívil. Funguje to jako fastfoodový řetězec, podobně jako třeba Mekáč, Taco Bell nebo Burger King.

 

   den 35. - úterý 31.7.2012   Poslední den ve Frisku.   Dneska jsem se už jen tak poflakoval, cpal se jídlem a trávil jsem dost času u mého zvolna dosluhujícího netbooku. Psychicky jsem se také připravoval na svůj zítřejší odjezd. Zevloval jsem kolem baseballového stadionu Giants. Mají tady veliký obchod se suvenýry. Marketingově mají tedy Američané všechno zmáklé dokonale, i když stejně jsem nikdy nepochopil, jak se někomu můžou líbit sporty jako baseball nebo americký fotbal.

   Ještě jsem si prošel Financial District. Všude jsou tu mrakodrapy, jako jinde v Americe, i když ve srovnání s takovým New Yorkem nebo Dallasem jich tu není zase tolik a hlavně nejsou tak vysoké. Inu, jedna zemětřesná lekce z roku 1906 zřejmě stačila, a i když jsou nové stavby stavěny tak, aby vydržely i otřesy značné síly, jeden nikdy neví… Nejvyšší a určitě i nejhezčí mrakodrap v San Francisku je bezesporu Transamerica Pyramid. Jako úzká pyramidovitá jehla se tyčí do výše 260 metrů. Stavba byla dokončena v roce 1972. Tehdy to byla pátá nejvyšší budova světa, dnes už ovšem takový „prcek“ nikoho svou výškou neohromí. Stavba je to ale pěkná, obíhal jsem jí tudíž ze všech stran a fotil a fotil.

   Večer jsem poprvé zašel do pravého mexického bistra. Ne tedy do Taco Bell či jiného řetězce. Dal jsem si carne asada (grilované hovězí), k tomu mi pan Mexičan nandal ještě fazole, rýži, zeleninu, lupínky a pár placek. Bylo to dobré a bylo toho dost. Jednou budu muset vyrazit i do Mexika, už kvůli té jejich kuchyni.

 

San Francisco - shrnutí

   San Francisco je krásné město, ve kterém byste určitě měli strávit alespoň tři dny. Je to bezesporu jedno z nejkrásnějších měst Spojených států, ne-li vůbec nejkrásnější. Někteří lidé ho dokonce řadí k nejkrásnějším městům světa. S tím se zcela neztotožňuji, nicméně město je to parádní. Nemají tu žádné staré památky, to je jasné. Ale některé stavby, obzvláště oba mosty, jsou nádherné. Město má krásnou polohu u mořského zálivu. Neopakovatelnou atmosféru mu pak dodávají tramvaje, čínská čtvrť, lachtani, lodě, šíleně strmé ulice... A konec konců i ti bezdomovci. Žádné město se San Francisku nepodobá, je to originál sám o sobě.

 

Na závěr uvádím nejhezčí místa v San Francisku, jak jsem je viděl já:

   1)Fisherman’s Wharf. Je to komerční, je to umělé, ale je to krásné. Hrozně mě bavilo prolézat zdejší krámky, i když jsem si tu nic nekoupil, pozorovat lachtany a plachetnice, nebo jen tak zevlovat po nábřeží. Panuje tu taková hezky uvolněná atmosféra.

   2)Golden Gate Bridge. Bezesporu jeden z nejkrásnějších mostů světa. Je impozantní, nádherný, jedinečný. Jenom to počasí a mlha mi trochu zkazilo celkový dojem.

   3)Transamerica Pyramid. Nejvyšší a nejkrásnější mrakodrap v San Francisku. Moc se mi líbil.

 

 

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář