Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 07 - Monument Valley (Petr Daubner)

13. 1. 2013

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

 

Divoký západ 07 - Monument Valley

   Dalším místem, které jsme během našeho putování po americkém Západě nemohli vynechat, bylo Monument Valley. Zpočátku to sice vypadalo, že tam možná ani nedojedeme, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a my jsme se mohli kochat tou nádherou. 

Monument Valley

Monument Valley

   Monument Valley je další americká ikona, kterou při návštěvě Divokého západu prostě vidět musíte, i kdyby na hamburger nebylo. Všichni tuhle krajinu dobře znáte z reklam na cigarety („Marlboro Country“), z různých westernů, či třeba z filmu Forrest Gump. Název je ovšem velmi zavádějící. Stejně tak jako Bryce Canyon vlastně není kaňonem, tak Monument Valley není žádné „údolí“. Spíše je to taková rozlehlá plošina, z níž vystupují vskutku monumentální skalní útvary, vysoké až 300 metrů. Všechny významné skalní útvary mají svá jména, například The East and West Mitten Buttes (Západní a Východní palčák), The Three Sisters (Tři sestry), Camel Butte, The Thumb (Palec) apod. Skály jsou tvořeny oranžovým pískovcem, který se tu usadil v období permu, před 160 miliony lety. Později došlo k erozi a měkčí části horniny byly odneseny, zatímco ty odolnější zůstaly. Vznikly tak 3 druhy útvarů, které zároveň označují tři stadia eroze: mesa (stolová hora), butte („monument“? - těžko přeložitelné slovo, které označuje právě nejtypičtější skalní útvary v Monument Valley, jako jsou třeba ony Palčáky) a spire (štíhlá věž, jehla či pilíř).

   Celý název území je Monument Valley Navajo Tribal Park. Leží na rozhraní států Arizona a Utah, v nadmořské výšce kolem 1700 m.n.m. Je to v podstatě chráněné území, nespravuje ho však ani federální vláda (jako národní parky), ani stát (jako státní parky), nýbrž místní Indiáni kmene Navajo (čti španělsky, „Navacho“, česky Navahové). Annual Pass zde tedy neplatí a všichni návštěvníci zde musí platit vstupné 5 USD na osobu. Vstupné se týká jen jedné malé části Monument Valley, ovšem té nejkrásnější. Odsud jsou nejlepší výhledy, jelikož místní Visitor Center leží na vyvýšeném místě s fantastickým rozhledem. Můžete si rovněž najmout terénní auto, které Vás v rámci parku povozí, nebo vyrazit na kratší pěší túry. Celá oblast Monument Valley je ovšem o dost větší. Rezervace Monument Valley Navajo Tribal Park je pak součástí obrovské indiánské rezervace „The Navajo Nation Indian Reservation“, která se rozkládá na ploše 77000 km2, což zhruba odpovídá rozloze České republiky.

Cestovní deník - část 7.

Naše banda v Monument Valley

 

"Cestování má fatální důsledky pro předsudky, zaslepený fanatismus a omezenost. K tolerantním, prospěšným a laskavým názorům nelze dojít vegetováním v jediném koutečku Země.“ 

 

   den 14. - úterý 10.7.2012   Noční krize a Monument Valley. Po půlnoci přišel na naše parkoviště chlápek a vyhnal nás, že se tu nesmí spát. Rozhodli jsme se tedy, že popojedeme po písečné cestě na pláž. Nebyl to nejlepší nápad. Naše auto Volskswagen Jetta má totiž hodně nízký podvozek. Na silnici sedí perfektně, ale na hrbolatých postranních cestách, kam většinou odbočujeme, když hledáme místo na spaní, drhneme často o zem. A vjet s ním do písku, navíc v noci, kdy je vidět prt, to byl fakt hodně pitomý nápad. Také jsme se velmi brzy zahrabali do písku tak důkladně, že vyjet jsme nemohli ani náhodou. Naštěstí místní ranger byl velice ochotný a hlavně měl terénní auto s pohonem na všechny čtyři kola. S ním nás na laně hravě z písku vytáhl. Ovšem při tomto úkonu se nám podařilo urvat umělohmotný kryt, který kryje předek auta zespodu. Pod ním jsou různé hadice od motoru, které naštěstí poškozeny nebyly, a auto bylo pojízdné, ale brzdy povážlivě skřípaly, jak se do nich dostal písek. S tímhle tedy asi daleko nedojedeme! Zaparkovali jsme auto na nedalekém parkovišti a na onu písečnou pláž u jezera Powell (velké přehradní jezero na řece Colorado) jsme došli pěšky, natáhli se tu pod širákem a alespoň na pár hodin jsme si zdřímli. Při tom se mi honily hlavou černé myšlenky. Kdo ví, kolik zaplatíme za opravu a kam a jestli někam vůbec dojedeme, proč jsme my idioti vůbec jezdili do toho písku, proč nás ten chlápek vyháněl z toho parkoviště, proč jsme vůbec poslechli ty Čechy a jeli do toho kempu apod.

   Ráno, když jsme vyjeli z parkoviště, brzdy kupodivu neskřípaly. Stejně jsme ale nemohli jen tak pokračovat dál, bylo třeba auto prohlédnout někde v servisu a také nahlásit škodu do půjčovny Alamo. Dojeli jsme tedy do nejbližšího městečka Page a zavolali do Alama. Tam nám řekli, že nám auto okamžitě vymění. Stačí zajet do nejbližší pobočky! Jenže nejbližší pobočka odsud je ve Phoenixu, což je 250 mil (400 kilometrů) daleko. To se nám moc nechtělo. V Alamu nám tedy nakonec dali adresu na autoservis, kde nám prý auto prohlédnou. V autoopravně Big O Tires naše auto vzali, vyzvedli ho na plošinu a prohlédli mu spodek. Celé jim to trvalo asi 10 minut. Chlapík řekl, že auto je v pořádku, brzdy jsou OK. Máme si akorát dávat pozor na ten spodek, abychom zase někde nedrhli. A nechtěl po nás ani cent - prý když nic neopravoval, tak prohlídka je gratis! Neuvěřitelné. Ani vypovědět Ti nemohu, můj napnutý čtenáři, jak se nám ulevilo. Můžeme hned pokračovat do Monument Valley a ani jsme se prakticky nezdrželi. Pro úplnost dodám, že když Šárka s Mirkem auto v L.A. vraceli, neplatili za opravu vůbec nic! Stržený umělohmotný kryt pokryla pojistka auta, kterou jsme uzavřeli předtím, než jsme vyjeli. Celý zbytek cesty po Americe jsme si ale dávali opravdu pozor, abychom neurvali ty hadice zespoda.

   Zároveň jsme znovu překročili hranice a ocitli se v Arizoně, takže přeřizujeme čas o hodinu nazpět. Cestou jsme se v městečku Kayenta poprvé nadlábli v čínském bistru. Porce veliká, jídlo výborné, ale pekelně ostré. Vzpomněl jsem si na naše čínské restaurace. U nás Číňani ostří velmi málo, přizpůsobují chuť českým jazykům. Ale tady jsme si dali obyčejné kung pao, a málem nám shořela pusa. Zdejší čína je asi ještě čínštější než v Číně. Mirek to ani nedojedl, já se s vypětím všech sil překonal a dojedl i jeho porci J.

   Po poledni jsme dorazili do Monument Valley. Visitor Center leží na odbočce, 4 míle od hlavní silnice číslo 163. Zaplatili jsme vstupné 5 USD na osobu. V místě, kde Indiánská keramika, kterou prodávají ve Visitor Centruje nejhezčí výhled na monumenty, je velikánské návštěvnické středisko, kde je hotel, restaurace, muzeum a především obchůdky s nesčetnými suvenýry, mezi nimiž, kromě nezbytných pohledů, brožur, hrníčků a podobných nesmyslů s emblémem Monument Valley dominují hlavně indiánské výrobky (keramika, lapače snů, sošky apod.). Inu, jsem na území indiánské rezervace. Na stěnách všude visí ikona amerických westernů John Wayne. Jeden z jeho nejslavnějších westernů, Stopaři, se točil právě v Monument Valley. Film je to tedy celkem nevalný, jako drtivá většina amerických westernů (zhlédnul jsem ho po návratu domů), ale celý je natočen v Monument Valley, i když jeho děj se z nějakého záhadného důvodu odehrává v Texasu, kdežto Monument Valley leží na hranici Arizony a Utahu, což je od Texasu dost daleko.

   Výhled od Visitor Center je fantastický. Pod námi se tyčí, seřazené v řadě, tři velké skalní útvary, další se rýsují v pozadí. Zvláště Západní a Východní palčák (Western Mitten Butte a Eastern Mitten Butte) jsou impozantní a nechybí na žádné fotografii z amerického západu. Vyfotil jsem je seshora snad stokrát. Údolím monumentů (tak se česky Monument Valley obvykle překládá) vede 17 mil dlouhá prašná a hrbolatá cesta, po které jsme s naším autem, zvlášť po dnešní noční zkušenosti, rozhodně jet nemohli. Chce to holt terénní auto, to by se hodilo nejen v Monument Valley. Americké hlavní silnice jsou dokonalé, což ovšem neplatí pro řadu cest v národních parcích. Holt divočina. U Visitor Center se dá najmout auto (75 USD na osobu, pokud se přifaříš k nějaké skupině), nebo si můžeš za 100 USD najmout koně na dvouhodinovou projížďku. Anebo můžeš dolů do „údolí“ vyrazit pěšky. Tuhle možnost jsme samozřejmě zvolili my. Mirek se Šárkou šli po nějaké turistické trase a po návratu si to pochvalovali. Já šel pěšky po prašné cestě, po které jezdí auta s turisty. Auta staví na mnoha místech, turisté vždycky vylezou, navzájem se tisíckrát vyfotí, a poté popojedou tak 200 metrů, aby se tisíckrát vyfotili na další vyhlídce, a tak pořád dokola. Děkuji, nechci. Ušel jsem pěšky asi čtyři kilometry a nafotil spoustu fotek. V zásadě jsem se nehnul od těch tří hlavních skalisek, ale pokaždé je člověk vidí z trochu jiného úhlu, jak postupně klesá do údolí, a pokaždé vypadají úchvatně. Popisovat to nejde, mrkněte se na fotky. Myslím, že se mimořádně povedly, protože jsme zase měli nádherné počasí a krajina je mimořádně fotogenická, což ještě umocňuje oranžová barva skal. Ta se s postupujícím odpolednem a začínajícím soumrakem mění, stíny se pohybují a večer skály postupně tmavnou, až jsou skoro rudé. To už jsme opět všichni tři pozorovali z vyhlídkové terasy u Visitor Center. Jelikož jsme tu strávili půl dne, dobili jsme tu také baterie a zkoukli i místní muzeum (v ceně vstupného), jehož expozice jsou věnovány kmeni Navahů (Navajo), kterým to tu patří. Nejzajímavější jsou informace o „kódu Navajo“, což byl tajný americký vojenský kód za druhé světové války, který se Japoncům nikdy nepodařilo rozluštit. Tento kód byl založen na jazyku Navajo a Indiáni Navajo také sloužili v armádě USA v Tichomoří a kódovali a dekódovali vojenské šifry. Celkově je Monument Valley úžasné a musíte ho vidět. Já ho řadím do svojí soukromé Velké pětky nejkrásnějších parků amerického Západu: Arches, Bryce Canyon, Grand Canyon, Monument Valley, Yellowstone.

   Vydrželi jsme se dívat na nádhernou scenérii až do západu slunce, pak jsme ale rychle vyjeli. O pár mil dál jsme našli místo na spaní. Nebylo ideální, leželo hned vedle silnice, ale vyspali jsme se, a to opět v Utahu, jehož hranice jsme přejeli. Jsme vlastně pořád v Monument Valley, ale ne v té placené, nejvíc exponované části. Tentokrát jsem postavil stan i já, protože večer se začal zvedat vítr a v dálce se blýskalo, ale bouřka nás nakonec nedostihla. Dnes jsme ujeli 158 mil.

 

 

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

 

 

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář