Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 06 - V kaňonech Utahu (Petr Daubner)

6. 1. 2013

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012

 

Divoký západ 06 - V kaňonech Utahu

   I když jsme se už po návštěvě Grand Canyonu cítili lehce překaňonováni, zamířili jsme do Utahu. V jižním Utahu je to samý kaňon! Navštívili jsme dva nejznámější, Zion Canyon a Bryce Canyon.

 

Stát číslo 4 - Utah

   Stát Utah leží na středozápadě Spojených států. Má rozlohu 220 000 km2, tedy o něco více než Bělorusko a o něco méně než Velká Británie. V Utahu však žilo v roce 2011 jen 2.8 milionu obyvatel. Nejpoužívanější přezdívka Utahu je „Beehive State“, tedy „stát včelích úlů“, hojně se též používá „Mormon State“ (stát mormonů). Ještě častěji je ovšem na poznávacích značkách Utahu k vidění heslo „Utah - Life Elevated“ („Vznešený život“).

   Hlavním a zároveň největším a nejvýznamnějším městem Utahu je Salt Lake City, rozkládající se na březích Velkého solného jezera (Great Salt Lake). Prvním bělochem, který stanul na březích Velkého solného jezera, byl slavný zálesák Jim Bridger (ten co měl v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem). V roce 2002 se v Salt Lake City konaly zimní olympijské hry. Utah sousedí s Wyomingem a Idahem na severu, Nevadou na západě, Coloradem na východě a Arizonou na jihu.

   Na území Utahu žily původně indiánské kmeny, které vytvářely pozoruhodná skalní města a skalní malby. Poté se zde usadili Navajové a Utahové, po nichž dostal stát své jméno.   Dějiny Utahu a Salt Lake City jsou však úzce spojeny především s mormony. Příslušníci této „Církve Ježíše Krista posledních dnů“ (oficiální název) byli na východě USA pronásledováni kvůli svým nekonvenčním praktikám, z nichž nejviditelnější byla polygamie. Mormoni proto odešli pod vedením Brighama Younga do nehostinného Utahu, kam dorazili v roce 1847. Pokusili se tu vybudovat společnost podle svých představ na březích Velkého Solného jezera. V dalších 22 letech přišlo do Salt Lake City celkem 70000 mormonů. V roce 1847, kdy Brigham Young a jeho nejvěrnější přišli do Utahu, patřilo toto teritorium stále ještě Mexiku. To se však změnilo hned následujícího roku, kdy po americko-mexické válce připadlo celé severní Mexiko, včetně území Utahu, Spojeným státům americkým. Utah se stal 45. státem Unie až v roce 1896 poté, co se mormoni oficiálně vzdali polygamie (Kongres USA totiž v roce 1873 polygamii na celém území Spojených států zakázal). I dnes mají mormoni v Utahu stále velký vliv a tvoří asi 60% populace státu. Mormoni jsou mimořádně pracovití a jejich píle byla důležitým faktorem v hospodářském rozvoji celého státu.

   Stát Utah oplývá drsnou, ale mimořádně krásnou přírodou. Kromě Velkého Solného jezera se zde nachází například národní parky Arches, Canyonlands, Zion a Bryce Canyon či velké přehradní jezero Lake Powell na řece Colorado. Nejvyšší horou Utahu je Kings Peak (4114 m.n.m.) v pohoří Uinta Mountains, které je součástí Skalnatých hor (Rocky Mountains). Západně od Velkého Solného jezera se rozkládá Velká solná poušť (Great Salt Lake Desert), která je součástí Velké pánve (Great Basin). Jedná se o oblast velice suchou (průměrné roční srážky jsou tu kolem 127 mm), zároveň jsou zde však v zimě velice nízké teploty, protože nadmořská výška Velké pánve je 1000-2000 m.n.m. Teplotní rekordy, naměřené v Utahu: +48°C (St. George, 4.7.2007) a -56°C (Peter Sinks v neobydlené části severního Utahu, 1.2.1985).

   Ekonomika Utahu dnes stojí především na důlním průmyslu a chovu dobytka. V centrálním Utahu se těží uhlí, na východě státu ropa a zemní plyn. V Utahu jsou i velké zásoby kovů, doluje se tu zlato, stříbro, měď, zinek, olovo. Velmi důležitý je turistický ruch. Kromě letních aktivit tu návštěvníci mohou využít i řadu zimních středisek.

   Ze slavných osobností se v Utahu narodili nebo dlouhodobě žili například Butch Cassidy (bandita, u nás známý především z veleslavného filmu s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem) a John Browning (vynálezce střelných zbraní).

   Oficiální webová stránka státu Utah je http://www.utah.gov/. 

 

Zion NP

   Zion National Park leží v jihozápadním Utahu, poblíž hranic s Arizonou. Rozkládá Zion Canyon, dole se krčí malý shuttle busse na ploše 593 km2 a v roce 2011 ho navštívilo 2.8 milionu návštěvníků, čili asi tolik, kolik má stát Utah obyvatel. Nejdůležitější a nejnavštěvovanější částí parku je Zion Canyon, který je 24 kilometrů dlouhý a až 800 metrů hluboký. Žije zde 289 druhů ptáků, 75 druhů savců, 28 druhů plazů, 7 druhů ryb a 6 druhů obojživelníků. Vyskytují se zde například pouštní želvy, kondoři kalifornští a pumy. Nejvyšší horou národního parku je Horse Ranch Mountain (2660 m.n.m.).

   Na území národního parku žili místní Indiáni už před 8000 lety. Prvními bělochy, kteří se tu usadili, byli mormoni. Jeden z nich, Isaac Behunin, pojmenoval toto místo biblickým jménem Zion (česky Sion). Mormoni hospodařili v oblasti až do roku 1909, kdy se Zion stal chráněným územím (National Monument). Národním parkem se Zion stal v roce 1919.

 

Bryce Canyon NP

   Kousek na východ od Zion NP leží další krásný národní park, Bryce Canyon V Bryce CanyonuNational Park. Navzdory svému názvu se nejedná o klasický kaňon, protože nebyl vyhlouben jedním centrálním tokem. Stěžejním místem tohoto národního parku je Bryce Amphitheater, což je mísovitá prohlubeň, z níž čouhají stovky červených, oranžových a bílých věžiček, kterým zde říkají hoodoos, a které jsou vysoké až 60 metrů. Samotný Bryceův amfiteátr je zhruba 19 kilometrů dlouhý, 5 kilometrů široký a 240 metrů hluboký. Hrana tohoto „kaňonu“ leží v nadmořské výšce 2400-2700 m.n.m., tedy podstatně výše než Zion Canyon.

   I Bryce Canyon byl osídlen v 50. letech 19. století mormony. Jeden z nich se jmenoval Ebenezer Bryce, po kterém byl tento kaňon později pojmenován. Kaňon získal status národního monumentu v roce 1923 a národním parkem se stal roku 1928. V současnosti zabírá Bryce Canyon NP rozlohu 145 km2.

   V národním parku žijí, jak jinak, spousty zvěře. Z těch zajímavějších druhů třeba puma, baribal, jelen wapiti, rys. Roste tu také mnoho druhů borovic, z nichž některé jsou až 1600 let staré. Ročně navštíví Bryce Canyon asi 1.5 milionu turistů.

 

Cestovní deník - část 6.

 

„Utahové jsou slepé vrány a Dunivý hrom je velký lhář!“

 

   den 12. - neděle 8.7.2012   Zion Canyon. Dnes jsme vstali v 6:30. Pravda, než se ráno vyhrabeme z pelechu a nasnídáme, trvá nám to některým (viď Mirku? J) často velmi dlouho, takže jsme vyjeli až v 8:20. Při doplňování vody na jednom parkovišti jsme potkali čtyři Čechy, kteří projíždějí zdejší kaňony. Docela jsem si záviděl, že jedeme v autě jen ve třech lidech. Ve čtyřech je už auto pořádně narvané, pokud je plné proviantu a zásob jídla na mnoho dní, čeští kolegové byli v autě namačkaní jak sardinky. Cestou do Zionu jsme minuli bizoní ranč, kde jsme poprvé zhlédli a vyfotili bizony. Pravda, nebylo to ono, protože je tu chovají v ohradě jako u nás krávy, takže na ty pravé, divoké bizony, si budeme ještě muset počkat. 

   V 11:30 parkujeme ve Visitor Centre a vyrážíme do samotného Zion Canyonu. Do toho se nesmí jezdit autem, zato tu můžeš nasednout na shuttle bus, rozvážející turisty. Ten je opět zdarma, tj. v ceně vstupného (neplatili jsme nic, máme Annual Pass), a připomíná trochu vláček, jelikož sestává ze dvou „vagónů“. Shuttle bus zastavuje na mnoha zastávkách, ze kterých se dají dělat túry. Délka jednotlivých značených tras je od 600 metrů (což je tak akorát pro 80-90% líných tlustých Američanů, kteří od auta či autobusu dále nedojdou) do 22.5 kilometru, takže když máš chuť, můžeš si dát řádně do těla. Asi nejzajímavěji vypadá trasa s názvem „The Narrows“, která je dlouhá 15 kilometrů. Narrows je název místa, kde se Zion Canyon zužuje v soutěsku, širokou jen nějakých 7 metrů. Soutěskou je třeba projít přímo říčkou Virgin River, která tudy protéká. Voda je v soutěsce hluboká a studená. Nezbytné je zjistit si před návštěvou soutěsky předpověď počasí. Kdyby Tě totiž v neužším místě přepadla povodeň, živ a zdráv by ses odsud nedostal. Také to chce mít pořádnou obuv a vodotěsný batoh a velkou zásobu vody s sebou.

   My jsme ovšem tentokrát dali přednost méně náročným trasám. Nejdřív jsme vylezli do místa zvaného Hidden Canyon. Trasa je dlouhá 3.9 kilometru a zabere (dle údajů v turistické mapce) 3 hodiny. Cestou se zdolává převýšení 259 metrů. V první fázi je poměrně prudké stoupání. Skála je prakticky kolmá, ale cesta se vine nahoru v dlouhých serpentinách, takže to není až zase tolik náročné. I když je trasa přehledně značena, Mirkovi, který šel napřed, se přesto podařilo nesprávně odbočit, takže jsme se Šárkou získali značný náskok. Nakonec nás ale Mirek přece jenom našel J.

   Tahleta trasa se mi fakt moc líbila. Nejdříve byly nádherné výhledy dolů do Zion Cesta do Hidden CanyonuCanyonu. Obrovitost kaňonu vynikne nejvíc, pokud dole zrovna jede shuttle bus, který je ve srovnání s okolními skalními stěnami nekonečně mrňavý. Trasa samotná je také dost zajímavá. Občas byly pod námi kolmé stěny. V jednom úseku se jde po skalní římse, která je ovšem skloněná směrem ke skále. Na exponovaných místech jsou občas řetězy a vytesané schody. Pak jsme konečně vylezli do toho Hidden Canyonu. Je opravdu hezky ukrytý ve skalách a visí nad hlavním, obrovitým údolím Zion Canyonu. Na jeho dně občas evidentně protéká potůček, který se v době nenadálých povodní změní v dravou bystřinu. Být zde v době nějakého většího lijáku, nemuselo by to dopadnout dobře. Teď v létě ale naopak neteče na dně kaňonu voda vůbec, všude je jen sucho, kamení a písek. Prošli jsme asi tak kilometrový úsek vyschlým řečištěm. Místy se musí lézt po kamenech a menších skálách. Jsou tu i malá skalní okna a různé prohlubně a dutiny, vyryté v místním pískovci. Všechno to tu působí velmi dobrodružně a přitom bezpečně. A navíc tu skoro nejsou turisté. Neboť pro průměrného Američana je tato túra extrémně náročná a nebezpečná. Průměrný Američan se totiž příliš nevzdaluje od svého auta, nebo v případě Zion NP od zastávky shuttle busu. Zatímco kolem zastávek a u Visitor Centra jsou v každém národním parku teď v létě, tj. v hlavní sezóně, davy návštěvníků, stačí jen kousek popojít, davy zmizí a ty se můžeš procházet téměř sám divokou přírodou.

   Cestou z Hidden Canyonu jsme ještě odbočili k Wheeping Rock („Plačící skála“). Ta mě naopak hodně zklamala. Ze skály tu kape trocha vody a okolo křepčí davy turistů a jásají, jak je to wonderful a exciting. Možná, když pořádně zaprší, že to vypadá zajímavě. Hlavně je ale Wheeping Rock jen 600 metrů od zastávky shuttle busu, tak proto ty davy. Sem snad ani nechoď. Celá trasa do Hidden Canyonu a zpět, s odbočkou k Wheeping Rock, je dlouhá asi 5 kilometrů a zvládli jsme ji v pohodovém tempu (včetně focení a kochání se výhledy) za tři hodiny.

   Pak jsme ještě šli další krátkou trasu, k Emerald Pools. Název zní hezky, ale procházka stála za prt. Emerald Pools jsou ve skutečnosti takové dvě nezajímavé louže, do kterých stéká ze skály troška vody. Další velké zklamání, a opět davy turistů. Sem nechoď. Po návratu k shuttle busu jsme se vykoupali v místní řece. Voda byla kupodivu docela teplá, odhaduji tak 24°C. Dá se ponořit do místních tůní, ale plavat se v tom nedá. Člověk se ale alespoň umyje; je to jedno z mála míst, kde jsme se vykoupali ve volné přírodě.

   Odpoledne jsme nasedli do našeho fára a odjeli jsme pryč z parku. Cestou jsmeCheckerboard Mesa ještě zastavili na dvou zajímavých místech, která jsou rovněž součástí Zion NP. Great Arch je takové nepravé skalní okno, jakýsi skalní most, ve kterém však chybí ta díra uprostřed. Zajímavější je Checkerboard Mesa. To je impozantní vysoká pískovcová skála, která se tyčí strmě nad silnicí. Není úplně kolmá, sklon skály je takových 70°. Vítr, déšť a mrazové pochody do této skály vyryly rýhy, uspořádané do zajímavého šachovnicového tvaru. Moc pěkné! O kousek dále, kolem 20:00, odbočujeme z hlavní silnice a táboříme. Dnes jsme ujeli 118 mil.

   Celkově k Zion NP: Pocity smíšené. Některá místa (Wheeping Rock, Emerald Pools) trapná, jiná (Hidden Canyon) nádherná. Celkově jsem měl právě u tohohle kaňonu pocit, že jsme mu zůstali nejvíce dlužni a nejvíc jsme ho ze všech národních parků USA odflákli. Určitě jsou tu nádherná místa, ale chtělo by to alespoň tři dny času, aby si člověk prošel i odlehlejší místa, kde navíc nejsou téměř žádní turisté. Jenže když má člověk na celý okruh národními parky jenom měsíc času, nedá se nic dělat. Zion NP ale určitě stojí za návštěvu. Hidden Canyon mi přišel kouzelný, určitě jsou tu ale ještě mnohem zajímavější místa, která jsme neviděli. Zion NP je jednou z mnoha destinací, kde si člověk musí říct: „Někdy příště to tu prolezu pořádně“. A přitom víš, že už se sem asi nikdy nepodíváš. Život je boj s časem a času je málo…

 

   den 13. - neděle 9.7.2012   Bryce Canyon. Vstáváme v 6:00, vyjíždíme v 7:45. Teprve dnes ráno jsme si uvědomili, že v Utahu je o hodinu víc než v Arizoně, přeřizujeme tedy hodinky. U Visitor Centre v Bryce Canyonu parkujeme a shuttle busem se přesunujeme na Bryce Point, což je nejzazší místo, kam shuttle bus zajíždí. Je odsud nádherný výhled na Bryce Amphitheater pod námi, z něhož čouhají stovky věžiček, hoodoos. Převažující barvy v tomto „kaňonu“ jsou červená, bílá a oranžová, přičemž některé věžičky jsou i dvoubarevné. Nahoře jsme opět potkali Čechy. Tihle jsou podstatně bohatší než my, neboť pán nám nadšeně vyprávěl, jak bydlel v Las Vegas v hotelu a měl plnou lednici dobře vychlazeného piva. To my v hotelu nespíme a pivo nepijeme, protože prakticky není kde ho vypít. V autě se pít nesmí (ani spolujezdec), na veřejnosti také ne, a kdybychom si pivo nechali v autě, zteplalo by. A teplé pivo je, jak známo, horší než studená Němka. Navíc americké pivo je nevalné kvality (proč jsme sakra z toho našeho českého pivního ráje vlastně odjížděli?), takže se nemůžu ubránit pocitu, že i americké vychlazené pivo je horší než studená Němka. Ale možná ze mě mluví závist, protože celou cestu pijeme kolu nebo vodu. A ještě jedna věc mi v Americe chybí: český chléb. Protože lepší chleba než je ten náš, se nikde na světě nevyrábí. Když jsem byl na cestě kolem světa, dva roky jsem chleba nejedl. V Americe mají buď bagety (ty jsou dobré, akorát rychle tvrdnou), nebo toastový „chléb“, který podle mého názoru nemá s chlebem nic společného. Teprve daleko od domova si člověk uvědomí, že i u nás doma máme některé věci skvělé a jedinečné a nejlepší na světě, a to fakt nepřehámním. Třeba to pivo a chleba. A ještě knedlíky, ty já miluju a také je prakticky nikde nedělají. Ani v Americe.

   K prohlídce amfiteátru jsme zvolili zhruba šestikilometrovou trasu, jejíž absolvování nám trvalo asi tři hodiny. Cesta je to celkem nenáročná. Chodíme pomalu, protože jednak hodně lezem z kopce a do kopce, ale hlavně je krajina neskutečně nádherná. Cesta nejdříve vede dolů na dno amfiteátru. Cestou míjíme nejen ty skalní věžičky, ale i různé průrvy, skalní okna a skalní mosty. Je to fakt nádhera. Místy jdeme i soutěskou, načež stoupáme prudce do kopce a vylézáme na Sunset Pointu. Odsud se přesunujeme shuttle busem zpět na základnu, tj. na parkoviště u Visitor Centra. Celkově musím říct, že Bryce Canyon je parádní a neuvěřitelně fotogenický a určitě ho nesmíte vynechat. Z parků, které jsme viděli, se mi nejvíce líbily Grand Canyon, Yellowstone, Monument Valley, Arches a právě Bryce Canyon. To je moje velká americká pětka. Všechny tyto parky jsou fakt parádní a těžko říct, který z nich je nejhezčí. Navíc nám všude přálo počasí. V Bryce Canyonu jsem udělal moře fotek (a pak jich kvanta musel smazat), poněvadž za každou zatáčkou (cesta dolů do kaňonu a nahoru se vine v mnoha serpentinách) se objevilo další malebné panorama, které bylo třeba vyfotit. Připadal jsem si tady jak v jiném světě. Tolik krásy najednou!

   Popisovat ti dopodrobna, moje milá čtenářko, jak vypadá Bryce Canyon, to dost dobře nejde, mrkni se na fotky. Zato ti mohu popsat i méně atraktivní, leč nezbytnou součást cesty, kterou jsem se zabýval dnes odpoledne několik hodin právě u Visitor Centra. Infrastruktura amerických národních parků je po všech stránkách úžasná a dokonalá. Nechybí tu samozřejmě ani WC, a to jsem musel využít. Klasické pánské (a jistě i dámské) WC má tu nevýhodu, že sem pořád někdo chodí, takže se tu dost špatně provádí v malém umyvadélku komplexní hygienická očista. Vedle pánského a dámského WC jsou ovšem často v Americe ještě WC rodinná. To je pro maminky, aby si tu v klidu přebalily děti, a dají se zamknout zevnitř. Tato WC jsme tedy často Závodní trabant v Americerádi využívali. Co na tom, že občas na nás někdo dlouze bouchal, že už zabíráme onu místnost moc dlouho. Oholil jsem se tu a umyl se i na místech, která se jinak na veřejných místech myjí velmi nesnadno. Neboť takovou vymoženost, jako jsou sprchy, jsme nepotkali hodně dlouho. A v divoké pouštní krajině amerického jihozápadu najdeš málokdy potůček, kde by se dalo smočit. Tož tak. U Visitor Centra jsou také elektrické zásuvky, takže tu dobíjím baterky do foťáku a počítač. Dobíjení baterií do foťáku je docela problém, i když nikdy se mi úplně nevybily (měl jsem dvoje). Fotím zběsile jednu fotku za druhou, často se ale několik dní nedostanu k tomu, abych nabil. U Visitor Centra jsem také prolezl krámky se suvenýry a poslal jsem odsud domů pohled (pohled i se známkou do Evropy vyšel na 1.30 USD). Kousek od pošty jsem narazil na zajímavý skvost, „závodního“ trabanta. My, co jsme vyrůstali za komunismu, jsme tak nějak zvyklí, ale pro průměrného Američana je bakelitové auto něčím naprosto nepochopitelným až nadpřirozeným, a hledí na něj se směsicí nejistého úsměvu a posvátné úcty.

   Po několikahodinové sanitární pauze a nezbytném občerstvení ve Wendy’s nasedáme do auta a přejíždíme k Lake Powell, kde nám Češi, které jsme potkali před pár dny, doporučili jeden hezký kemp, kde prý můžeme přespat zdarma. Po menším bloudění jsme to našli. Kemp ovšem evidentně neplacený není. Není nad dobrou radu k nezaplacení… Proto, už kolem půlnoci, parkujeme auto nenápadně na okraji rozlehlého parkoviště a uléháme pod širákem o kus dál. To ještě netušíme, jak bude tahle noc probíhat, tak se snažíme usnout a lebedíme si, jaký to byl dneska krásný den… Dnes jsme ujeli 206 mil.

 

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze:  Divoký západ USA 2012 

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář