Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 05 - Grand Canyon (Petr Daubner)

31. 12. 2012

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze: Divoký západ USA 2012

 

Divoký západ 05 - Grand Canyon

   Konečně jsme navštívili ten div světa. Tak alespoň je Grand Canyon často líčen. A je to pravda, Grand Canyon bezesporu přírodním divem světa je. Je obrovský a nádherný a sestoupili jsme se až na jeho dno. Poté jsme, cestou do Utahu, zhlédli další dvě přírodní zajímavosti, Dinosaur Tracksite a Horseshoe Bend, a k tomu jako bonus přehradní jezero Lake Powell.

 Grand Canyon, úplně dole se krčí řeka Colorado

Grand Canyon

   Grand Canyon, to je taková veliká, ale opravdu veliká díra v zemi! To si asi musel říkat i Španěl García López de Cárdenas, když sem roku 1540 jako první Evropan vůbec (z jižní strany) dorazil. Tento španělský conquistador s pomocí místních Indiánů pátral po nalezištích zlata u jižního okraje kaňonu. Marně hledal zlato i cestu na druhou stranu! Prvními Evropany, kteří se dostali na opačný, tj. severní okraj Grand Canyonu, byl rovněž Španělé, kněží Francisco Atanasio Domínguez a Silvestre Vélez de Escalante. Došli sem v roce 1776. Teprve Američan John Wesley Powell, voják a geolog, však prozkoumal Velký kaňon pořádně, a to až v roce 1869. Powell byl rovněž první, kdo použil termín Grand Canyon. V roce 1908 se stal Grand Canyon chráněným územím (national monument), od roku 1919 má pak toto území status národního parku (national park). K tragické události došlo 30. června 1956. Tehdy se nad Grand Canyonem srazila dvě dopravní letadla společností United Airlines a TWA. Obě letadla se zřítila do Grand Canyonu v místech, kde se stékají řeky Colorado a Little Colorado, přičemž zahynulo celkem 128 lidí.

   Rozměry Grand Canyonu jsou vskutku impozantní: délka 446 kilometrů, šířka 1.5-29 kilometrů (v průměru je to kolem 16 km), maximální hloubka 1857 metrů (měřeno od severního okraje; průměrná hloubka kaňonu je kolem 1600 metrů). Samotný kaňon jako geomorfologický útvar je starý asi 17 milionů let. Před touto dobou se řeka Colorado začala zařezávat do Coloradské plošiny. Grand Canyon je jednou velikou učebnicí geologie. Horniny na dně patří k nejstarším na zeměkouli, vznikly téměř před 2 miliardami let. Čím blíže k okraji kaňonu, tím jsou horniny naopak mladší. Na horním okraji pak nalezneme horniny „pouze“ 230 milionů let staré. Geologické vrstvy ovšem nejsou souvislé; v této obrovské geologické knize chybí vrstva, odpovídající téměř jedné miliardě let! V období před cca 500 miliony-1.5 miliardou let totiž převažovala intenzivní eroze a horniny z tohoto období se tudíž nedochovaly. Ty, co můžeme v kaňonu obdivovat dnes, naopak odpovídají obdobím, kdy převažovala intenzivní sedimentace (usazování). Místy se tu pak nacházejí i vulkanické horniny z doby geologicky velmi nedávné (k výlevům lávy docházelo před 3 miliony-100000 lety). Grand Canyon není ani nejhlubší, ani nejširší na světě, ale rozhodně se jedná o impozantní místo. Severní okraj (North Rim) Grand Canyonu leží v průměru asi o 300 metrů výše než jižní okraj (South Rim). Nachází se v průměrné nadmořské výšce 2438 m.n.m. Průměrné roční srážky na severním okraji jsou proto o něco vyšší (590 mm) než na jižním okraji (350 mm). Na jižním okraji také spadne mnohem méně sněhu (v průměru 132 cm) než na severním okraji (317 cm). Na dně Grand Canyonu jsou pak průměrné roční srážky pouze 176 mm, což odpovídá pouštním podmínkám (za klimatickou hranici pouště se obvykle považuje hodnota 200 mm srážek ročně). Maximální teploty na dně kaňonu v létě dosahují kolem 38°C, zatímco v zimě padají teploty na horních okrajích kaňonu až k -18°C. Na jižním okraji je meteorologická stanice, kde byly naměřeny absolutní extrémy 105°F (+40.6°C) a -20°F (-28.9°C).

   A ještě pár údajů k samotné řece Colorado: celková délka 2333 kilometrů. Pramení ve Skalnatých horách ve státě Colorado, v nadmořské výšce 3353 m.n.m., a vlévá se do Kalifornského zálivu (Golfo de California) v Mexiku. Povodí řeky Colorado zabírá plochu 627000 km2 (asi jako rozloha Německa a Polska dohromady). Šířka řeky na dně Grand Canyonu je od 23 do 91 metrů, průměrná hloubka 11 metrů, maximální hloubka 30 metrů. Řeka ztratí během své 446 kilometrů dlouhé cesty Grand Canyonem celkem 671 metrů nadmořské výšky.

   Grand Canyon je dnes intenzivně turisticky využíván. Většina pohodlných turistů se spokojí s procházkami podél okraje kaňonu, přičemž jižní okraj (South Rim) kaňonu je mnohem více navštěvovaný než severní okraj (North Rim). Velmi populární jsou Jezdec v Grand Canyonutaké vyhlídkové lety vrtulníkem. Grand Canyonem se dá projet i na raftu, i když to je dost nebezpečné. Mnoho lidí ovšem sestupuje až na dno kaňonu. Tak jsme ostatně učinili i my (viz níže), přičemž jsme se opět vrátili zpět na stejné místo. Kaňon je ovšem možné i překročit, tj. sejít z jižního okraje dolů a pak vylézt na severní okraj, případně obráceně. Američané dokonce v tomto směru evidují mnohé rekordy. Dosavadní rekord v překonání kaňonu jedním směrem (v tomto případě ze severního okraje na jižní) drží šílenec jménem Allyn Cureton, který tuhle trasu zvládnul v roce 1981 za 3 hodiny a 6 minut. Mnoho méně šťastných odvážlivců naopak zaplatí výlet na dno kaňonu životem. Na vině není ani tak celkové převýšení (i když to je nemalé!), jako spíše velmi vysoké teploty, které na dně Grand Canyonu v létě panují. Každoročně navštíví Grand Canyon kolem 5 milionů turistů, z nichž 83% jsou Američané, zbytek pak cizinci. Od 70. let 19. století zahynulo v Grand Canyonu kolem 600 lidí. Kromě obětí výše zmíněné letecké havárie tu mnoho dalších lidí zahynulo při různých dalších nehodách, na infarkt, přehřátí či dehydrataci, a hodně se jich rovněž utopilo v řece Colorado. Nezanedbatelný je i počet sebevražd (48) a vražd (23), ke kterým jako kdyby strmé stěny kaňonu přímo vybízely. Grand Canyon je drsné místo!

 

Cestovní deník - část 5.

 

   „Odteďka za dvacet let budeš více zklamaný věcmi, které jsi neudělal, než těmi, které jsi udělal. Tak se odpoutej. Odpluj z bezpečného přístavu. Naber vítr do plachet. Prozkoumávej. Sni. Objevuj.“

 

   den 9. - čtvrtek 5.7.2012   Sestup do Grand Canyonu. Na dnešek jsme naplánovali první pořádný trek v rámci našeho amerického putování. A rovnou řeknu, že to byl i trek nejnáročnější. Rozhodli jsme se, že sestoupíme během jednoho dne až na dno kaňonu a vystoupáme zase stejnou cestou zpátky. Tento výlet není zakázán, nicméně není správou parku doporučován. To znamená, že všichni rangeři, které jsme cestou potkali, nám důrazně „doporučili“, abychom až dolů a nahoru během jednoho dne nechodili. Faktem je, že ročně musí rangeři v parku zachraňovat kolem 250 lidí, kteří přecenili své síly a zkolabovali po cestě, takže není divu, že se V Grand Canyonu. Ty tečky v dáli na cestě jsou turisté.správa parku snaží co nejvíce lidi varovat. Zachrání tak možná pár lidských životů a ještě si ušetří práci při následných záchranných operacích. Jinak je to ovšem klasický příklad amerického právního alibismu - my ti to nezakazujeme, ale raději ti to alespoň desetkrát budeme rozmlouvat a nedoporučovat. A když nás neposlechneš, tvoje chyba - my jsme ti to říkali! A proč se to tedy nedoporučuje? Protože převýšení je dosti značné a hlavně, dole u řeky panují v létě průměrné teploty kolem 38°C ve stínu. Spíše než vyčerpání z té námahy tedy hrozí úžeh, úpal, dehydratace, infarkt či kolaps z vedra. Rangeři proto doporučují buď jít zhruba do půlky kaňonu (míněno výškově) a pak se vrátit zpátky, nebo sejít až na dno, tam přespat na tábořišti (musíš si na to ale vyběhat u správy parku nějaké povolení) a druhého dne vyrazit zpět nahoru brzy ráno, kdy ještě není takové vedro. To mi přijde jako dobrá varianta a mít více času, vzal bych si s sebou víc vody a jídla a stan, a strávil bych v kaňonu klidně tři dny. Ale času nebylo nazbyt a pak, my nejsme žádný mejdla a přece to nějak zvládnem, ne?

   Takže jsme dnes vstali po páté hodině. Tentokrát jsme se ke kaňonu přesunuli autem. Zaparkovali jsme a v 7:00 jsme zahájili sestup do té obří díry. Dolů ke Coloradu se dá sejít několika trasami. My jsme si vybrali South Kaibab Trail. Nejdříve pár základních údajů o tomto treku: začínáme na jižním okraji (South Rim) Grand Canyonu v nadmořské výšce 2212 m.n.m. Řeka Colorado hluboko pod námi teče v nadmořské výšce 731 m.n.m., výškový rozdíl je tudíž 1481 metrů. Vzdálenost jedním směrem, seshora dolů, je 10.1 kilometru. Pokud byste chtěli jít dál a vyjít znovu až na severním okraji kaňonu, ušli byste 33.6 km. Cesta vede poměrně strmě dolů v nekonečných serpentinách. Je velmi dobře udržovaná, v podstatě je to takový chodník. Pokud bych to měl srovnat třeba s túrami ve Vysokých Tatrách, tak v Tatrách jsou horší stezky, kde se občas musí skákat po kamenech, kdežto tady je to pohoda. Cestou dolů potkáváme sem tam dobrovolníky, kteří zde cestu neustále udržují. Vozí sem kámen, přitesávají ho a chodníky jsou neustále renovovány. Sympatické je, že cesta vede téměř neustále dolů, takže na zpáteční cestě neustále stoupáš a neztrácíš výšku nějakými dílčími klesáními. Na to, jaké je třeba zdolat převýšení, je trasa celkem pohodová a rozumná; co se týče profilu trasy, je stoupání díky mnohým serpentinám relativně mírné.

   Cesta dolů nám trvala přesně 4 hodiny. Šli jsme svižně, abychom byli dole co nejdříve, ale cestou jsme se pořád zastavovali a fotili a fotili a fotili, protože Grand Canyon, to je fakt nádhera. To musíš vidět. Fotky jsou doufám docela pěkné (viz fotogalerie) ale výhledy a především rozměry Grand Canyonu jsou tak ohromující, že Řeka Colorado na dně Grand Canyonu. Je pěkně studená a prudká.pokud to neuzříš na vlastní oči, těžko se to popisuje. Spolu s námi samozřejmě dolů šly další stovky turistů. Drtivá většina ovšem dojde maximálně ke Skeleton Pointu  ve výšce 1585 m.n.m., tedy do necelé poloviny trasy (míněno výškově i délkově). Rangerům, kteří nás cestou pořád otravovali „doporučením“, že dále pod Skeleton Point už chodit nemáme, jsem raději tvrdili, že jdeme jenom tam. Za Skeleton Pointem už ale žádní rangeři nebyli a my jsme celkem v pohodě dokráčeli kolem 11. hodiny dopolední až na dno kaňonu. Dole burácí řeka Colorado, která není v těchto místech nijak zvlášť široká, zato je pěkně prudká. A taky pěkně studená! Koupat se v ní sice oficiálně nesmí, ale my jsme neodolali a smočili jsme se v jedné klidnější zátoce, kde nehrozilo, že by nás proud vody odnesl až do Kalifornského zálivu. Voda měla odhadem tak 15°C, takže jsem se do ní sotva ponořili. Na osvěžení dobré, zvláště když jsme asi po hodině odpočinku opět zahájili výstup směrem nahoru. Dole už bylo docela vedro, ale ne extrémní. Měli jsme štěstí, oněch 38°C určitě nebylo. Cítil jsem se dobře, a tak jsem nasadil velmi slušné tempo, abych ušel bez odpočinku co největší kus a dostal se co nejrychleji výše, kde je přece jenom o poznání chladněji. Krajina dole je pouštní až polopouštní, úplně nahoře na South Rimu ale rostou lesy a člověk tak při výstupu projde několik klimatických pásem. Šárce a Mirkovi jsem utekl, nikde jsem se nezastavoval a ani nic moc nefotil (většinu fotek jsem pořídil během sestupu dolů), takže první pauzu jsem si dal až po dvou hodinách. Nakonec jsem nahoru vylezl za 4 hodiny, takže za stejný čas jako směrem dolů. Cestou jsem potkal jedny Čechy, kteří cestují po západu USA zhruba po stejné trase, jako my, akorát že obráceně. Šli dolů do kaňonu nocovat, měli stany. Druhou část výstupu už nebylo takové vedro. Jednak jsem už byl výše, a pak se na obloze milosrdně objevily mraky.

   Nahoře jsem relaxoval. Je tu pitná voda, což je nezbytné (pitnou vodu a něco málo k snědku jsme samozřejmě měli i cestou dolů, protože po cestě žádný pramen pitné vody není!). Okolo se potulovali velicí jeleni wapiti (elkové, tak jim říkají Američané, zatímco v britské angličtině se slovem „elk“ označuje los).  Byli dost krotcí a chodili až k pítku, ze kterého turisté brali vodu. Jeleni se tu napájejí vodou, kterou turisté při doplňování zásob vycákají všude kolem, a lidí se vůbec nebojí, někteří jelení nebojsové byli od lidí vzdáleni jen tři metry. Válel jsem se ve stínu notnou dobu, než dorazila Šárka a posléze i Mirek. Pak jsme nasedli do auta a odjeli zpět do kempu. Celkově byl trek dost fyzicky náročný, nebyl ale vyloženě brutální, jak jsem očekával. Hlavně díky tomu, že nebylo extrémní vedro, se to dalo zvládnout celkem v pohodě, i když makačka to samozřejmě je, to zase ne že ne.

   Večer jsme se odměnili za celodenní námahu a napráskali jsme se v Mekáči. Neboť v blízkém okolí kempu (ne však přímo v něm) jsou obchody s jídlem a suvenýry, pošta, informační centra a rovněž ten Mekáč. Ceny v něm jsou tedy o něco vyšší než jinde v Americe, ale stejně jsme neodolali. A hajdy na kutě! Dnes jsme ujeli 28 mil.

 

   den 10. - pátek 6.7.2012   Den odpočinkově relaxační. Po včerejší štrapáci jsme dnešní den pojali v poněkud klidnějším duchu. Ráno jsme se přesunuli na naše nové tábořiště a poté jsme se věnovali individuálnímu programu. Poslal jsem z místní pošty pohled domů. Odpoledne jsem pak dojel shuttle busem ke Grand Canyonu a udělal od okraje pár fotek. Původně jsem si chtěl dát delší vycházku, ale lenost a únava nakonec změnila mé plány a ušel jsem jen slabé dva kilometry. Už jsem poněkud překaňonován. Zbytek dne jsem strávil lenošením v kempu. Prohání se v něm mnoho veverek a havranů.

   V Grand Canyonu jsme potkali spousty velmi tlustých Američanů. Obezita v USA má charakter epidemie, tolik tlustých až ultratlustých lidí jsem nikde jinde na světě neviděl. U některých tlouštíků je div, že se vůbec pohybují. Někteří z nich jsou kupodivu docela akceschopní (chtěl jsem napsat mrštní, to by ale bylo poněkud přehnané J) a pár jsme jich viděli  sestupovat i dolů do kaňonu. Pochopitelně šli jen kousek, ne až dolů na dno.

   Na druhou stranu musím říct, že Američané jsou lidé veskrze slušně vychovaní a příjemní. Jistě, v jejich způsobu komunikace s cizími lidmi je jistá povrchnost, ale to nemění nic na tom, že je mnohem příjemnější, když se na tebe i cizí lidé usmívají a ptají se, jak se máš, než když se na tebe mračí a jsou nepříjemní tak nějak z principu, jako třeba u nás v Praze. Za celý dvouměsíční pobyt v USA jsem narazil také na pár nepříjemných lidí, ale to byly opravdu výjimky. Usmívají se na tebe třeba i prodavačky v obchodě, do kterého vlezeš a evidentně jen očumuješ a nehodláš si nic koupit. A ještě se tě zeptají, odkud jsi, jak se máš a popřejí ti dobrý den. Američané jsou také velmi nápomocní při řešení jakéhokoliv problému, ochotně ti poradí a pomohou. Jsou ovšem docela ostražití, pokud jde o jejich bezpečnost, to se pak chovají korektně, ale chladně. Není divu, v USA je kriminalita daleko vyšší než u nás a nezanedbatelné je i riziko teroristických útoků. Pokud třeba Američané vidí nějaký podezřelý předmět (někdo odloží na delší dobu třeba tašku v metru) nebo podezřelou osobu, chovají se disciplinovaně, v souladu s bezpečnostními pravidly. Což se jim nedivím. Charakterizovat šmahem celý národ je samozřejmě velmi ošemetné, zvláště když se jedná o národ třistamilionový, složený ze zástupců všemožných ras, národů a náboženství. Kdybych však měl zjednodušeně charakterizovat průměrného Američana, řekl bych, že průměrný Američan je obézní a milý.

   Dnes jsme ujeli jednu jedinou míli (při přejíždění z jednoho kempoviště do druhého).

 

   den 11. - sobota 7.7.2012   Přesun do Utahu. Ráno jsme zvedli kotvy a opustili kemp. Měli jsme namířeno do Utahu. Cestou jsme ovšem navštívili pár zajímavých bodů po cestě. Nejdříve jsme jeli podél Grand Canyonu na východ. Zastavili jsme se v místě zvaném Desert View. Přímo nad Grand Canyonem je tu kamenná rozhledna. Nechybí tu samozřejmě parkoviště a prodejna suvenýrů. Už asi potisící, a tentokrát naposledy, jsme si vyfotili Grand Canyon. Pak jsme se zastavili u jednoho menšího kaňonu, do kterého se zařezává řeka Little Colorado. To už není Grand Canyon, ale klasická úzká soutěska, na jejímž dně ovšem nebylo nic, poněvadž řeka v létě úplně vysychá. Parkoviště nad řekou je oplocené. Půda patří místním Indiánům, kteří tu vybírají dobrovolné vstupné (takže vstup zdarma J), nabízejí průvodcovské služby (nevyužili jsme) a prodávají suvenýry (nic jsme nekoupili).

   Významnější zastávkou bylo místo zvané Dinosaur Tracksite poblíž městečka TDinosaur Tracksite - zkamenělé stopy dinosaurůuba City. Zde se zachovaly ve skalnaté pouštní zkamenělé stopy dinosaurů z jurského období. Žádné vstupné se tu nevybírá. Je tu ovšem několik indiánských stánků se suvenýry, jako obvykle. Indiáni také nabízejí průvodcovské služby. Je fakt, že oni znají místa, kde je stop nejvíc, a využívají toho; žádné ukazatele či dokonce naučná stezka, tu nejsou. My jsme samozřejmě zase za jejich služby ušetřili (doporučuje se průvodcům dát za krátkou exkurzi aspoň 20 dolarů) a hledali jsme raději stopy sami. A našli jsme! Stopy jsou kolikrát mizerně vidět. Některé stopy jsou zřetelnější, ale teprve když do nich naliješ z láhve vodu, hezky vyniknou! Zanechaly je nějaké dvounohé potvory (něco jako tyranosaurus, ale podstatně menší). Kromě stop se tu vyskytují údajně i zkamenělá dinosauří vejce a exkrementy. Pár útvarů, které by mohly být například dinosauřím trusem, jsme viděli, ale možná to byly jen obyčejné šutry, kdoví…

   Pak jsme se krásnou skalnatou pouštní krajinou (jmenuje se to tu Painted Desert - Malovaná poušť) přesunuli na sever, zpět k řece Colorado. Je tu další nádherné místo, které prostě musíš vidět, poutníče, pokud pojedeš okolo, i kdyby na chleba Horseshoe Bendnebylo. To místo se jmenuje Horseshoe Bend. Horseshoe znamená anglicky „podkova“. To proto, že řeka Colorado tu vytváří nádherný zaklesnutý meandr, který má skutečně podkovovitý tvar. Řeka se tu proerodovala do impozantního kaňonu, který je hluboký 300 metrů. Pravda, proti obrovitému Grand Canyonu, který leží o pár desítek mil dále po proudu, je zdejší Marble Canyon, jak se tahle díra oficiálně jmenuje, učiněný drobeček. Ale zase díky tomu, že je tento kaňon užší, si víc užijete jeho hloubku. Od parkoviště je třeba ujít tři čtvrtě míle, než člověk dojde na vyhlídku. Zde se ti pak otevře nádherný pohled na řeku, která zde zatáčí o 270°. Skoro jako kdyby chtěla téct zpět, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Je to určitě jedna z nejkrásnějších ukázek zaklesnutého meandru na světě. A hloubka pod tebou taky bere dech. Jen musíš dávat pozor, abys nesletěl dolů, stěny jsou opravdu zcela kolmé. Stačil by mi jediný chybný krůček, a už by ses, milý čtenáři, nikdy nedozvěděl, co se mohlo dít dál…

   Cestou jsme ve městě Page nakoupili ve Walmartu a napráskali se v Burger Kingu, a pak hurá na další atrakci. Hned pár mil od Horseshoe Bendu leží druhá velká přehrada na řece Colorado, zvaná Glen Canyon Dam. Zde jsme zastavili a kochali jsme se výhledem. Přehrada se stavěla v letech 1956-1966. Je 220 metrů vysoká a 480 metrů dlouhá. 8 zdejších turbín o celkovém výkonu 1296 MW (což je o dost méně než u Hooverovy přehrady na Coloradu) ročně vyrobí skoro 3.5 miliardy kWh elektrické energie. Za přehradou vzniklo velikánské přehradní jezero Lake Powell. To zabírá plochu 658 km2 (je tedy o trochu větší než jezero Balaton) a rozkládá se na území států Arizona a Utah. Jezero je 299 kilometrů dlouhé, až 40 kilometrů široké a až 170 metrů hluboké (průměrná hloubka je ovšem jen 40 metrů). Zadržuje průměrně 19.3 km3 vody, přičemž maximální možný objem přehradního jezera je 30 km3. Délka pobřeží jezera je úctyhodných 3057 kilometrů. Rozměry jezera jsou tedy srovnatelné s přehradním jezerem Lake Mead (rovněž na Coloradu, na hranici Arizony a Nevady), Lake Powell má ale mnohem delší pobřeží.

   Večer jsme přejeli už do státu Utah. Zapíchli jsme to kousek od silnice v kopcovité krajině. Podle cedulí tu hrozí nenadálé záplavy, takže jsme si raději ustlali na mírně vyvýšeném místě. Dnes jsme ujeli 192 mil.

 

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze: Divoký západ USA 2012

 

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Putování po USA -

Zdena Dohnalová,2. 1. 2013 18:38

Krásné fotky a zajímavé čtení - zopakovala jsem si mnohem méně náročné cestování v roce 2011- díky!