Jdi na obsah Jdi na menu
 


Divoký západ 04 - Route 66, Meteor Crater a Flagstaff (Petr Daubner)

19. 12. 2012

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze: Divoký západ USA 2012

 

Divoký západ 04 - Route 66, Meteor Crater a Flagstaff

   Vzhůru do Arizony! Kalifornie a Nevada také ujde, ale teprve v Arizoně jsem měl pocit, že jsme se konečně ocitli na nefalšovaném, opravdovém Divokém západě. Nejdřív jsme se přesunuli po Route 66 do Flagstaffu, prohlédli jsme si Meteor Crater, zhlédli jsme průvod ke Dni nezávislosti, a poté jsme konečně dorazili ke Grand Canyonu.

  

Stát číslo 3 - Arizona

   Arizona (úřední zkratka AZ) je velký a řídce obydlený stát na jihozápadě USA. Pokrývají ho převážně vysoké hory, pouště a polopouště. Rozloha Arizony je asi 295000 km2, což přibližně odpovídá rozloze Polska. V roce 2011 žilo v Arizoně asi 6.5 milionu obyvatel. Hlavním městem Arizony je Phoenix. Oficiální přezdívka státu je Grand Canyon State.

   Pouštní strom v ArizoněPůvod slova Arizona není zcela jasný. Nejčastěji se soudí, že název je odvozen z místního indiánského jazyka a znamená „malé jaro“, jiná teorie ale říká, že název vznikl zkomolením španělských slov árida zona, což znamená „suchá oblast“. Je šestým největším státem USA (pořadí: 1.Aljaška, 2.Texas, 3.California, 4.Montana, 5.New Mexico, 6.Arizona, 7.Nevada). Arizona sousedí na severu se státem Utah a na východě s Novým Mexikem, na severovýchodě pak hraničí i se státem Colorado (je zde bod, kde se kříží hranice 4 států - Arizony, Nového Mexika, Colorada a Utahu). Na jihu sousedí Arizona s Mexikem (stát Sonora). Arizona má na severu, východě a jihu pravidelné geometrické hranice, na západě pak tvoří celou hranici s Kalifornií a větší část hranice s Nevadou řeka Colorado.

  Arizona je určitě jedním z nejkrásnějších států USA po přírodní stránce. Ze států, které jsem na západě USA navštívil, se mi nejvíc líbilo právě v Arizoně a v Utahu. Arizona leží v suchém kontinentálním subtropickém pásu. Povrch Arizony pokrývají zejména na jihu pouště a polopouště, směrem na sever se pak její území zvedá do vysoko položené Coloradské plošiny. Teploty mohou v pouštní oblasti Arizony dosáhnout v létě až 50oC (teplotní rekord byl naměřen v roce 1971: +53oC!). V zimě je klima většinou mírné (subtropy), avšak ve vysokých horách na severu státu v zimě mrzne, až praští (rekord je kupodivu také z roku 1971: -40oC). Nejvyšší bodem státu Arizona je Humphreys Peak (3851 m.n.m.), nejnižším bodem je hladina řeky Colorado u města Yuma (21 m.n.m.). V jižní části státu se rozkládají pouště. Nejvýznamnější z nich je Gilská poušť (Gila Desert - název dostala podle řeky Gila, která je nejvýznamnějším přítokem Colorada na území Arizony), další pouští je například Yuma Desert (ležící u stejnojmenného města na krajním jihozápadě Arizony). Arizonské pouště jsou vlastně pouhými výběžky mnohem větší Sonorské pouště, jejíž větší část se rozkládá v Mexiku na území státu Sonora.

   V Arizoně je mimořádně velký počet národních parků a přírodních rezervací, z nichž některé jsou symbolem nejen Arizony, ale i celých Spojených států a Severní Ameriky vůbec. Jednou z největších přírodních atrakcí celého severoamerického kontinentu je Grand Canyon na řece Colorado, který se rozkládá v severní Arizoně. Grand Canyon je jedním z nejmohutnějších kaňonů na světě. Je dlouhý 350 kilometrů, široký 29 kilometrů a až 1800 metrů hluboký, a horniny na jeho dně jsou staré 1.7 miliardy let! Na severu Arizony, na hranici s Utahem, leží další symbol celé Ameriky, Monument Valley, jehož nádherné skalní útvary jsou známé především z reklamy na cigarety Marlboro. V národním parku Saguaro (u města Tucson) si můžete prohlédnout „státní květinu“ Arizony - je jí známý rozvětvený kaktus saguaro, který dosahuje výšky až 12 metrů. Světoznámý je také Meteor Crater (též zvaný Barringerův kráter), nejslavnější meteoritický kráter na světě, který má v průměru asi 1200 metrů, zatímco Petrified Forest skrývá zbytky zkamenělého lesa. Další známou přírodní lokalitou v Arizoně je  Painted Desert (na severu státu v oblasti soutoku řek Colorado a Little Colorado).

   Arizona je sice řídce osídlená, ale počet lidí zde poměrně rychle roste. Žije zde početná hispánská komunita; přes 20% obyvatelstva státu používá jako svůj rodný jazyk španělštinu. Nejvíce Latinoameričanů žije u hranic s Mexikem. V Arizoně dále najdeme i poměrně hodně Indiánů, kteří žijí hlavně na severovýchodě státu. Hlavním a daleko největším městem Arizony je Phoenix, který má v úředních hranicích asi 1,5 milionu obyvatel (6. největší město USA podle počtu obyvatelstva v administrativních hranicích po New Yorku, Los Angeles, Chicagu, Houstonu a Philadelphii). V metropolitní oblasti Phoenixu však žije 4.3 milionu obyvatel, tedy dvě třetiny obyvatelstva státu. Další velká města v Arizoně jsou Mesa, Tempe (obě v aglomeraci Phoenixu) a Tucson (druhé největší město Arizony, asi 0.5 milionu obyvatel). V Arizoně se nachází velká naleziště mědi. Významný je letecký průmysl a elektronika.

   Území Arizony bylo původně osídleno především indiánskými kmeny Apačů a Navahů (Navajo). V 16. století sem pronikli Španělé, oblast však nebyla díky svému drsnému klimatu příliš hojně osidlována bělochy. V roce 1821 získalo Mexiko nezávislost na Španělsku a součástí Mexika se stala i Arizona. Po americko-mexické válce (1846-1848) však ztratilo Mexiko ve prospěch USA přibližně polovinu svého území, včetně většiny Arizony. Oblast kolem města Tucson však získaly USA od Mexika až v roce 1853, tentokrát koupí.

   V roce 1848 začala v Kalifornii zlatá horečka a menší zástupy hledačů zlata zkoušely své štěstí i v Arizoně, Coloradu a dalších státech. Díky tomu se zvýšil počet bílých přistěhovalců, kteří však narazili na odpor místních Indiánů. I přes občasné úspěchy byli nakonec Indiáni v indiánských válkách poraženi a přinuceni přesídlit do rezervací v mimořádně nehostinných oblastech. Mnoho Indiánů bylo zavražděno, řada z nich podlehla nemocem a dnes v několika rezervacích živoří zbytky původních indiánských kmenů. Jedním z nejslavnějších bojovníků za práva Indiánů byl náčelník čirikahuaských Apačů Geronimo, který vedl svůj odboj proti bělochům právě na území Arizony. Geronimo byl po 15 letech odboje nakonec zajat v roce 1886. Zemřel v roce 1909. Poměry v Arizoně byly vůbec drsné ve všech ohledech a událo se tu mnoho legendárních událostí z dějin Divokého západu. Slavnou postavou se stal například drsný šerif Wyatt Earp. Legendární událostí z jeho života se stala hlavně přestřelka u OK Corral ve městě s příznačným názvem Tombstone („Náhrobní kámen“) v roce 1881.

   V roce 1912 se stala Arizona 48. státem USA. Byla posledním státem ze 48 států, tvořících hlavní část území Spojených států (zbylé dva státy, Aljaška a Havajské ostrovy, se staly státy až v roce 1959). Z Arizony pochází slavný rocker Alice Cooper.

 

Route 66

   Route 66 je patrně nejslavnější silnicí v dějinách Ameriky. Tato silnice, často Route 66označovaná jako „Mother Road“ či „The Main Street of America“, byla zařazena pod číslem 66 do amerického dálničního systému v roce 1926, teprve od roku 1937 však měla celá tato silnice asfaltový povrch. I později byla Route 66 několikrát vylepšena a v některých úsecích byla trasa lehce změněna. Termín „Mother Road“ použil v roce 1939 John Steinbeck ve svém slavném románu Hrozny hněvu. V něm vylíčil nelehký osud zkrachovalých farmářů z Oklahomy, kteří se vydali za prací do Kalifornie, kterou si představovali jako ráj na zemi. Na konci cesty je ovšem čekalo hořké zklamání, protože v dobách velké krize byla práce málo i v Kalifornii, a pokud byla, pak mizerně placená. V letech 1931-1939 se po této silnici vydalo směrem na západ asi 250000 poutníků (či spíše ekonomických uprchlíků). V 60. letech se po této silnici valily pro změnu partičky hippíků a dalších dobrodruhů, kteří měli obvykle namířeno do San Franciska. Route 66 byla ostatně inspirací nejen pro spisovatele, nýbrž i pro filmaře. Asi nejznámějším filmem, v němž hlavní hrdinové putují po této silnici, byl film Easy Rider z roku 1969 (česky přeloženo jako Bezstarostná jízda) s Peterem Fondou, Dennisem Hopperem a Jackem Nicholsonem v hlavních rolích. Route 66 vedla z Chicaga (začínala v Grant Parku) do Santa Moniky (předměstí Los Angeles na břehu Tichého oceánu). Byla dlouhá 2449 mil (tj. 3940 kilometrů) a protínala tři časová pásma a území 8 amerických států: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona a California. Z významných měst protínala Route 66 tato (od východu): Chicago, Springfield, St.Louis, Tulsa, Oklahoma City, Amarillo, Albuquerque, Flagstaff, Kingman, Needles, Barstow, San Bernardino, Los Angeles a Santa Monica. Původní Route 66 už dnes neexistuje, protože byla nahrazena systémem dálnic, které ji většinou překryly. A tak byla Route 66 v roce 1985 oficiálně vyřazena z amerického dálničního systému.

   To ovšem zdaleka neznamená, že Route 66 zcela zmizela z povrchu zemského. Některé její úseky byly zachovány, protože dálnice byla místy vedena jinudy, a jsou dnes stále k dispozici jako turistická atrakce. Tyto úseky jsou označeny cedulemi „Historic Route 66“. Zamilovali si je především motorkáři (tj. prakticky výhradně harlejáři) a další motorističtí fanoušci. Po této silnici se nepospíchá. Historické úseky jsou lemovány starými budovami, z nichž mnohé slouží dnes jako muzea, ve kterých si můžete prohlédnout exponáty z časů dávno minulých. K vidění jsou zde i stará auta, původní benzínky, silniční cedule apod. Prodávají se zde samozřejmě také suvenýry s všudypřítomným logem Route 66. Nejdelší nepřetržitý zachovaný úsek této silnice leží právě v Arizoně, mezi městy Seligman a Kingman. Je dlouhý 89 mil (143 kilometrů) a my jsme si ho samozřejmě nemohli nechat ujít.

 

Meteor Crater

   Zeměkoule je mnohem větší než Měsíc, a tak ji logicky v minulosti muselo zasáhnout víc meteoritů než jejího malého souputníka. Jednak se totiž do většího terče spíše nějaký ten meteorit trefí, a pak má samozřejmě Země podstatně silnější gravitační pole a všelijaký kosmický neřád k sobě sama přitáhne. Tak proč to na Meteor CraterZemi není samý kráter jako na Měsíci? Z několika důvodů. Země má především atmosféru, takže drtivá většina menších meteoritů se vypaří dřív, než dopadnou na zemský povrch. Ale hlavně, Měsíc je geologicky mrtvé těleso, takže pokud nějaký meteorit dopadl na jeho povrch třeba před miliardou let, kráter, který při tom vznikl, se nachází na tom samém místě v prakticky nezměněné podobě. Není zde žádný vítr, tekoucí voda, žádná eroze či živé organismy, které by postupně měsíční povrch rozrušily a zarovnaly. Kdežto na Zemi se každý takový šrám za pár tisíc let (což je z geologického hlediska jen okamžik) vyhladí prakticky k nepoznání. Najít na Zemi nějaký pěkný meteoritický kráter je tedy velmi nesnadné.

   Nejznámějším a patrně i nejhezčím meteoritickým kráterem na světě je Meteor Crater v Arizoně, ležící 69 kilometrů na východ od města Flagstaff. Zdaleka není největší, zato je perfektně zachovalý a eroze ho zatím prakticky nepoznamenala. Důvod? Především je geologicky velmi mladý a hlavně, leží v pouštní oblasti, kde je eroze velmi malá.

   Železný meteorit (kromě železa obsahoval hlavně nikl), který vytvořil tento kráter, dopadl do arizonské pouště asi před 50000 lety. Měl asi 50 metrů v průměru, hmotnost 300000 tun a letěl rychlostí přibližně 42000 kilometrů za hodinu (11.6 kilometrů za sekundu). Při dopadu se uvolnila energie, odpovídající 20 megatunám TNT a do okolí bylo vyvrženo asi 175 milionů tun horniny. Exploze rovněž vyvolala tlakovou vlnu a vichr síly hurikánu. Vzniklý kráter je dnes asi 1200 metrů široký a 210 metrů hluboký.   Dlouhou dobu se soudilo, že tento kráter je sopečného původu. Teprve americký důlní inženýr Daniel Moreau Barringer (1860-1929, pocházel z Philadelphie) vyslovil v roce 1902 jako první hypotézu, že arizonský kráter je impaktem, a že tudíž vznikl dopadem meteoritu. Usoudil tak podle úlomků niklu a železa, rozesetých po okolí. Mnoho geologů tuto teorii odmítalo, nakonec však dala věda Barringerovi za pravdu. Proto se tomuto kráteru říká někdy i Barringer Crater. Dnes je tento kráter turistickou atrakcí. Dodnes ho spravují potomci Daniela Barringera, kteří zde vybírají vstupné a provozují malé muzeum. Kráter je navíc pro turisty lehce dostupný, neboť leží nedaleko dálnice č. 40.

   (Poznámka - některé údaje se v různých pramenech liší, jedná se pochopitelně pouze o výpočty a odhady).

 

Flagstaff

   Místní Indiáni v průvodu ke Dni nezávislosti, FlagstaffFlagstaff je město v severní Arizoně. Leží v nadmořské výšce 2106 m.n.m. a v roce 2010 tu žilo zhruba 66000 obyvatel. Pouhých 16 kilometrů severně od města leží Humphreys Peak (3851 m.n.m.), nejvyšší hora Arizony. Flagstaff je dnes významným turistickým střediskem. Může za to především nedaleký Grand Canyon. Dalšími turistickými taháky v okolí jsou třeba Meteor Crater nebo historická Route 66. Ve Flagstaffu napadne v průměru 582 mm srážek ročně. V zimě tu hodně sněží, v průměru tu napadne každou zimu kolem 2.5 metru sněhu. Absolutní teplotní rekordy ve Flagstaffu: -34.4°C (naměřeno 22.1.1937) a +36.1°C (5.7.1973). Průměrná roční teplota ve městě je 7.9°C.

   Stálé osídlení ve Flagstaffu se datuje od roku 1876. Jeho ekonomika byla tehdy založena hlavně na zpracování dřeva, chovu krav a ovcí. Významný byl také fakt, že Flagstaff ležel na železniční trati, spojující Albuquerque (Nové Mexiko) a západní pobřeží USA. V 90. letech 19. století tudy projíždělo 80-100 vlakových souprav denně! Dopravní význam města se pak ještě znásobil, když byla roku 1926 dokončena slavná silnice Route 66, která prochází Flagstaffem.

   Flagstaff se významně zapsal i do dějin astronomie. V roce 1930 byla na zdejší Lowellově observatoři objevena 9. planeta sluneční soustavy, Pluto. To bylo ovšem v roce 2006 na astronomickém kongresu v Praze ze seznamu planet opět vyřazeno, a tak máme dnes planet opět jenom osm. Vida, jaká zajímavá souvislost mezi Prahou a Flagstaffem!J Na jiné zdejší astronomické observatoři, United States Naval Observatory Flagstaff Station, byl pak v roce 1978 objeven Plutonův satelit Charon. Astronomové využívají u Flagstaffu především vysoké nadmořské výšky a čistého vzduchu. Rovněž světelné znečištění zde není tak velké, jako v okolí velkých měst.

 

Cestovní deník - část 4.

   „Dálnice číslo 66 je hlavní drahou vystěhovalců. Šestašedesátka, dlouhá betonová stružka v krajině, vlnící se jemně na mapě, od Mississippi až k Bakersfieldu v Kalifornii, přes červenou zemi a přes šedou zemi, vine se vzhůru, do hor, překračuje předěl vod, sestupuje do světlem prozářené a hrozné pouště, běží přes poušť opět do hor a vpadá do bohatých kalifornských údolí. Šestašedesátka je stezkou lidí na útěku… Šestašedesátka je matka cest, cesta útěku.“

 

   den 7. - úterý 3.7.2012   Route 66 a Meteor Crater. Probouzíme se do našeho prvního arizonského rána a vyrážíme na východ. Za městem Kingman sjíždíme z dálnice a odbočujeme na Route 66. Právě úsek mezi Kingmanem a Seligmanem je jeden z nejzachovalejších, nejdelších a nejznámějších. Silnice samotná vypadá úplně normálně. Občas jsou kolem silnice staré domy, které se zachovaly z časů minulých. Někde jsou restaurace, muzea, prodejny suvenýrů apod., samozřejmě vše s nezbytným logem Route 66. U některých z nich zastavujeme, prohlížíme artefakty, fotíme. Asi v polovině celého úseku se zastavujeme v městečku Peach Springs. To už leží na území indiánské rezervace Hualapai Indian Reservation. Rezervace je poměrně velká a její severní okraj zasahuje až ke Grand Canyonu. Toho Indiáni využívají a organizují výlety k tomuto divu přírody. Tedy alespoň to všude inzerují. Že by se to ovšem v Peach Springs hemžilo turisty, to se tedy rozhodně říct nedá. Je tu omšelý hotel a pár starých oprýskaných budov, které však nejsou nijak zajímavé. Tohle že má být nějaká romantika? No nic, jedeme dál. U odbočky k jeskyním Grand Canyon Caverns se nachází docela pěkné „muzeum“ s artefakty z dob největší slávy Route 66. Další podobné krámky a „muzea“ s logy Route 66 navštěvujeme v Seligmanu. Většinou jsou to veliké obchody se suvenýry, kde jsou zároveň vystavené i další předměty související s Route 66. Je fakt, že Američané neponechávají nic náhodě a nezapřou obchodního ducha. Každou podobnou atrakci je třeba propagovat, turistický průmysl tu jede na plné obrátky. Ne nadarmo jsou USA zemí s největšími příjmy z turistického ruchu na světě. Musím ale říct, že celkově mě Route 66 docela zklamala. Přečetl jsem o ní docela dost informací, včetně deníku motorkářského nadšence, který ji projel úplně celou. Moc ale nechápu, nad čím se všichni ti snílci rozplývají. Zašlá sláva Route 66 je už dávno mrtvá a celý ten humbuk okolo mi přijde dost umělý. Nic extra zajímavého tu není k vidění.

   Cestou občas potkáváme dlouhé nákladní vlaky. Dost mi připomněly Austrálii, a to zejména svojí délkou. Zatímco osobní vlaky v USA prakticky nejezdí (alespoň ne v pustinách Divokého západu, pominu-li pár turistických tratí jako je ta z Flagstaffu ke Grand Canyonu), nákladních souprav tu jezdí hodně. V Seligmanu se jeden takový vlak, tažený třemi lokomotivami, zvolna rozjížděl z místní stanice. Napočítal jsem celkem 88 vagónů.

   Ve Flagstaffu jsme se dnes stavili zatím pouze v Burger Kingu na hambáč a internet, a pokračujeme hned dál na východ, k Meteor Crateru. Meteor Crater a jeho okolí je soukromou rezervací, neboť to tu spravují potomci pana Barringera (viz výše). Ti také vybírají docela vysoké vstupné (16 USD nikoliv za auto, jak je zvykem ve většině rezervací a národních parků, nýbrž za osobu!). Zde náš roční Annual Pass neplatí. Cálujeme těm lupičům a parkujeme před budovou, ve které je docela zajímavé muzeum. Skrze budovu pak vystupujeme na okraj kráteru. Je tu několik vyhlídkových bodů. Fotíme a fotíme. Kráter je tak široký, že se nevejde do záběru, chtělo by to širokoúhlý objektiv. Dolů do kráteru se bohužel nesmí, nedá se ani obejít po jeho obvodu. Vylézáme před budovu a fotíme západ slunce. Kousek za kráterem zajíždíme stranou a ukryti za menší terénní vlnou, uléháme ke spánku v krásné polopouštní krajině. Meteor Crater je hezký a doporučuji sem zajet, pokud máte cestu kolem. Rozhodně mi přišel mnohem zajímavější než celá vychvalovaná Route 66.

   Dnes jsme ujeli slušných 269 mil.

 

   den 8. - středa 4.7.2012   Den nezávislosti ve Flagstaffu. V noci kupodivu párkrát káplo, nicméně vydržel jsem spát pod širákem, zatímco Mirek se Šárkou rozbili jako obvykle stan. Probudili jsme se s pěkným výhledem na nedaleký kráter, jehož val se mírně zvedá z okolní krajiny. Jelikož jsme pravděpodobně ilegálně spali na území rezervace, rychle jsme vypadli a nasnídali jsme se až cestou do Flagstaffu. Okolní krajina je hezká. Je poměrně vysoko položená (kolem 1800 m.n.m.) a vcelku plochá, ale přesto rozmanitá. Střídají se tu úseky polopouštní s prériemi a borovými lesy.

   Dnešek jsme si vyhradili na prohlídku Flagstaffu. Město je to takové normální, nijak zvlášť zajímavé, ale ani nehezké, a na arizonské poměry poměrně velké, protože v Arizoně s výjimkou Phoenixu a okolní aglomerace moc velkých měst nenajdeš. Hlavně jsme se tu ale chtěli zastavit kvůli dnešnímu datu. 4. červenec je, jak známo, státní svátek USA. Oslavuje se Den nezávislosti. Zajímalo nás, jak to bude probíhat. Všude ve městě bylo plno lidí, kteří lemovali hlavní ulice. Spousta z nich mávala nezbytnými americkými vlaječkami. Bylo tu i hodně dětí. Všichni sledovali slavnostní průvod. Ten spočíval v tom, že po městě chodili představitelé všech možných i nemožných společenských, kulturních a politických organizací, co jich ve Flagstaffu a v blízkém okolí je. Trochu mi to připomnělo průvody na Prvního máje, ve kterém jsme dobrovolně povinně tajtrlíkovali za komančů. Zde je ovšem účast lidí dobrovolná nepovinně a Američany to evidentně baví. V průvodu šli republikáni, demokraté, zástupci města, místní podnikatelé, hárlejáři na svých krásných silných strojích, zemědělci (mezi nimiž dominovali milovníci starých traktorů), místní Indiáni, hasiči, policisté, městští úředníci, ochránci zvířat a kdovíkdo ještě. Vypadá to, že v průvodu může jít kdokoliv, kdo to předem nahlásí. Mnoho účastníků průvodu rozdávalo vlaječky, suvenýry, reklamní předměty a různé bonbóny a další dobroty. Hlavně děti si přišly na své, pořád něco dostávaly a vůbec se nedivím, že s velkým zájmem sledovaly celou akci. Průvod byl zajímavý, celkem veselý a místy až naivně roztomilý.

   Pro mě osobně byla ovšem největším dnešním zážitkem návštěva fastfoodu s názvem „Aloha BBQ“. Dal jsem si za 9 dolarů hromadu grilovaného masa v havajském stylu a bylo to opravdu výborné. V infocentru jsme mrkli na internet (mají tu zásuvky a wifi zdarma) a vyrazili jsme směr Grand Canyon.

   Grand Canyon je od Flagstaffu vzdálen 79 mil. Původně jsme počítali s tím, že píchneme auto na nějaké zastrčené místo v lese a ušetříme za nocleh. Navíc nebylo pravděpodobné, že bychom sehnali ubytování v kempu, protože všude doporučují zamluvit si kemp dlouho dopředu. Je hlavní sezóna a všude mraky turistů. Nakonec jsem ale zjistili, že kemp je docela levný, a hlavně, světe div se, v něm bylo volno! Jedno místo v kempu (site) stojí 18 dolarů na noc. Na jednom místě můžou parkovat dvě auta, tři stany a 6 lidí. My jsme byli tři a měli jsme dva stany. Cena 6 USD na osobu a noc mi přišla parádní. Kemp byl úplně plný a proto jsme nakonec každou noc spali na jiném místě. Všechny sajty jsou očíslovány. Kromě plácku pro zaparkování auta a místa k postavení stanů jsou tu i protimedvědí bedny, které slouží k uschování nejen jídla, ale i kosmetiky, zubních past apod., neboť i tyhle věci medvědům voní a jsou po nich jako diví. V okolí každého sajtu je tolik místa, že by se tam dalo postavit snad 50 stanů. Je velmi příjemné, že tu není hlava na hlavě jako někde na Lipně, ale zase to má nevýhodu v tom, že míst je, vzhledem k obrovské rozloze kempu, relativně málo. Kemp je umístěn v lese. Většina Amíků spí v karavanech, ale lidí se stany je tu také dost. V kempu je i pitná voda a místo je to opravdu nádherné.

   Kemp zvaný Mather Campground se nachází v místě zvaném Tusayan, asi 7 mil od Grand Canyonu. K samotnému kaňonu se dá jet buď autem, nebo zdarma (tj. v ceně vstupného, v našem případě Annual Passu) místním shuttle busem. Grand Canyon je jedním z mála parků, kde se dá dobře pohybovat i bez auta. Až ke kaňonu jede vlak z Flagstaffu. Po jižním okraji Grand Canyonu vede několik navazujících autobusových linek, jezdících v pravidelných intervalech. Někdy je to trochu zdlouhavé, pokud musíte třeba přestupovat na další linku a čekat na další autobus. Na druhou stranu se nemusíte starat, kde zaparkujete, zvláště když míst na parkování je tu málo.

   Využili jsme shuttle bus hned první den odpoledne a svezli jsme se ke kaňonu. Mirek šel do Visitor Centra dobýt baterie do foťáku, a my se Šárkou jsme si udělali krátkou procházku podél kaňonu. Zhlédli jsme tu zajímavou geologickou trasu. Horniny na dně kaňonu jsou skoro 2 miliardy let staré, zatímco nejmladší horniny, z geologické současnosti, jsou u horního okraje. V pravidelných intervalech tu jsou rozmístěny jednotlivé vzorky hornin. Na začátku jsou horniny, staré 2 miliardy let, a každý další kámen je o 10 milionů let mladší. Každému takovému kameni pak odpovídá konkrétní geologická vrstva, která se nachází v příslušné hloubce kaňonu. Zajímavě uděláno. Jinak samotný kaňon je velikánský. Na focení to ovšem dnes moc nebylo, byla špatná viditelnost. Více o Grand Canyonu a našich dojmech z něj si přečti v dalším článku! My jsme se dnes večer akorát přesunuli busem zpět do kempu, uvařili jsme si večeři a hajdy na kutě. Jelikož kemp je v lese a občas tu chodí ti zpropadení medvědi, postavil jsem tentokrát i já (poprvé!) stan. Dnes jsme ujeli 122 mil.

  

Seznam všech mých článků o putování po Divokém západě Spojených států najdete na tomto odkaze: Divoký západ USA 2012

 


Koupit zde reklamu

Komentáře

Přidat komentář

Koupit zde reklamu

Přehled komentářů

Route 66

Martin Smaha,19. 3. 2013 11:17

Chtěl bych jen upřesnit, že úsek R66 mezi Kingman a Seligman je dlouhý 90 mil a městečko uprostřed této trasy není Palm Springs ale Peach Springs.
Jinak skvělé články ***

Re: Route 66

Petr Daubner,19. 3. 2013 11:52

Máte pravdu v obou případech, už jsem to opravil. Díky za upozornění. Mělo tam být 89 mil, a ne 189 (někde píší i 85 mil, čísla se lehce liší). A Peach Springs samozřejmě.